Za více než 600 let nepřišlo žádnému z českých panovníků ani na mysl, že by katedrála, kterou dal český král zbudovat k Boží slávě v areálu Pražského hradu, měla patřit jemu a nikoliv církvi. Ani zakladatel Československé republiky, oslavovaný T. G. Masaryk, se necítil zkrácen ani omezen tím, že tento Boží stánek spravuje svatovítská kapitula. Teprve zločinecký komunistický režim, který chrámy nestavěl, ale boural nebo z nich dělal muzea ateismu, přišel s nápadem „znárodnit“ vše, i Boží chrám. Co si má člověk myslet o současném vedení státu, které sice mluví o nápravě křivd spáchaných komunistickým režimem, ale jen potud, pokud se toto bezpráví netýká církve? Současná hlava státu se chce zapsat do dějin tím, že se ve věci starobylé pražské katedrály neztotožňuje se slavnými českými králi ani se svými demokratickými předchůdci, ale připojuje se raději k těm smutně nejproslulejším – komunistickým.

I bezvěrcům je jasné: Čím by bylo hradčanské panoráma bez svatovítských věží? Ale co by bylo ozdobou Hradu, kdyby už naši předkové byli tak ideologicky vyspělí jako dnešní Marxovi a Leninovi pohrobci? Komu patří tento gotický dóm v prvé řadě, vyjadřuje už toto jeho jméno, které znamená: DEO OMNIPOTENTI MAXIMO. Byl postaven Bohu všemohoucímu a nejvyššímu. Ještě dříve než právnická otázka je to tedy otázka zdravého rozumu. Ke zločinům komunistického režimu patří ovšem také ten největší zločin, kterého se dopustil právě na zdravém rozumu a který bohužel není možno soudně stíhat. Následkem je ideologická slepota, kterou nadlouho zranil tento národ, takže ztratil pojem hodnot.

Jsme asi jedinou zemí Evropské unie, která staví církev naroveň včelařům, chalupářům či sběratelům kuriozit. To je opravdová kulturní nehoráznost a neomalenost nejen vůči církvi, ale především vůči onomu „předmětu zájmu“: včely, známky, ryby, Bůh, všechno je tu jedno. Podařilo se dokonce navodit přímo vědomí strachu, co všechno by se mohlo stát, kdyby byl český národ „ochuzen“ o svatovítský chrám tím, že by ho uchvátila církev. Církev už tedy v obecném povědomí zřejmě ani nepatří k národu. Ale to je přesně to, co po celá desetiletí vtloukali do lidí rudí mocipáni a slibovali za to ráj na zemi. Současní adepti vlády a moci udělali zkušenost, že se lidem tohoto zbloudilého národa ničím tak nezavděčí, jako každým krokem namířeným proti církvi. Třešňovým pohrobkům poslední diktatury se tak dostává trvalé satisfakce za tento svůj trvalý ideologický „úpěch“.

Uprostřed této mentality slaví církev svátek Krista Krále. Není to zpozdilé? Takový svátek se mohl jevit jako anachronismus již od doby, kdy začaly padat trůny a dokonce i hlavy panovníků. Pro lidi, pro které se stalo obtížné uznat svrchovanost Boha, se stala tím spíše nesnesitelná svrchovanost vladařů. Buďto je odstranili, nebo z nich udělali pouhé reprezentační symboly zašlých časů. Ideálem se stala „vláda lidu“, ačkoliv je to svým způsobem protimluv. Být vládcem platilo dříve za charisma, a to plným právem. Dokud se vycházelo z přesvědčení, že všechna moc pochází od Boha, mohl zákonitý pomazaný vládce počítat s tím, že pokud vládne v souladu s Boží vůlí, má oporu v někom, kdo je mnohem víc než lidé. Jestliže si však lid usmyslí, že moc pochází od lidu, situace se podstatně mění. Lid nemá sám sobě co zaručit. Jestliže si lid vládne sám, je sám v sobě rozdělen, protože je ve skutečnosti jako „vládce“ vydán na milost a nemilost vrtochům svého lidu, ve kterém má stejnou váhu hlas moudrého a spravedlivého člověka i zločince a podvodníka. Je ve skutečnosti u moci pouze trpěný. To ho nutně omezuje a vede ho k tomu jednat tak, aby se zalíbil lidu. Vládnout sám sobě nemá daleko k bezvládí a tato anarchie se také stále více prosazuje v obecné nekázni a narůstající kriminalitě všeho druhu, na kterou stále tlustší a nepřehlednější zákoník ani nestačí reagovat. To samozřejmě ohrožuje prosperitu společnosti jako celku. Lid, který vládne sám sobě, se vystavuje nebezpečí, že se stane slepým vůdcem slepých, až všichni spadnou do jámy.

Právě za této situace není svátek Krista Krále anachronismus, ale naopak je nanejvýš aktuální. Kristova vláda je totiž jedinou autentickou vládou par excelence, je nezastupitelným zdrojem, vzorem a normou pro jakékoliv panování.

Kristus jako Král plně splňuje všechny požadavky dokonalého panovníka. K jeho nedostižným vlastnostem patří v prvé řadě jeho nejvyšší moudrost. Řídí své království tím nejmoudřejším a nejdokonalejším způsobem k jeho konečnému cíli, protože zná dokonale všechny skutečnosti včetně budoucnosti. To je také základem nanejvýš moudrého, svrchovaně účelného a jednoduchého zákonodárství. Díky němu vládne tak, že dokonale respektuje lidskou svobodu. Svou svrchovanou nadvládu nedává pociťovat jako nadřazenost, ale uplatňuje ji tím nejdokonalejším způsobem jako službu poddaným. To je také základní zákon a hybná síla jeho království. Nejen že nikoho neutlačuje ani nevykořisťuje, nýbrž sám zajišťuje svému království a jeho členům v nejhojnější míře všechno potřebné. Nevyvyšuje se nad své poddané, nýbrž jde tak daleko, že je činí adoptivními členy svého panovnického rodu. Nežije povýšeně a v luxusu na úkor druhých, nýbrž přebývá uprostřed svého lidu a je ve všem dokonalým vzorem nejen panovníkům, ale i poddaným. Nenárokuje žádná privilegia ani výhody, nýbrž naopak – sám sebe se zřekl, vzal na sebe všechna břemena pozemského života až do té míry, že za své království prolil svou krev. Není nedostupný ani povýšený, ale přijímá bez ohlášení kohokoliv v kteroukoliv denní i noční dobu na audienci, při které uzdravuje nemocné, těší zarmoucené a uděluje milost odsouzeným.

Proč právě před takovým Králem lidé tak utíkají a vyhýbají se mu? Není jeho království v lidech jediným základem, na kterém je možno spolehlivě vybudovat opravdu prosperující pozemskou společnost? Vláda lidu, která si zakládá na tom, že skoncovala s Bohem, podřezala si sama větev, na které sedí. Všechny problémy, se kterými se potýká současné zákonodárství, hospodářství, zdravotnictví, mocenské složky i soudnictví, jsou způsobeny především tím, že společnost vyloučila ze svého středu Kristovo království, že odhodila jeho základní zákon, to je zákon služby, který platí stejně tak pro panovníka i podřízené, a dosadila místo něho zákon vlastního sobeckého prospěchu. Tím ve skutečnosti postavila všechny proti všem, takže místo služby lásky se prosazuje a uplatňuje darwinovský zákon silnějšího.

Nesmíme si však zakrývat, že na postoji světa ke Kristovu království nejsme bez viny. Bláhová pověra o samospáse demokratizace prosákla i do církve a je opravdu projevem zaslepenosti šířit Boží království tak, že se přizpůsobí a stane poplatné světu právě v době, která je stále více alergická na každou autoritu i její symboly. Zkušenosti posledních desetiletí svědčí přece více než výmluvně nikoliv o rozkvětu a rozmachu, ale dokládají, jak zhoubný je Satanem inspirovaný mor svévole a kultu člověka, který přinesl katastrofální úpadek víry, kázně a nakonec i mravnosti a způsobil nevýslovné duchovní i materiální škody, které nadlouho podkopaly autoritu Božího království. Šířit místo Kristova poselství pohoršení znamená sytit otráveným chlebem ty, kteří hladoví po pravdě. I nejdobrotivější Pán je v té věci neúprosný: Tomu, kdo pohorší i jednoho z těch nejmenších, tomu by bylo lépe, kdyby…

(-lš-)