Evangelium nám tuto neděli představuje případ hluchoněmého, kterého přivedli k Pánu s prosbou, aby ho dobrotivě uzdravil. Neuměl mluvit, protože byl od narození hluchý. Člověka, který vůbec neslyší lidská slova, nic nepodněcuje k tomu, aby se sám začal slovně vyjadřovat. K tomu, abychom se naučili lidské řeči, potřebujeme nutně slyšet druhé, jak k nám promlouvají. I když schopnost naučit se mluvit si v sobě každý přináší na svět, bez pomoci druhých ji není schopen rozvinout. Řeč – základ lidské kultury – se uchovává jedině tím, že se předává v živém styku z generace na generaci. Když evangelista končí své vyprávění konstatováním, že mluvil správně, musel Božský Divotvůrce ve skutečnosti darovat tomuto uzdravenému mnohem více než jen schopnost slyšet a mluvit .Musel mu darovat jako hotový celý poklad řeči, ze kterého dosud nikdy neslyšel ani slůvko a který si ostatní lidé osvojují postupně několik let.

To, co platí tak evidentně a nápadně o schopnosti řeči, platí svým způsobem o všech specificky lidských dovednostech: nejsou schopny se plně a řádně rozvinout mimo lidské společenství a rozvinou se úměrně tomu, v jakém prostředí se jedinec nachází. Pro základy skutečného lidství platí to, co platí o životě vůbec: Omne vivum ex vivo – všechno živé pochází ze živého. Pokud někoho přitom jakoby mimochodem napadne analogie: „Bůh z Boha, Světlo ze Světla“, slova, která pronášíme každou neděli v nicejském vyznání víry, není to vůbec náhoda: uvedený zákon a princip mají svůj základ skutečně v samotném Bohu, a to také znamená, že my, kteří jsme stvoření podle jeho obrazu, bez ohledu na to, zda na to myslíme nebo ne, jsme povoláni, abychom jednali podle tohoto Božího obrazu.

I v této souvislosti bude pro nás užitečné, když se opět vrátíme ke sdělením, kterých se nám dostalo prostřednictvím služebnice Boží Conchity Armidy. Jistě nás zaujaly zcela zvláštní, jedinečné, zcela nové a udivující pohledy do života Nejsvětější Trojice. Všechno to, co z tohoto bezedného tajemství můžeme při vší své lidské omezenosti pojmout, je pro nás nesmírně cenné a významné. Pán nám poodhrnuje roušku, aby nám přiblížil samu podstatu Boha: že Bůh tím, čím je, je právě skrze svůj vnitřní život, skrze ono věčné plození Boha z Boha, Světla ze Světla, Lásky z Lásky. Syn je uchvácen Otcem, který ho plodí v nekonečné lásce, a vzdává za to Otci svou nekonečnou láskou nekonečnou slávu. A stejně tak Otec je uchvácen svým Synem, v němž nazírá věrnou podobu své nekonečné dokonalosti, velebnosti, svatosti a slávy, a tato jejich jednota vzájemné lásky je nekonečným a věčným zdrojem jejich závratné blaženosti.

Proč nám všechno Syn o Otci vypráví? Protože to všechno se současně hluboce dotýká také nás. Je to sama podstata a smysl našeho bytí. Současně s tím, jak nám odhaluje Boží vznešenost a slávu, ukazuje nám také z toho vyplývající naši důstojnost a vznešenost. Kdo vynaloží tu požehnanou námahu, že si Ježíšovy výmluvné obrazy o panenské plodnosti Otce nejen přečte, ale také se nad nimi náležitě zahloubá, může se s pomocí Ducha Svatého dopracovat ke zcela novému, nevídanému a úchvatnému pohledu na všechnu skutečnost, jak přirozenou, tak nadpřirozenou ve všech  jejích souvislostech a dimenzích. Uvidí, že tyto skutečnosti nejsou něco navzájem odděleného a nesouvisejícího, nýbrž že se zcela organicky prostupují, začne nazírat, jak zcela scestné a Otce přímo urážející jsou všechny představy o Bohu někde samotářsky vzdáleném a od nás odděleném. Ať v něho někdo věří, nebo nevěří, ať ho přijímá, či odmítá, ať ho miluje, nebo ignoruje, či dokonce nenávidí, nic to nemění na skutečnosti, že existuje jen díky tomu, že v tomto Bohu žije, hýbá se a je. Kdykoliv naše víra a naše náboženství strádá a jakoby živoří, je to tím, že mu schází dostatečně živé, jasné a vše pořádající vědomí Otcovy bezprostřední blízkosti, která všechno prostupuje svou plodností. Jak říká sv. Augustin, je nám blíže, než jsme sami sobě.

Na jedinou modlitbu, které nás Pán naučil, se díváme jako na modlitbu složenou z pouhých proseb. Ale sám božský Učitel a její Autor o ní mluví jako o modlitbě chvály, jako o oslavném hymnu na svého a našeho Otce. Oslavou je již samotné vstupní oslovení: „Otče náš, jenž jsi na nebesích!“ Otcem živé bytosti je jen ten, kdo ji zplodil. Oslovujeme Ho jako Otce nejen alegoricky, protože se k nám chová otcovsky jako nejlepší tatínek, ale protože tímto Otcem skutečně je, je jím bez ohledu na to, do jaké míry toto jeho nejvyšší a nejsvětější otcovství uznáváme, přijímáme a jsme mu za ně náležitě vděční a v souladu s tím jednáme.

Kdo z nás při vyslovení „Otče náš“ opravdu stojí tváří v tvář nekonečně milujícímu Otci, a současně Otci, před nímž andělé ustavičně padají na svou tvář a chválí ho, trůny se mu klanějí a mocnosti se před ním třesou? Tak to vyjadřují některé klasické preface. Všimněte si dobře: klanějí se mu trůny, kterým by se všichni měli klanět, a třesou se před ním mocnosti, před kterými by se všichni měli třást. Je opravdu třeba mít na mysli Boží nekonečný Majestát, abychom pochopili, co to znamená, že ON se stal naším OTCEM, který se k nám s nekonečnou laskavostí sklání. Opravdu, vyplatí se zahloubat se do Ježíšových sdělení, protože jsou nevyčerpatelným zdrojem křesťanské naděje, nesmírné a nenarušitelné radosti a optimismu a také síly, jakou nám Otec nabízí, abychom v jeho Synu spolupracovali s Otcovou plodností a šířili jeho slávu.

Tak jako Syn je tím, čím je, jedině v jednotě s Otcem, tak také my jsme tím, čím jsme a máme být, jedině v jednotě s nimi. Otec nás zařadil do blaženého řetězce svého věčného plození: posláním a hlavním smyslem naší existence, ale také největší ctí a důstojností našeho života je skutečnost, že jsme povoláni být mu co nejpodobnější také v tom, že podobu Otce plodíme ve svých dětech a ve svých bližních. Umí si někdo představit věčnou blaženost otce a matky umocněnou na čtvrtou, na osmou či na dvanáctou podle toho, kolik je těch, kterým jako prodloužená ruka Otcovy plodnosti připravili spolu s životem časným i život ve věčném štěstí a ve věčném patření na Otcovu nejkrásnější tvář? Nemělo by být naší největší touhou rozmnožit tento počet věčně blažených Božích dětí co nejvíce? Není to úchvatná myšlenka pro každou matku od prvního okamžiku, kdy počala své dítě?

Abychom však mohli už zde na zemi radostně patřit na Otcovu tvář, abychom se mohli v lásce radovat z naší víry a naší naděje, abychom byli schopni jako On sami sebe darovat, museli jsme se ovšem „znovu narodit“, protože náš Nepřítel nás o všechna tato privilegia pohotově oloupil. Proto Otcův Syn jako dárkyni nového života ustanovil svou církev a obdařil v ní Otcovou plodností své vyvolené „matky“ – své kněze.

Ustavičné plodnosti Otce odpovídá základní charakteristika Božího království zde na zemi, jak o ní mluví náš Pán. Podle jeho slov živé Boží království se vyznačuje ustavičným růstem: je to kvas, který musí všechno „prokvasit“, podobně to vyjadřuje přebohatý růst hořčičného semínka až do nekonečně košatého stromu, kde všichni najdou své místo. Boží království je v nás domovem, jestliže nás prokvasí tak naplno, že každý náš dech, každé slovo, krok a čin jsou ustavičným: Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému! Podobně by mělo rozkvétat a stále se rozrůstat Boží království i ve společenství věřících. Kde však náboženský život připomíná spíše usychající strom, pod kterým se hromadí zvadlé a opadané listí, tam toto společenství nenese v sobě základní rozlišovací charakteristiku Božího království. Někdo či něco zde zcela nesporně klade překážky Otcově plodnosti, protože tato plodnost sama se nikdy nezastaví a nesměřuje nikam jinam než k růstu, rozvoji a šíření života a jeho slávy. Jak mohl „kvas“ ztratit svou sílu, košatý „strom“ svou přitažlivost, že i ti, kteří na něm hnízdí, cítí najednou potřebu ho opustit?

I u kořene duchovního plození ovšem stojí ona průvodní podmínka „porodních bolestí“, kterou Pán vysvětlil na příkladu zrna, které je plodné teprve poté, co padlo do země a odumřelo. Ježíš se podujal všeho svého tělesného i duchovního utrpení, protože viděl, že je to nezbytné pro obnovení Otcovy slávy, a Otcova sláva je nezbytná pro obnovení blaženosti všech, které Otec ke své slávě stvořil a povolal. Žádá nás kategoricky, abychom ho v tom následovali. A skutečně, u všech svatých kněží, jejichž „plodnost“ pro nebe nás přivádí k úžasu, se setkáváme s dokonalým naplněním oné nezbytné podmínky „odumírání“ jako rozhodujícího základu jejich pastoračních úspěchů. Jestli si někdo myslí, že askeze, s jakou se setkáváme u světců, je již zastaralá, ať si zkusí najít novou formu askeze, ale ta bude účinná jen tehdy, když bude představovat rovnocennou náhradu, jestliže citelně „bolí“. Kdy a proč vlastně ta či ona forma askeze ztratila před Bohem platnost a účinnost, odkdy je už například nepřiměřené postit se (nikoliv formálně, ale citelně), nebo trávit noc před svatostánkem či spát na tvrdém lůžku? Zná někdo takový časový předěl?

Tato askeze není samoúčelná exhibice, ale důsledné následování Ježíše Krista, který z poslušnosti k Otci se v krajní chudobě narodil, celý život žil a zemřel, aby byl obětován jako neposkvrněný Beránek. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, ta bude i můj služebník. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče vysvoboď mě od té hodiny? Ale vždyť právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno! (Jan 12, 26n) Askeze je vlastně život v důsledné Ježíšově chudobě, čistotě a poslušnosti, ve vytrvalém úsilí otevřít a připodobnit se nikoliv světu, ale Pánu: to je ono „převtělení v Krista“. Nevytratila se z naší církve ona připravenost a ochota k „porodním bolestem“? Nesehrává zde vlažnost, zpohodlnění a přizpůsobení světu roli duchovní „antikoncepce“, která nevede nikam jinam než k duchovnímu i fyzickému vymírání? Jedna zbožná osoba ve Vídni řekla jednou večer při modlitbě Bohu, že se mu odevzdává jako dobrovolná oběť. Když ráno vycházela z domu, zvrtla se jí noha, upadla a dostavily se velké bolesti páteře. Polekala se a řekla Pánu, že tak to nemyslela. Často říkáme Otci, aby přišlo jeho království a stala se jeho vůle, ale v hloubi duše myslíme na svoje království a na svoji vůli. Nevyzněla by naše modlitba jinak, kdybychom každý „Otče náš“ přednášeli Otci uvědoměle tváří v tvář, kdyby každé naše „Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému“ bylo opravdové hluboké vnitřní klanění trojjedinému Bohu, který nám dal bytí a povolal nás jako své vlastní děti k podílu na své slávě? V tomto duchu a tímto způsobem se modleme za obnovení plodnosti v naší Církvi.

-lš-