1. května 2014

Nejzaváženější problém, který vyvolala poslední kanonizace, je skutečnost že se netýkala jen dvou význačných postav, ale ve skutečnosti šlo o „svatořečení II. vatikánského koncilu“ a jeho tragických důsledků.

Nedělní událost ve Vatikáně budou jednou dějiny hodnotit jako zcela ojedinělou a bezprecedenční mystifikaci, která navíc počtem veřejně oklamaných lidí nemá a těžko bude mít v dějinách obdoby. Bludy puštěné z řetězu a svobodně pěstované za půl století zdomácněly a rozbujely se do té míry, že se zdravá nauka stává stále více popelkou. I když se během tohoto období nakupilo v církvi nebývalé množství skandálů a pohoršení všeho druhu i odpadů z řad duchovních i laiků, neodradilo to vatikánské kormidelníky od realizace toho největšího možného rouhání, jakým byl nedělní obřad, který se odvážil vyhlášením kanonizace volat Boha za svědka, že všechno je v pořádku a všechno je dílem Ducha Svatého. Co můžeme očekávat, když hřích církve tím převyšuje hříchy světa?

Copak jste neviděli šalebná vidění a nezvěstovali jste lživou věštbu? Říkáte „Výrok Hospodinův“, přestože já jsem nepromluvil. Protože jsou vaše slova šalba a vaše vidění lež, chystám se na vás, je výrok Panovníka Hospodina. Rozhořčen rozpoutám bouřlivou vichřici, rozhněván a rozhořčen spustím lijavec, který všechno spláchne, kroupy jako kameny a skoncuji s ní. (Ez 13, 7)

Co jsme slyšeli v neděli z papežových úst?

„Jan XXIII. a Jan Pavel II. spolupracovali s Duchem svatým na obnově a zdnešnění (aggiornamento) církve podle její původní fyziognomie, kterou jí v průběhu staletí propůjčili svatí. Nezapomínejme, že právě svatí posouvají církev vpřed a umožňují její růst. Svoláním koncilu svatý Jan XXIII. prokázal vnímavou poddajnost Duchu svatému, nechal se vést a byl pro církev pastýřem, vůdcem vedeným Duchem svatým. To byla jeho obrovská služba církvi, a proto o něm rád přemýšlím jako o papeži, který byl poddaný Duchu svatému. Svatý Jan Pavel II. byl v této službě Božímu lidu papežem rodiny.“

Jestliže „koncilní papežové“ byli vůči něčemu vnímaví a poddajní, pak to rozhodně nebyl Duch Svatý. Nikdo nám nenamluví, že by Duch Svatý měl v plánu přivést církev Boží do tak zuboženého stavu, jakého dosáhla za posledních padesát let. Nic na tom nemohou změnit do omrzení opakované sebechvály, které nápadně připomínají ona hrdá a silácká prohlášení, která jsme slýchali o takových příležitostech, jakými byly sjezdy komunistické strany, oslavy prvních májů nebo výročí VŘSR. Slyšeli jsme již mnoho nabubřelých frází na adresu II. vatikánského koncilu, ale postrádáme konkrétní příklady opravdového výsledného rozkvětu, zatímco dokladů o zoufalém úpadku církve ve všech oblastech je bezpočet a jsou tak evidentní a známé, že není třeba je ani znovu vypočítávat. Takové plody není možno připisovat vedení Ducha Svatého.

Naopak, všechno nasvědčuje tomu, že jestli něco dnešní církvi obzvláště schází, tak je to vedení Ducha Svatého. A toto vedení schází církvi od doby, kdy se vedení církve ujal papež, jehož si předem vyškolila masonerie, aby pak také připravila a zajistila jeho volbu na papežský stolec a přivedla ho ke svolání koncilu. Absence Ducha Svatého v církvi a navíc na koncilu je ovšem něco pro Církev tak neslýchaného, tragického a šokujícího, že si to nikdo z 2000 otců nebyl schopen ani připustit, a přece to byla skutečnost. Je však historickou skutečností, že koncil byl svolán z podnětu masonerie, masonerie se ihned na začátku zmocnila ilegálně jeho vedení, masonerie diktovala nepřípustné věroučné novoty do jeho dokumentů a ještě více do pokoncilní praxe, ve které sehrál papež Wojtyla význačnou iniciativní roli. Masonerie si poručila nejen, co má být v koncilních dokumentech obsaženo, ale také to, co v nich obsaženo být nesmí.

Nedělní „slavnost“ se tedy pro nás stává výzvou, abychom si zcela definitivně uvědomili a přiznali, že prožíváme několikrát zřetelně předpovězené období, kdy se Vatikánu zmocnil Satan.

Jak uvádí Plinio Corrêa, fundovaný laik, filozof, historik a katolický aktivista, události současné doby jsou plodem oněch bludů, které se vynořily již na počátku století v krizi modernismu. Realitu a fakta historických následků II. vatikánského koncilu, jeho záhadné, zmatené a děsivé mlčení k otázce komunismu učinily z něho nepastorační koncil par excelence. Jeho mlčení o komunismu poskytuje naprostou svobodu všem vlkům. Práce, kterou tento koncil odvedl, nemůže být ani v dějinách ani v knize života označena jako skutečně pastorační, a tím méně za dílo Ducha Svatého.

„Je to tvrdé, co musíme říct, ale evidentní skutečnosti ukazují II. vatikánský koncil z tohoto zřetele jako vůbec největší neštěstí církevních dějin: Tudy pronikl do Církve v nepředstavitelné míře Satanův dým, který se dále s nesmírnou silou a jedovatou účinností šíří. K pohoršení nesmírného počtu věřících nastoupilo mystické tělo Kristovo proces, který můžeme označit jako proces sebezničení“ (P. CORRÊA DE OLIVEIRA, Rivoluzione e Contro-Rivoluzione s. 168-169)

Osoby, jejichž podněty a ideje jsou označovány za hybné síly koncilu, jako Karl Rahner nebo Theillard de Chardin, by v žádném předchozím období v církvi vůbec neobstály; byly by jednoznačně označeny za nebezpečné heretiky a vyloučeny. Koncil se stal nástrojem neuvěřitelného díla: naprostého zdomácnění těch modernistických bludů, které byly předtím učitelským úřadem jednoznačně odsouzeny. Proto také žádný prelát, a tím méně papež, který se přičinil o jeho konkrétní realizaci, nemůže být dáván církvi za vzor. Jejich svatořečením si církev jen sama sobě pochvaluje, že se toto převratné dílo podařilo uskutečnit dokonce způsobem, aby to v mysli zcela zmatených a neuvědomělých věřících vyvolávalo dokonce chválu a obdiv a zaplašilo jakoukoliv pochybnost nebo námitku. (Je příznačné, že takovými námitkami se církev nikdy vážně nezabývala.)

Papež František tak ve své chvále „zdnešnění“ pregnantně vyjadřuje základní omyl, který spojuje všechny novoty spojené s „koncilem“. Z ďáblova návodu podlehli církevní protagonisté svůdnému návodu, který zřejmě zní lidským uším velice slibně a lákavě, pokud ovšem v tomto okouzleném opojení přehlédneme, k čemu nás vlastně nabádá: Máme se odpoutat od toho, který je Neměnný od věčnosti do věčnosti, a hledat si svá nová, pohodlnější a příjemnější a údajně bližší a přiměřenější pravidla a normy, a to v samotném člověku. Ten je ovšem změna sama, protože je „prach a v prach se obrátí“.

Církev se ocitla v havarijním stavu nikoliv proto, že by byla málo přizpůsobená dnešku, tedy tělu, světu a ďáblu, ale jedině proto, že ztrácí tvář svého jediného Vzoru. Jak je možno napravit autentickou podobu? Jak jinak než vrátit se pokorně a důsledně ke svému Stvořiteli a Pánu, který nás stvořil k jedinému cíli: ke svému obrazu. Modernistický podvod spočívá v tom, že neusiluje o to napravit získané deformace, ale naopak oblíbit si je, zevšeobecnit je a uzákonit. „Přizpůsobit se potřebám naší doby“ neznamená ve skutečnosti nic jiného než k nerozeznání splynout se světem.

Jistě, že v církvi byli svatí, kteří ji posouvali vpřed. Ale co to znamená posunout vpřed? Co jiného než přiblížit se ke svému Cíli, Bohu, k jehož obrazu byli stvořeni. Pokud vidí církev svůj „posun vpřed“ v tom, že se spřátelí se světem, s pohany, s odpadlíky a ďábelskými sektami, tak nedělá nic jiného, než že couvá zpět, do oblasti a poměrů, kde se lidé zabydleli po svém, bez Boha, tak aby ho už nepotřebovali, nemuseli ho respektovat ani mu vzdávat povinnou úctu. Jmenujte mi jednoho ze světců, který se proslavil tím, že by se snažil všechny bohy, bůžky a modly vměstnat do jednoho společného „boha“? Který ze světců posunul církev vpřed tím, že líbal před pohany Korán a vzýval svatého Jana Křtitele, aby jim chránil jejich zbloudilou víru?

Drahý Františku, skrze tvé nové svaté nepromlouval Duch Svatý. O potřebách naší doby mluvil Pán Ježíš již před sto lety osobně ke své pokorné služebnici Conchitě Armidě z Mexika, ale jeho požadavky a pokyny zněly docela jinak:

Svět tone, protože se vzdálil od Ducha svatého, a odtud má původ všechno zlo, které ho sužuje. Lék se nachází u něho: on je Utěšitel, autor každé milosti, pouto jednoty mezi Otcem a Synem a nejvyšší rádce, protože on je laskavost, věčná a nestvořená Láska.

Církev ať o něm káže, duše ať ho milují, celý svět ať je mu zasvěcen, a nastane současně mír a duchovní a morální obnova, větší než zlo, které sužuje zemi.

Ať se ihned začne vzývat tento Duch svatý modlitbami, pokáním a slzami, s horoucí touhou po jeho příchodu. On přijde, já ho sešlu podruhé na tento svět způsobem tak zjevným ve svých účincích, že to udiví svět a popožene Církev ke svatosti.«

»Řekni papeži, že je to moje vůle, aby celý křesťanský svět vzýval vroucně Ducha svatého, vyprošoval pokoj a jeho království v srdcích. Jen tento Duch může obnovit tvář země; On přinese světlo, jednotu a lásku do srdcí.

Žádej tuto reprízu, tyto „nové Letnice“, protože moje Církev potřebuje kněze posvěcené Duchem svatým. Svět se propadá do propasti, protože chybí kněží, kteří by mu pomohli, aby tam nespadl; kněží čistí, aby vytáhli z bláta tolik srdcí; kněží zapálení, aby naplnili celý vesmír božskou láskou.

Žádej, naléhej na nebe, obětuj Slovo, aby všechno bylo obnoveno ve mně Duchem svatým« (D. 1. 11. 1927).

»Chci se vrátit na svět ve svých kněžích; chci obnovit svět duší tím, že se zviditelním ve svých kněžích. Chci dát silný impuls své Církvi tím, že na ni vyliji jako o „nových Letnicích“ Ducha svatého ve svých kněžích« (D. 5. 1. 1928).

»Abych obdržel to, co žádám, všichni kněží se musí zasvětit Duchu svatému a žádat ho na Mariinu přímluvu, aby přišel k nim jako o „nových Letnicích“ a aby je očistil, naplnil láskou, sjednotil a přetvořil ve mne« (D. 25. 1. 1928).

»Jednoho dne, který není daleko, v centru mé Církve, u svatého Petra se uskuteční zasvěcení světa Duchu svatému a milosti tohoto božského Ducha se vylijí na šťastného papeže, který je vykoná.

Je mým přáním, aby celý svět byl zasvěcen božskému Duchu, aby On se vylil na zemi v nových Letnicích

Toto je úkol pro papeže, který bude „poddajný Duchu Svatému“. To je to jediné „zdnešnění“ , jaké církev a svět potřebuje.

Chceš-li se, papeži Františku, dovědět o tomto vážném Pánově úsilí o záchranu církve více, máš o tom ve vatikánském archivu uloženo celých 60 církví pečlivě prověřených svazků, které obsahují to, co sám Pán již před 100 lety vzkázal papežům a biskupům po své velké mystičce. Vzkázal jim to v době, kdy masonerie, které jste sedli na lep a kterou dnes posloucháte, prolévala bez milosti krev mexických katolíků.

Velký teolog Marie-Michael Philipon OP o vyvolené Boží poselkyni, autorce Conchitě Cabrera de Armida, kterou tvůj „svatořečený“ předchůdce Jan Pavel II. prohlásil za ctihodnou Boží služebnici, napsal tato slova:

»Myslím spolu s mexickými biskupy a některými teology, že až celý svět pozná její spisy, zůstane stát v úžasu a zvolá: »To nepochází od ženy, ale od Bohem inspirované, od učitelky Církve.« Zde, v Městě Mexiku, byla vícekrát zkoušena církevní autoritou, teology a lidmi s velkými kvalitami. Všichni dospěli k závěru, že to byl Duch Boží, který ji inspiroval. V Římě v roce 1913 byli s ještě větší silou názoru: »Je to mimořádné mezi mimořádným

To si vyhledej, to si vezmi k srdci, tím se řiď, podle těchto pokynů zpytuj svědomí, pokud ovšem už není příliš pozdě.

-lš-