Mezi první závazky, s nimiž je seznámen adept kterékoliv zednářské lóže, je povinnost přísného utajení. Ať už jsou uváděny jakékoliv důvody pro toto tajnůstkářství, rozhodně mezi ně patří tento, třeba oficiálně neuváděný: uchovat tajemné zednářské obřady a symboly ve skrytu, protože „nezasvěceným“ musejí připadat trapné a směšné. Stačí pohled na poslední ilustraci u tohoto článku.
Pokud někomu přijde nyní na mysl Andersenova pohádka Císařovy nové šaty, není to vůbec náhoda. Tím chytrým krejčíkem, který dokáže vodit za nos i svrchované vladaře, je v tomto případě sám Satan. Slepota, jakou jsou raněni jeho služebníci, je silně nakažlivá a postihne brzy každého, kdo si myslí, co tím nezíská, když s nimi uzavře spolupráci.
Kdo si výše zmiňovanou zprávu dosud neměl příležitost přečíst, ať tak nejdříve učiní a pak se může vrátit k tomuto textu. Je to zpráva o zednářsko – katolickém setkání, která dokumentuje, že půl století po zahájení II. vatikánského koncilu už vlastně obě strany pokládají za zbytečné tajit, kdo měl ve skutečnosti toto shromáždění ve své režii.
Ať se to zdá někomu nemožné a naprosto neuvěřitelné, dospěli jsme do situace, se kterou nikdy církevní právo ani nepočítalo: vývoj dospěl do stavu, kdy úhlavní nepřítel církve dosáhl svého dávno vytčeného a vytrvale sledovaného cíle a využívá samotnou církevní strukturu jako nástroj a prostředek k prosazení svých vlastních principů a cílů (viz), přičemž tato vrcholná církevní struktura pokládá dokonce za svůj svrchovaný úspěch, že může mít s těmito mafiány co nejlepší vztahy a klade si za povinnost být jim k jejich humanitně rozvratným cílům plně k službám.
Ačkoliv Pán ujistil svou církev, že brány pekla ji nepřemohou, nic takového neřekl o samotných křesťanech. Velmi často slýcháme 12. kapitolu Apokalypsy, kde je řeč o Ženě, která musela před drakem prchnout na poušť, a po ní následuje kapitola 13., kde stojí: Ale tehdy z moře vystoupila šelma, drak jí dal svou sílu, svůj trůn a velikou moc. Její tlama mohla zpupně mluvit, rouhat se proti Bohu, proti jeho stánku a proti těm, kteří mají v nebi svoje obydlí. Bylo jí dovoleno vést válku proti křesťanům a přemoci je. Přemohla je lstí svých mafiánů: Přemoci nějaký národ nebo armádu znamená podmanit si jeho vedení mezi jiným tím, že bylo raněno slepotou.
Jak se tato slepota v církvi projevuje?
Zrakem křesťanů je víra. Slepota je důsledek ztráty víry. Církev už ve své slepotě vůbec nevnímá, jak svou současnou praxí zrazuje a zapírá svého vlastního Pána a Zakladatele a své základní svěřené poslání. Tříletá výchova apoštolů měla jediný cíl: Připravit je na neúnavný apoštolát. Svou závěť vyslovil Ježíš Kristus zcela jasně: Jděte do celého světa a získejte mi za učedníky všechny národy. Křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsme Vám přikázal. Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen. Kdo neuvěří, bude zavržen. Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa… Když vás nepřijmou, setřeste si s obuvi i prach z jejich města. Tyru a Sidonu bude v poslední den lehčeji než jim.
Ale jak bude těm, kteří byli posláni, aby křtili, ale už ani nekřtí ani nehlásají Ježíše Krista, protože to pokládají za nežádoucí proselytismus? Když jde papež mezi jinověrce, schová Krista pečlivě za svůj široký pás. Svého Pána dává stranou, aby se mohl nerušeně objímat a líbat s jeho nepřáteli. Jsou to titíž lidé, kteří opanovali světové dění, aby uvedli ve skutek své Bohu a lidem nepřátelské plány. A podařilo se jim namluvit si přátele z řad vrcholné hierarchie, kteří jim svou přízní a vstřícností k tomu dávají své požehnání. Kdo mě zapře před lidmi, toho zapřu já před svým Otcem, který je v nebesích.
Slepota kléru se projevuje v rostoucí neúctě k samotnému Spasiteli. Víra a úcta k Nejsvětější Svátosti je to první, co padlo za oběť mafiánskému projektu nové humanity a nového náboženství, jehož hlavním božstvem je Člověk. Máme stovky a stovky dokladů (např) o hanebném rouhání a šaškárnách, které svatokrádežně znesvěcují a zesměšňují ten nejdražší poklad, který nám Boží Syn odkázal jako památku na svou smrt, reálně zpřítomněnou v nejsvětější Oběti, na které závisí spása a záchrana celého světa. Neúctou a nevěrou Kristových služebníků je zraňováno přímo jeho Srdce, neboť jeho pokorné přebývání v eucharistických způsobách je vrcholným darem jeho nejvroucnější lásky. Těchto hrubých hanebností se účastní nejednou samotní biskupové, ale není znám ani jeden případ, že by papež vzal důtky a vyhnal podle příkladu svého Pána ty, kteří dělají z domu jeho Otce lotrovskou peleš. Zato máme zprávy o tvrdém postihu vedeném proti řeholnicím a řeholníkům, kteří uprostřed všech hanebností věrně slouží Bohu a vzdávají mu náležitou úctu svým příkladným asketickým životem i důstojnou bohoslužbou. Místo aby byli dáni za vzor, jsou k pohoršení celé církve vystaven bezdůvodné persekuci.
Slepota kléru se projevuje ve zbloudilém ekumenismu, který si dovoluje degradovat rouhavě jediného a pravého Boha na úroveň všech možných bohů a model. Tento pseudoekumenismus je ve skutečnosti jen dočasný převlek a škraboška pro připravované odbožštění Boha a nastolení jednotného kultu bratrství a humanity.
Slepota kléru se projevuje ve ztrátě rozlišovací schopnosti mezi dobrem a zlem a uplatňuje se jak morálním permitivismem, tak svévolí a troufalostí, která smazává pojem hříchu a Božího zákona.
Již před 140 lety církev poznala, jaké nebezpečí jí hrozí ze strany nepřátelských mafií a přijala potřebná obranná a zákonná opatření zpracovaná s mimořádnou pomocí Ducha Svatého jako Sylabus. A proto přišel koncil inspirovaný mafií jako antisylabus a postaral se o to, aby tyto „ochranné bašty“ byly zbourány. Jak řekl předposlední papež, zbourat tyto hradby bylo naléhavou povinností, jak to požadoval Hans Urs von Balthasar již v roce 1952. Vracet se k Sylabu prý není možné. A výsledek? Výmluvně a prorocky ho popisuje Žalmista:
Pane, sám jsi nasadil tu révu. Proč jen jsi strhl její ohradu? Kdo jde kolem, sbírá na ní hrozny, pustoší ji divoký kanec, kdejaká polní zvěř se na ní pase. Obrať se k nám Pane zástupů, ujmi se své révy, kterou sis sám vypěstoval. Oživ nás a už se tě nespustíme, budeme vzývat a chválit tvé jméno.
Ale je tu vážná otázka. Není už příliš pozdě?
V srpnu 1931, když byla sestra Lucie na zdravotním pobytu v Rianjo, malém městečku blízko Ponteverda, stěžoval si jí Pán Ježíš, že dosud neobdržel odpověď na svou prosbu o zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. „Nechtějí vyslyšet mou prosbu. Budou litovat jako francouzský král, ale už bude pozdě. Rusko rozšíří své bludy po světě a ty vyvolají války a pronásledování církve. Svatý Otec bude muset mnoho trpět.“
Co znamená onen odkaz na francouzského krále? Když v roce 1689 zjevil Ježíš sv. Marii Alacoque své Nejsvětější Srdce, vyslovil důležitou prosbu: Sděl nejstaršímu Synu mého Nejsvětějšího Srdce (jednalo se o krále Ludvíka XIV.), že tak, jako obdržel své časné narození skrze úctu a zásluhy mého nejsvětějšího Dětství, tak také svého zrození pro věčnou slávu dosáhne skrze mé nejúctyhodnější Srdce. Mé Srdce chce vládnout v jeho paláci, být zobrazeno na jeho praporu a vytepáno na jeho zbraních, aby získaly vítězství nad jeho nepřáteli a nepřáteli svaté církve. Můj Otec si chce posloužit králem k uskutečnění svého plánu, kterým je vybudování chrámu, kde bude vystaven obraz mého Nejsvětějšího Srdce a kde se mu dostane úcty od celé Francie.
Náš Pán slíbil tedy Francii, své nejstarší Dceři, mocnou ochranu pomocí tří věcí. Král však nic z toho nesplnil a přesně na den za sto let, 17. června 1789 Ústavodárné shromáždění svrhlo francouzskou monarchii a zahájilo hrůzovládu. Král a jeho rodina skončili pod gilotinou.
Ve stejném duchu mluví takřka jednohlasně všechna proroctví týkající se této poslední doby. Ale protože si hierarchie to nejdůležitější Mariino poselství a výstrahu lživě přepsala a vyložila po svém, nepokládá za potřebné ani se pokusit udělat to, co moudře udělal a nařídil král hříšného města Ninive. Velké město i s jeho blahobytem bude v jediné hodině úplně zničeno.
Hle, přijdu brzy a moje odplata se mnou, abych každému odplatil podle jeho skutků.