Antonio Socci si klade otázku, koho má vlastně papež František na mysli, když útočí na věřící, které zařazuje jako fundamentalisty do kategorie nejnebezpečnějších příslušníků lidské společnosti. Myslím, že mezi ně nesporně patří vesnický farář Jan Maria Vianney. Ačkoliv měl takové těžkosti přijatelně se naučit mrtvý latinský jazyk, sloužil věrně latinskou mši, uctíval spornou mučednici, konal vytrvale přísné skutky pokání, byl přísný a důsledný zpovědník, zatímco jeho spolubratři již tehdy „upravovali“ zpovědní zrcadlo starých kancionálů do „lidumilnější podoby“. Trval nekompromisně na svěcení svátečního dne a především byl zapřisáhlým nepřítelem tanečních zábav, a to do té míry, že odmítal udělit rozhřešení, dokud kajícník neudělal opravdový slib, že tančení zanechá. Nad kaplí sv. Jana Křtitele umístil výmluvný nápis: Jediný tanec byl cenou za tvoji hlavu. Přitom tance jeho vesničanů měly daleko k tomu, co dnes patří na parketu k samozřejmostem. Navíc byli i při této zábavě slušně oděni.
Co by řekl svatý Jan Vianney takovým tancům, jaké se rozšířily po světě z Latinské Ameriky, konkrétně k vyzývavému, smyslnému až nestoudnému tanci zvanému „tango“, jaký by podle sv. Pavla neměl být mezi křesťany ani jmenován? A co by řekl o papeži, který se přímo holedbá tím, jak je do tohoto „tance“ zamilován?
Co by řekl na to, kdyby se stal svědkem, jak se pro současného papeže stalo „vrcholným dárkem“ k narozeninám právě jeho zamilované „tango“, při kterém se podle slov organizátorky, profesorky tance z Raveny Cristiny Carmoraniové, na Náměstí sv. Petra „všichni odvázali“? Co by řekl této podívané?
Nemálo katolíků se možná doslova pohorší nad tím, že si někdo ještě dnes dovolí napsat taková slova. A proč ne? Ten staromódní farář, o kterém je výše řeč, byl jako novokněz poslán do zapadlé farnosti, kde po dlouhé měsíce klekával v chladném kostele před svým Pánem docela sám. A nakonec dokázal právě svým nesmlouvavě fundamentalistickým postojem udělat ze svého zapadákova celofrancouzské poutní místo a dotáhl to (bez jakékoliv protekce) až k těm nejvyšším poctám nehynoucí nebeské slávy. Jak velice bychom ho dnes potřebovali, a ne jen jednoho! Je možné přehlížet, jak dnešní duchovenstvo i se svým pokrokovým a moderním vedením navzdory všem populistickým metodám a vstřícnosti světu jen systematicky vyprazdňuje kostely, kláštery a semináře?
Svatý Jan Maria Vianney by si velice dobře rozuměl se svým svatým jmenovcem Křtitelem. Uměl každému bez obalu, ale velmi moudře poradit, co má dělat, aby dosáhl věčné blaženosti. Pokládal přitom za své poslání a povinnost jako on trvale poukazovat na sekeru přiloženou ke kořenům, stejně jako na neuhasitelný oheň, který stráví všechny plevy. Jak by si rozuměl s Bergogliem, těžko říct, ale rozhodně by mu neopomněl připomenout Pánova slova o pohoršení a mlýnském kamenu na krku.
-lš-
foto: iDnes