Když se Pán Ježíš setkával s učedníky po svém zmrtvýchvstání, opakovaně jim vyčítal jejich neochotu uvěřit tomu, co jim bylo jasně a nedvojznačně řečeno a předpovězeno. Toto napomenutí slyšeli apoštolové v onu slavnou neděli večer, platilo dvěma učedníkům, ke kterým se Pán přidal cestou do Emauz. Ještě těsně před svým odchodem k Otci je káral pro jejich nevěru a tvrdost srdce, protože nevěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného.

Již za svého života se potýkal s neochotou svých učedníků, kteří nebyli ochotni mu uvěřit ani respektovat jeho vševědoucnost, protože příliš spoléhali na svou lidskou zkušenost a úsudek a na své vlastní aspirace. Bylo pro ně šokující přijmout i takové přirozené skutečnosti, že by mohli mít mezi sebou zrádce. Pro Petra bylo naprosto nepředstavitelné a nepřijatelné, že by mohl svého Pána zapřít, a přece se to všechno velice brzy stalo holou skutečností. Tím spíše byly pro ně neuvěřitelné takové zdrcující skutečnosti, že jejich milovaný Mistr bude vydán pohanům a nejkrutějším způsobem pokořen a umučen. Za svou snahu přesvědčit Pána, že nic z toho zlého, o čem mluví, ho nemůže postihnout, vysloužit si Petr dokonce nelítostnou a tvrdou výtku: „Jdi mi z očí, satane“.

Tato lidská neochota vzít na vědomí, že nás čekají události, které jsou v úplném protikladu s našimi vyhlídkami, plány, nadějemi a touhami, má samozřejmě své kořeny i v naší sebelásce. To byl vlastně důvod nepřízně a nepřátelství, se kterým se setkávali proroci, protože nastavovali lidem nesmlouvané a krajně nepříjemné zrcadlo o odmítané skutečnosti a hrozivé budoucnosti. Téměř denně slyšíme o děsivých katastrofách, které stíhají jedna druhou, a i když si nemůžeme být ani v nejmenším jisti, že něco podobného se nám rozhodně vyhne, přesto si to ani nepřipouštíme a raději ani nepočítáme s tím, co nás může zítra postihnout. Stále spoléháme na to, že je to všechno zůstane od nás někde hodně daleko a nepředstavuje to vážnou hrozbu, která se nás týká.

A což teprve, když nejde pouze o katastrofy fyzického nebo přírodního charakteru. Všechny takové hrůzy jsou jen slabým podobenstvím té nejstrašnější katastrofy, jakou je věčná záhuba milionů a milionů duší, na jejíž stupňující se intenzitu upozornila Panna Maria již před sto lety (viz). Tak jako kdysi Pán bez obalu líčil, co postihne jeho samotného, tak nám byla jako varování otevřeně a bez obalu oznámena ta nejstrašnější a neuvěřitelná skutečnost: Řím ztratí víru, což je jinými slovy totéž, jako když řekneme zcela stručně, že na místo Krista nastoupí Anti-kristus. Ať se nám to jeví jakkoliv neuvěřitelné již samo o sobě a pokládáme tím více za nepřijatelné, že bychom se měli sami stát svědky a účastníky takové doby a takové katastrofy, nic na tom svým zarputilým odmítáním nezměníme.

Pokud máme o Antikristu představu jako o nějaké odporné zrůdě, jsme na omylu. V takové podobě by přece nepořídil. Pán Ježíš mluví o tomto Nepříteli jako o vlku v beránčím rouchu (viz). Jak ho poznáme, koho se můžeme zeptat na jeho totožnost, když zaujme právě to místo, které dosud bylo pro nás zárukou bezpečné pravdy?

Ten rafinovaný převlek Lháře se totiž netýká jen jeho osoby, stejným beránčím rouchem bude oděna i jeho nauka, takže bude takřka k nerozeznání od té pravé. Běda těm, kdo se nenaučili rozlišovat plevel od pšenice. Je to přece ono spolehlivé znamení, které nám poskytl sv. Pavel: Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Znamením zrádného anděla a falešného proroka bude především jeho jiné, nepravé evangelium. Proti každému takovému zrádnému poslu musíme být schopni se nekompromisně ohradit: Je mi líto, přestrojený anděli, máš skvostné roucho a zářící svatozář, to co vychází z tvých úst zní neobvykle, vznešeně a podmanivě, ale nic naplat, je to jiné evangelium, než jaké nám předal náš Pán.

Když jsem v roce 1979 v Karlových Varech během lázeňského pobytu překládal z polského listu Tygodnik powszechny ročník XXXIII., č. 12 a 13 u nás dosud zcela neznámou první encykliku polského papeže Jana Pavla II., nevycházel jsem z úžasu a ani mi na mysl nepřišlo, že tato „dosud nikdy nevídaná“ novota by mohla být úplnou a dobře kamuflovanou zradou Kristova evangelia a dokumentem o nástupu vlka v rouše beránčím. Ta „beránčí srst“ má ve Wojtylově díle podobu různých rafinovaných reklamních formulací. Tak si např. pochvaluje, „dynamismus, s jakým církev vyznává a hlásá bez jediného škrtu pravdu, kterou přijala od Krista, a setrvává při tom v dialogu“.

Je tomu skutečně tak? Programová encyklika Jana Pavla II. Redemptor hominis vykazuje ve skutečnosti ne jeden, ale celý soubor škrtů z těch pravd, které jsme přijali od Krista. Stačí připomenout ty ze zcela zásadních a podstatné pravd, které to postihlo. Že se nejedná o „škrty“ náhodné, ale zcela záměrné, tak říkajíc programové, doložil pak sám autor encykliky konkrétně ve své 26 leté papežské praxi (viz).

Zcela v duchu podvratné ideologie pramenící z Novus Ordo Saeclorum o jednotné světové církvi byly důmyslným způsobem formulovány zcela nové nauky. Uvedená encyklika Redemptor hominis nám namlouvá na první pohled úžasnou věc: „Boží Syn se svým vtělením spojil se všemi lidmi. Nejde o nějakého abstraktního člověka, nýbrž o skutečného, tj. o ‚konkrétního‘, ‚historického‘ člověka. Jde o každého člověka, poněvadž každý jednotlivec byl pojat do tajemství vykoupení a tímto tajemstvím se též Kristus s každým člověkem navždy spojil.“

Že všichni jsou povoláni ke spáse, to bylo jistě vždy vírou církve, ale co zde bylo škrtnuto? O nějaké „automatické spáse“ všech lidí navždy z pouhého Kristova vtělení se nikde v evangeliu nedočteme. Způsob a podmínky, za jakých se Kristus spojuje s člověkem, On sám jednou provždy závazně a nezrušitelně stanovil: Jděte do celého světa, získejte mi za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. (Mt 28,20.) Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen (Mk 16,16). Na jiném místě Pán zdůrazňuje: Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky…Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. (Jan 6, 51.53). Co z toho plyne? Neúprosná a vytrvalá misijní povinnost.

Jan Pavel II. sjezdil celý svět jako nikdo jiný, ale nikoliv, aby hlásal Krista těm, kteří ho dosud nepoznali, nýbrž aby je na základě zfalšovaného evangelia spíše povzbudil, jen aby setrvali v zajetí bludů, ve kterých se ke svému neštěstí narodili.

O nepokřtěných nikde nemluví Pán jako o těch, které sám Duch Svatý obdaroval pravdou, kterou bychom měli přímo u nich hledat, poučovat a zaměřit rozvíjet tímto směrem svůj horlivý dialog. Nevaruje nás Písmo před nimi a jejich smýšlením, neuvádí je jako odstrašující příklad? Kdo neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník (Mt 18,17). Nemluvte při modlitbě naprázdno jako pohané (Mt 6,7). Když varuje před chamtivostí a přehnanou starostlivostí, říká: Po tom všem se shánějí pohané (Mt 6,32). Stejně tak se vyjadřují apoštolové: To, co pohané obětují, obětují démonům. Nechci, abyste vešli ve společenství s démony (1 Kor 10,20). Pohané si libují v nevázanosti, pitkách a v hanebném modlářství (1 Pt 4,3). Proto nám Pán přikázal, abychom byli světlem pohanům a nesli spásu až na sám konec země (Sk 13,47). Když je tedy řeč o tom, že byl Duch Svatý vylit i na pohany, nestalo se tak automaticky, ale v důsledku kázání sv. Petra (Sk 10,45).

Příznakem Antikrista je odpor k Ježíši Kristu: Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Mesiáš? To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna. (1 Jan 2, 22). K tomuto popírání dochází praktiky tehdy, jakmile místo závazného hlásání Krista pohanům nastoupilo ideologické uzavírání falešného přátelství s vyslovenými nepříteli. Kde je jeho skutečné ovoce? V nevídaném pronásledování křesťanů. Ani v Evropě, křesťanském kontinentě, nemine dne, aby nedošlo k projevu nenávisti vůči křesťanům. Ztotožňovat pohanského „boha“ mohamedánů s Nejsvětější Trojicí je nehorázné rouhání a hřích proti Duchu Svatému. Papežové – „ekumenisté“ zradili Bohem svěřené poslání a ve skutečnosti přenechávají většinu lidstva na pospas ďábelským nestvůrám. Opustili neúnavné hlásání, které zahájili apoštolové, a nacházejí satisfakci v tom, jak pěstují kult osobnosti na masových teatrálních shromážděních, která pouze kašíruji to, čím nejsou. A tak bychom mohli pokračovat.

Zmatená nauka posledního koncilu a jeho papežů, kteří byli za ztrátu pravé víry povýšeni na oltář, zastihla věřící v krajně nepříznivé situaci. Byli vedeni především poslušností a bylo jim zamlčováno, že nastanou tak rozvrácené poměry, že se budou muset k překrucované nauce církve stavět také kriticky. Ale na druhé straně jim chybí nezbytná znalost základů víry, která by jim umožňovala potřebnou samostatnou a uvědomělou orientaci (viz také).

Ale nejen prostí věřící, takřka celá oficiální církev jakoby v úžasu obdivovala nové a nikdy nevídané nauky, chování a jednání papežů, za které by je jejich předchůdci bez rozpaků nekompromisně odsoudili. Jakoby na celou církev padla těžká mrákota. Copak to nebije do očí, jak v tomto vývoji obdivu a kultu osobnosti zůstávají mimo pozornost zcela nápadné a evidentní nedobré plody, skandály a rozklad dříve nejvyspělejších křesťanských oblastí doprovázený nebývalým úpadkem kázně, a naopak jak bují a jsou podporovány zcela chybné, a nezdravé novotářské spirituality jako je letniční hnutí nebo neokatechumenát.

Tato ztráta pravé apoštolské víry postihla nejvzácnější a nejsvětější Boží dar, mši svatou deformovanou do podoby, jaká z Božího pohledu znamená její zrušení. Zde je další smrtonosný škrt. To, co ustanovil Ježíš Kristus na věčnou památku své nejbolestnější oběti, není nějaká forma shromáždění se kolem stolu. Ve mši svaté je jediným aktérem sám Boží Syn. Ustanovil ji proto, protože jeho ustavičně nekrvavě zpřítomňovaná oběť je naprosto nevyhnutelná pro utišení Božího hněvu a pro zachování a záchranu lidského rodu. Kdyby nastal den, že by nebyla slavena jediná mše svatá, znamenalo by to totéž, jako by vyhaslo slunce, jak řekl P. Pio. Domnívat se, že existují lidé, kteří mši svatou nepotřebují a kterým stačí ke spáse jejich pověry, může jen člověk, který propadl ideologii a ztratil pravou víru.

Dokud si tyto mrákoty z falešného evangelia nepřiznáme a neprobereme se z nich, naopak budeme ve ztrátě pravé víry nadále nacházet dokonce zalíbení a sebeuspokojení, může nás z nich probudit jen Boží hněv. Toho nás chtěla Matka Boží uchránit. Ale kdo opravdu dbá na její hlas?

Blaze tomu, kdo se jím bude zabývat, a kdo ho uloží do svého srdce, ten se stane moudrým. Bude-li to činit, zmůže všechno, poněvadž Hospodinovo světlo bude osvěcovat jeho stezku. (Sir 50, 29)

Mnoho zmůže a je velmi účinná modlitba spravedlivého (Jak 5,16)