18. září 2014

Nezbytným úvodem k tomuto týdennímu zamyšlení je stručné a výstižné resumé, které nám nabízí Massimo Introvigne. Kdo ho ještě nečetl, ať tak v zájmu dobré věci učiní. (zde)

Nesoulad mezi Božím zákonem a praktickým životem, který tento sociolog zcela věcně konstatuje, není způsoben nepružností Božího ustanovení, ale neposlušností lidí: Věřící se neřídí naukou církve především z těchto důvodů: z nedostatečné znalosti, ze svévole a pro špatný příklad kněží. K současnému rozporu se církev dopracovala tím, že jak pastýři, tak ovce nezachovávají Boží přikázání. Jestli si někdo myslí, že na „přizpůsobení“ Božích přikázání odpoví lidé tím, že nadšeně vykročí na cestu ctnosti, je velmi na omylu. Přestanou zachovávat i to, co dosud ještě jakž takž zachovávali. Jakmile se „pohne“ jedním přikázáním, všechna ostatní pro ně přestanou být nedotknutelná.

Tento synod si ve skutečnosti troufá na rouhání, protože chce učinit Boha odpovědným za svévoli, které lidé ve své pýše a sobectví propadli. Je to logický důsledek aplikace ďáblovy inspirace: místo zcela nevyhnutelného christocentrismu nastolit pohodlný antropocentrismus (zde).

Jasným dokladem tohoto antropocentrismu je skutečnost, že v celé záležitosti se vůbec nemluví nemluví o Bohu, tím méně o Kristu. Pokud je o něm řeč, pak se s ním zachází jako s pouhou věcí, která se stala předmětem zcela nedůstojného dohadování.

Není to vůbec náhoda, že v souvislosti s manželstvím se jako o hlavním problému mluví o svatém přijímání. Již před 10 lety odhadovali němečtí biskupové, že více než 40% podávaných svatých přijímání je svatokrádežných. Katolíků bylo tehdy v Německu kolem 25 milionů. Jestli praktikujících bylo kolem 10%, tak do kostela chodilo 2,5 milionu věřících, a protože zde podle pokoncilní mentality platí, co mše, to přijímání, (samozřejmě ve stoje a na ruku), mohl se ďábel radovat každý týden jenom v Německu z jednoho milionu svatokrádežných svatých přijímání. Tato hrůza se ovšem týká bezprostředně a osobně samotného Božího Syna. Co znamená svatokrádežné přijímání, napoví nám nejvýstižněji jedno z kázání svatého faráře Arského (zde)  Žádný synod se tímto katastrofálním stavem nezabýval.

Není známo, nakolik měl německý episkopát na mysli také svatokrádežné mše svaté a svatokrádeže při udělování svátostí samotným duchovenstvem. Ale již v La Salettě si se stoletým předstihem plačící Matka Boží trpce stěžovala na neuvěřitelně hříšný život kněží. Takový život je nutně spojen s každodenním přívalem svatokrádeží. Degradace Eucharistie je přirozený důsledek nové liturgie, která do svého středu postavila místo Boha člověka. (viz)

Mezi duchovními a preláty se to hemží těmi, kteří žijí v trvalém dlouhodobém hříšném stavu, a přitom vůbec neváhají každý den přistupovat k oltáři. Jejich setrvalý stav v nemilosti se v podstatě neliší od hříšného stavu cizoložníků, rozvedených a civilně „sezdaných“ katolíků. Z těch nejhlavnějších příčin můžeme jmenovat trvalé porušování celibátu, které je současně cizoložstvím, až už jde o poměr s ženou, homosexuály, nebo mladistvými. Dalším důvodem a pramenem hříšnosti je členství a spolupráce prelátů a duchovních v mafiánských masonských organizacích, kterých se drží zuby nehty, protože jim dopomáhají k dosažení mocenského postavení. Mezi organizace založené na masonských principech patří i ty, které se usadily uvnitř církve na kterémkoliv stupni hierarchie. Jakákoliv spolupráce s ďáblu zasvěcenými spolky představuje u osoby Bohu zasvěcené nevěru a cizoložství nejvyššího stupně.

Dlouhodobý setrvalý hříšný stav se postupem času stane pro dotyčného životní samozřejmostí, ne-li nutností, tím však nepřestává být těžkou urážkou Boha, ale naopak, s rostoucí zatvrzelostí se toto rouhání a hříšnost jen umocňuje.(viz)

Stejným způsobem, jakým si četní duchovní zvykli žít se systematickými každodenními, do nebe volajících svatokrádežemi a osvojili si tak praxi, jak odbourávat i sebemenší výčitky svědomí, přehlížejí s klidnou myslí i svatokrádeže svých věřících a pokládají vzniklou situaci za jakýsi zcela samozřejmý status quo, jako by tímto zpustošením byl vinen sám Bůh. Tak byla v pokoncilní době přivedena církev do stavu hlubokého duchovního a morálního marasmu, který nikdo nechce vidět a přiznat, protože se stal v církvi něčím jako „přirozeným životním prostředím“. Za této situace řešení jakýchkoliv morálních otázek, tím spíše té nejožehavější, jakou je kázeň v manželském a rodinném životě, je zcela neproveditelné, dokud nebude obnoven ve svědomí duchovních i věřících základní Bohem stanovený řád a kázeň, na kterém církev stála celá tisíciletí.

Celá věc má ovšem závažné pozadí. Jak protestanti tak i katolíci si dělají starosti, jak oslavit za tři roky půl tisíciletí od vzniku protestantismu. Nevím, zda berou v úvahu, že v tom nejsou sami. Také Satan by chtěl za tři roky oslavovat svůj velký triumf a úspěch svého tažení proti svátostnému Ježíši, které zahájil právě před 500 lety. Součástí jeho příprav na toto „černé jubileum“ je jeho intenzivní úsilí o hlubokou devalvaci úcty k Ježíši přítomnému v Nejsvětější svátosti především skrze masové svatokrádeže v řadách prelátů, kněžstva i věřících, jaké ďábel úspěšně nastartoval díky zcela pochybenému koncilu. Dokonale narkotizoval koncilní otce panteisticko – evolucionistickou a materialistickou zkomoleninou křesťanství jezuity Teilharda de Chardina a především pak „novou teologií“ Karla Rahnera, hlavního teologa a redaktora koncilu. Svou teologii si tento další zvrácený jezuita konstruoval tak, aby mu nijak nepřekážela spojovat kněžský a řeholní život s poměrem k milence.

Vyvolané obumbratio mentis (viz Md 2,21) bylo tak veliké, že nikdo ze dvou tisíc prelátů nepovstal a neřekl: „Drazí spolubratři v Kristu, copak nevidíte, že to, co nám tady chtějí vsugerovat, nemá s evangeliem, naukou apoštolů a církevních otců včetně svatého Tomáše nic společného? Vzpamatujte se, nedejme se omámit!“

Bohužel, nikdo ten příval nově oděných, ale jinak starých bludů nezastavil. Dnes sklízíme plody, které z toho vzešly. À propos, tento nebývalý současný „servis“ od členů Tovaryšstva Ježíšova je pro Nepřítele odvetou a velkou satisfakcí za porážky, které mu svatý Ignác a jeho řád připravil po tridentském koncilu. Ale to už je dávno.

„Stav nouze“, o které mluví kardinál Kasper, skutečně existuje a je dokonce mnohem hlubší a závažnější, než jak si představuje. Ta největší nouze, ve které se církev ocitla, je ovšem kolaps samotného vedení. Stojí za všimnutí, jak si falešný prorok každé ráno v kapli načesává a zdobí svůj beránčí převlek, jenže při styku s „přáteli nepřátel“ je natolik ve svém živlu, že na všechny mimikry zapomíná. O jeho opravdovém smýšlení svědčí jeho vyvolení spolupracovníci. Např. sekretář synodu arcibiskup Bruno Forte klidně popírá Kristovo zmrtvýchvstání a mluví o „prázdném hrobu“ jako o legendě. Co má co pohledávat mezi biskupy? Vždyť je to prakticky bezvěrec!

Aby byl při současném stavu církve podzimní „synod“ vůbec schopný smysluplně a ke skutečnému prospěchu církve jednat jako oficiální církevní shromáždění, musely by být jako vůbec první krok na jeho program zařazeny nejdříve měsíční důkladné ignaciánské exercicie s Bohem vyvolenými kazateli, zakončené upřímnou generální zpovědí, zrušením všech nedovolených svazků a oproštěním od všech platných, jakkoliv přehlížených exkomunikací a interdiktů, s následným dostatečně dlouhým obdobím přísného pokání spojeným s důkladným studiem předkoncilní teologie svátostí, zvláště pak Eucharistie.

Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tak bude i můj služebník. (Jan 12,25n)