Přemýšlela jsem o agonii našeho Pána a On mi řekl:

Dcero moje, chtěl jsem vytrpět zvláštním způsobem svou agonii v zahradě, abych všem umírajícím umožnil dobře zemřít. Hleď, jak se spojuje moje agonie s agonií křesťanů: únavy, smutky, úzkosti, krvavý pot. Pociťoval jsem smrt jednoho každého, jako bych reálně umíral za každého zvláště: cítil jsem tedy v sobě slabost, smutek, úzkosti jednoho každého a všem jsem poskytoval svou pomoc, posilu, naději, jako bych já v sobě prožíval jejich smrt, aby všichni mohli mít milost smrti ve mně, jako bychom byli vnitřně bok po boku a mohli být náhle blažení mým božstvím.

Jestliže agonie v zahradě byla zvláštní způsob pomoci umírajícím, agonie na kříži byla pomocí pro poslední okamžik, právě pro poslední vydechnutí. Agónie v zahradě byla plná slabostí, strachu, úzkosti a hrůzy, agonie na kříži byla plná pokoje a nenarušitelného klidu. A když jsem volal »Žízním«, byla to neuhasitelná touha, aby všichni mohli vydechnout v mém posledním vydechnutí, z bolesti jsem volal »Žízním«. A toto »Žízním« dále pokračuje a volá všechny a jednoho každého jako zvonec u brány každého srdce: »Žízním po tobě, duše, neodcházej ode mne, vstup do mne a vydechni se mnou«.

K tomu sloužilo šest hostin mého utrpení, které jsem daroval lidem pro jejich dobrou smrt. Tři hodiny v zahradě byly pomocí v agonii a tři hodiny na kříži pomocí pro poslední smrtelné vydechnutí. Po tom všem kdo by se nemohl dívat vstříc smrti s úsměvem? A o to více ten, kdo mě miluje, kde usiluje obětovat se se mnou na stejném kříži.

Vidíš tedy, jak krásná je smrt? A jak se věci mění? Za života mou pohrdali, samotné zázraky nezpůsobily účinky mé smrti, dokonce na kříži mě uráželi. Ale jakmile jsem zemřel, smrt všechny věci změnila: všichni se bili do prsou a vyznávali, že jsem vpravdě Boží Syn. I samotní moji učedníci nabyli odvahy, a i ti skrytí se vzmužili a žádali o mé tělo, aby mě důstojně pohřbili; nebe i země plným hlasem mě vyznávaly jako Božího Syna.

Smrt je něco velmi krásného a vznešeného. A totéž se děje i samotným mým synům, v životě pohrdaným a pošlapaným. Ony stejné ctnosti které by měly plát jako světlo těm, kteří je obklopují, zůstávají napolo zahaleny; jejich hrdinství v utrpení, jejich odříkání, jejich horlivost pro duše jsou zdrojem světla i pochybností těch, kteří je obklopují, a já sám jim dovoluji tato zahalení, abych zachoval s největší jistotou ctnost mých drahých synů. Ale jakmile zemřou, tyto závoje již nejsou potřebné, odhaluji je a všechny pochybnosti se promění v jistoty, ve světlo, které září, a toto světlo dovoluje ocenit jejich hrdinství; vzdává se jim tedy úcta za všechno, i za ty nejmenší věci. A tak to, co v životě nebylo možné, nahrazuje se ve smrti. A proto to, co se děje zde, to všechno se děje tam a je právě proto tak překvapující, jedinečné a záviděníhodné pro všechny smrtelníky.

Luisa Piccarreta: Le Ore della Passione di Nostro Signore Gesù Cristo Sv. 9, 4. července 1913