Latinská Amerika byla dlouho územím, které hrálo tu nejvýznamnější roli pro mapu a statistiku katolické církve. Takřka monolitní a slibně vyhlížející náboženství tohoto kontinentu však od počátku trpělo závažným vnitřním neduhem, kterému věnovala nedostatečnou pozornost místní hierarchie i vatikánské ústředí: po celá staletí víra nepřinášela a dosud nepřináší životně důležité plody: duchovní povolání. Ve farnostech rozlehlých jako velká evropská diecéze těžko mluvit o pastoraci. Věřící našli své uspokojení v nespoutané a pestré lidové zbožnosti, která hoví jejich naturelu a uchovávané pohanské spiritualitě, ale k opravdovému životu z víry měli a dodnes mají daleko. K bohatým, kteří byli pro církev důležitými hlavními sponsory, přistupovala hierarchie s vypočítavou ohleduplností a tolerancí a přispívala tak k postupnému vývoji křiklavých sociálních rozdílů, které jsou dnes pro kontinent klíčovým problémem.
Víra bez kořenů se stala v současnosti úrodným podhoubím pro evangelikální, letniční a další protestantské sekty, které vydatně odčerpávají věřící katolické církvi. Latinskoameričtí preláti v čele s biskupem Cammarou si od koncilu slibovali širokou liberalizaci a všemožně se v tomto duchu snažili koncil ovlivnit a interpretovat. Montiniho zaryté mlčení o bludu komunismu podnítilo vznik nebezpečné a zcela bludné teologie osvobození, která se cítila oprávněná používat ke svým cílům i fyzické násilí.
Katolickou církev nemohlo potkat nic tragičtějšího než „římský biskup“, který vyrostl na tomto kontinentu v tomto duchu, přijímal na kolenou požehnání od luteránských pastorů a nastoupil do čela církve s pevným úmyslem dovést velkou koncilní zradu k plné realizaci.
V beránčím rouchu velkého sociálního cítění, které už vyprovokovalo podle latinskoamerického vzoru násilnou okupaci italských ženských klášterů domnělou chudinou, snaží se upevňovat svou popularitu záplavou rádoby pravověrných „perel“ z domu sv. Markéty.
Tato údajná pravověrnost troskotá na jeho praxi, jako je otevřené nabádání rozvedené ženy k svatokrádežným svatým přijímáním, nebo vzdávání zvláštní pocty knězi, který je veřejným apoštolem praktikované homosexuality a kterému s úctou a vděčností líbá ruce, místo aby ho suspendoval. František si povolává na pomoc krajany kardinály stejného smýšlení, jako je sám, např. Rodriguese Maradiagu nebo Lorenze Baldisseriho. Korunováním jeho úsilí o novou teologii a novou církev je „svatořečení koncilu“ v postavách papežského triumvirátu v rekordním čase jednoho roku.
Od dob, kdy fundované publikace Dona Luigi Villy před 15 lety zmrazily kauzu beatifikace Pavla VI., rozšířil se Montinim ohlášený dým Satanův v církvi takovou měrou, že snížil a ochromil ve Vatikánu nejen schopnost vidění, ale i myšlení a zdravého úsudku a dokonce vyvolává halucinace, které postižení nejsou už schopni rozlišit od pravdy.
Před patnácti lety měla ještě tehdejší hierarchie tolik soudnosti a studu, že po zveřejnění evidentních překážek beatifikace papeže Montiniho odložila tuto záležitost raději k ledu. Ale té současné pod Františkovým velením se zřejmě zdá, jako by to pro glorifikovaný koncil znamenalo neodpustitelnou skvrnu, kdyby všichni tři jeho hlavní odpovědní aktéři nebyli jako nedotknutelní pozdviženi na oltář.
Pokud si však dnešní hierarchie myslí, že tímto způsobem definitivně rozptýlí všechny pochybnosti a hereze a přidá druhému Vatikánu na lesku, je velmi na omylu. Všechno falešné pozlátko velmi brzy nenávratně oprýská a zanechá po sobě marně kašírovanou nahotu nehorázného sebeklamu, který těžce obtížil současnou i budoucí církev.
Všechny tři zbrklé a nepodložené procesy jen potvrzují smutnou skutečnost, že Duch Svatý byl z Vatikánu skutečně vyobcován a k žezlu pronikl rafinovaný Odpůrce a Lhář. O absenci Ducha Svatého svědčí i celá řada rozporuplných výroků současného pontifika, se kterými si pak neví rady ani jeho bezprostřední spolupracovníci a které potvrzují, že jeho slova sotva můžeme brát ještě vážně.
Tři letošní kauzy jsou o to závažnější, že se nejedná o osoby nějakých osamělých poustevníků, ale samotné hlavy církve, které svým rozhodováním, jednáním a osobním příkladem na mnoho let velmi neblaze ovlivnily její současný stav a i její další vývoj.
V případě Pavla VI. je situace ještě vážnější než u předchozích dvou kanonizovaných. Překážky kanonizace Pavla VI. které systematickým způsobem shromáždil, zdokumentoval a publikoval Don Luigi Villa, jsou takového rázu, že kterákoliv z nich postačuje k tomu, aby svatořečení znemožnila nebo znehodnotila. Za celých 15 let se nenašel nikdo, kdo by tyto námitky vyvrátil a pokusil se usvědčit autora z nepravdy nebo pomluvy. Mlčet k této dokumentaci, jak je tomu od samého začátku dodnes, znamená totéž jako vzít uvedená fakta na vědomí. Přecházet všechny faktické a doložené překážky beatifikace papeže Montiniho pouhým mlčením je však nehoráznou troufalostí nejen vůči věřícím, ale je to rouhání vůči samotnému Bohu.
Jestliže v záležitosti tak svrchovaně vážné, jakou je kanonizace, dochází k situaci, při které odpovědná autorita nepokládá za potřebné vyrovnat se se všemi námitkami a zanechává nezodpovězené a otevřené pochybnosti a výhrady, poškozuje tím nejen pověst údajného „světce“, ale i věrohodnost samotného řízení jako takového, a tím věrohodnost nejvyššího úřadu. To staví věřící před nepříjemnou otázku: Co si vůbec mám myslet o takové bezprecedentní autoritě? Do jaké míry jsem zavázán poslušností vůči autoritě, která svými kontroverzními výroky samu sebe zpochybňuje?
Skutečnost, že „beatifikační proces“ přesto proběhl bez výhrad, znamená současně, že se od základu změnil nejen proces, ale i pojetí zkoumané údajné svatosti. „Nový typ svatosti“ má pramálo společného se svatostí, jak byla chápána až do II. vatikánského koncilu a jak ji ztělesňují všichni světci až po sv. P. Pia. Mohou taková vyhlášení zavazovat k úctě a k následování, jestliže taková úcta a takový příklad nutně vyvolává nepřekonatelný rozpor se svědomím? Osoby, které navázaly spolupráci s úhlavními nepřáteli církve a řídí se jejich pokyny, nemají co pohledávat na papežském stolci, natož na oltáři.
Vyhlášení těchto nových světců fakticky dokládá a oficiálně potvrzuje, jak hluboký je pouhých 50 let po koncilu rozchod církve s dosavadní vírou a tradicí. Nastala doba, kdy církev oceňuje a dokonce oslavuje i to, co se dříve setkávalo s jednoznačným odsouzením.
Žádná změna, kterou zavedl koncil, nečerpala svou iniciativu a své opodstatnění z dosavadních pramenů církve. Jsou to všechno reakce na podlé a promyšlené podněty úhlavních nepřátel církve. Duch Svatý opakovaně varoval před situací, kdy Řím ztratí víru a Satan ovládne Vatikán.
Kde můžeme hledat východisko z této nežádoucí a nebezpečné situace? Vatikán si musí uvědomit, že stejnou měrou, jakou se dovolává, že jeho kanonizace věřící zavazují, nabývá neoprávněné svatořečení stejný charakter jako veřejné vyhlašování hereze se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Víme, že počátek tohoto zla je v pýše a odmítání pomoci a vnuknutí Ducha Svatého, který nabízel včas a opakovaně své světlo prostřednictvím své Nevěsty Panny Marie. Musíme se pokorně vrátit k těmto pramenům a podrobit se jejich vedení.
Jestliže mě lékař varuje před vážnou a těžkou nemocí, zatímco já žiji v domnění, že se těším nejlepšímu zdraví a neumím si představit, že bych mohl těžce stonat, budu mít pokušení každý příznak choroby přehlížet a odmítat. Situace, že bychom mohli prožívat období, kdy Řím ztratí víru a bude opanován Satanem, je pro nás tak těžce přijatelná, že raději budeme vynakládat všechno úsilí na to, abychom si dokázali, že to nemůže být pravda, než abychom se podívali tvrdé skutečnosti do očí.
Celá tato komedie je praktickým důsledkem prohlubujícího se antropocentrismu, který odstavil Boha stranou, takže nejvyšším kritériem skutečnosti se stal náš vlastní rozum.
Montini způsobil církvi ty největší a nedozírné škody tím, že deformoval mši svatou do podoby, ve které Bůh nemá zalíbení, protože v ní už není náležitě uctíván ani usmiřován. Ochromil tak nejúčinnější cestu milostí, které nám Bůh milostivě připravil obětí svého Syna. Nový obřad nesleduje to, co se líbí Bohu, nýbrž to, co se líbí člověku. Dalším těžkým důsledkem je, že byla podstatně zraněna, postižena převrácena sama podstata kultu a náboženství. Potlačení obětního charakteru vychovává pozvolna a systematicky k povrchnosti, pohodlnosti a sebezalíbení a to se dnes už v církvi velmi markantně projevuje. Bohoslužba nepřináší nezbytné milosti ani živým ani zemřelým. To postihuje těžce a bolestně všechny křesťany, kteří nemají možnost účastnit se autentické liturgie bez ohledu na to, zda jsou si toho vědomi nebo ne. Ocitáme se na oné duchovní Kalvárií, o které de fakto mluví Fatimské tajemství.
Pokud si tito koncilní zaprodanci myslí, že se jejich záměrně prosazovaná a realizovaná „diskontinuita“ týká i toho, co bylo nezrušitelně stanoveno jejich předchůdci ve věci členství a spolupráce se zednářskými organizacemi, byli velice na omylu, o kterém se jistě sami přesvědčili před soudnou stolicí Boží. Měli totiž zvažovat, zda dříve než si mohli sami jakkoliv zmírnit či změnit vyslovená odsouzení a nejpřísnější tresty, svou otevřenou spoluprací se Satanovými námezdníky se nepřipravili o jakoukoliv jurisdikci. Jejich svatořečení, které uvádí do těžkého omylu a zmatku miliony věřících, jsou jen přitěžující okolností jejich bezprecedentní viny, jaká nemá v dějinách církve obdoby.
Co nám za této situace zbývá? Modlitba a půst! Těm, kteří nemají možnost účastnit se mešní oběti v původním tradičním ritu, jsou určena tato doporučení: Obětujte třeba i delší cestu, pokud si tím vytvoříte možnost účastnit se bohoslužby v chrámě s co největší posvátnou důstojností a úctou. Jsou to kostely bez novodobých stavebních úprav, kde je svatostánek na čelném a důstojném místě a kde před ním všichni řádně poklekají, kde přítomní rozmlouvají pouze s Bohem a nikoliv mezi sebou, kde kněz slaví liturgii se zjevnou zbožností a úctou, nic nepřidává a nic neubírá, používá řádný liturgický oděv se štolou pod ornátem, kde nevystupují ministrantky, kde svaté přijímání nerozděluje laik a kde je umožněno přijímat svaté přijímání na kolenou, kde nevystupuje kytarová schola a kde se zpívají jen důstojné písně za doprovodu varhan.
Přede mší svatou se vřele doporučují modlitby: Sedmero přípravných modliteb k Duchu Svatému (zde) a další přípravné modlitby (viz). Po mši svaté: Modlitba Lva XIII. (zde), Modlitba papeže Klementa XI. (zde) a Prosba Mardochea za záchranu Božího lidu a malý exorcismus Lva XIII. k svatému Michaelovi. Vše je nezbytné provázet vytrvale smírnými a kajícími obětmi v nejvyšší míře, jaké jsme toho schopni.
Modlete se také za „svaté“ papeže i za papeže Františka.
Na doplnění:
Fatima (viz)
Don Luigi Villa 7 – 11 (viz)
Koncil o komunismu 6 (viz)
Vzešlá setba (viz)
Cui bono (viz)
Kanonizace papeže (viz)
Co si počít (viz)
Neztrácet odvahu (viz)