Události spojené s posledními dny Ježíšova života na této zemi jsou samy o sobě tak lidsky dramatické a realistické, že vylučují možnost pouhé legendy nebo zbožné smyšlenky. Je možno při nich použít psychologicko-náboženské a socio­logicko-politické interpretace, ale pokud bychom zůstali pouze u ní, museli bychom hlavní postavu tohoto dramatu odsunout do role náboženského fantasty, který to za daných okolností nutně musel prohrát. Ale zprávy evangelia nám velice rea­listicky dosvědčují, že ti, kteří se ve tři odpoledne mohli vracet z Golgoty velice spokojeni, nebyli si zdaleka jisti svým vítězstvím a další vývoj událostí ukázal, že jejich obavy byly více než oprávněné.

Spor mezi Ježíšem a židovskými předáky byl lidsky řečeno sporem protichůdných koncepcí a zájmů, který (jen) na první pohled vyzněl tragicky pro Nazaretského. Paradoxně dopadl naopak tragicky pro ty, kteří se před zraky světa mohli považovat za suverénní vítěze. Tragédie židovských předáků a znalců Písma byla v tom, že ve skutečnosti ze svého duchovního pokladu a ze svých dějin nepochopili vůbec nic a počínali si při styku se zaslíbeným Mesiášem spíše jako ignoranti. Nechtěli si ani připustit, že bojují se soupeřem tak přesně a podrobně definovaným v Písmu, který od věčnosti zná každou jejich myšlenku a záměr, takže nemohou proti němu podniknout vůbec nic, co by už předem nebylo součástí vítězného Božího plánu.

Ježíš „trpěl pod Pontským Pilátem“, ale jeho „passio“ nemělo ani v nejmenším „pasivní“ charakter, nýbrž bylo v nejvyšší míře aktivní. Netrpěl vůbec proto, že se ho zmocnila lidská moc a přesila, ale jedině protože sám chtěl. Kdyby to záleželo pouze na nich, nebyli by ti, kteří před ním v Getsemanech couvli a padli na zem, už vůbec povstali ze země.

Jak je možné, že se tak vzdělaní a fundovaní znalci mohli tak hluboce mýlit? Jako slepí vůdcové slepých zapomněli, že samou podstatou bohopocty je podrobit se Bohu, a oni se na­opak snažili podrobit Boha sami sobě. Ježíš přišel naplnit Zákon a Proroky. Židé však toto naplnění neakceptovali, protože už předem si nahradili Boha Abraháma, Izáka a Jakuba svým vlastním.

Každá představa Boha, do které jsou zakalkulovány naše vlastní podmínky, představy a požadavky a dokonce náš okamžitý osobní prospěch, je od samého začátku zcestná. Bůh, kterého si člověk „optimalizuje“ podle vlastní koncepce, je bůh utvořený člověkem, a tedy absurdní ve své podstatě. Začali s tím bludaři již za dob apoštolů, pak přišel islám, reformace, osvícenství a odtud stále více rostoucí trend samozvaných tvůrců boha až do dnešní doby, která si zařídila přímo „spasitelskou samoobsluhu“. Vede se spor, zda se tři monoteistická náboženství modlí ke stejnému Bohu. Ačkoliv se to může zdát neuvěřitelné, je zcela namístě otázka, zda se modlí k jednomu Bohu katoličtí křesťané shromáždění v jednom chrámě k jedné bohoslužbě.

Kdyby se k jednomu a témuž Bohu modlili hlava katolické církve i americký prezident, islámští bojovníci i izraelští vojáci, jihoameričtí velkostatkáři, potomci otrokářů, i lidé nedaleko nich umírající hladem, pak by se podařilo dosáhnout toho, co Pán vyloučil u samotného Belzebuba: Bůh by byl tak proti sobě rozdělen, jak jsou rozděleny zájmy a představy lidí. Jak by mohlo obstát jeho království? Není pravda, že válka v Sýrii není náboženskou válkou. Všechny války jsou „náboženské“: protože války jsou ve skutečnosti vedeny  soupeřícími ideologiemi falešných bohů, včetně mamonu, nacionalismu, fanatismu, „humanismu“….

Svět je proto rozdělený křížem krážem a člověk sužuje člověka, protože neodpověděl na vůli jediného Otce, který nám zcela jednoznačně zjevil, že chce, aby všichni byli jeho dětmi a podle toho se k sobě chovali. Smyslem bohopocty není učinit si z Boha služebníka svých sobeckých zájmů, ale zcela se mu podrobit a přijmout jeho vůli, protože je plná nekonečné moudrosti, spravedlnosti a lásky k lidem. Proto kdo chce upřímně očistit své svědomí, musí vždy v prvé řadě očistit svou představu Boha, pokud ji není třeba úplně vyměnit. Bůh nám sám sebe zjevil jednou provždy a definitivně ve svém Synu, který byl pozdvižen od země, protože přijal Otcovu vůli. Nejsou snad stigmatizovaní světci a světice  právě proto tak podobní jeho Synu, že jsou jeho zvláštními a zplnomocněnými vyslanci, kteří nám tlumočí svým tichým utrpením, co od nás náš jediný Bůh očekává: abychom skoncovali s novodobým „polyteismem“ a vrátili se do jediné náruče jediného milujícího a milosrdného Otce? Proto očišťujme upřímně a důsledně nejen své svědomí, ale i představy ode všech svých lidských  výhrad, podmínek a vynálezů, prosme pokorně a  vroucně Pána   u paty Kříže, aby se naplnila jeho velekněžská modlitba. Je to jediná Bohem stanovená a účinná cesta ke skutečnému a trvalému míru v lidském srdci i mezi národy.

-lš-