Jen zvrácené srdce odporuje volání božské lásky. Člověk je láska, protože ho formoval ten, který je Láska. Duše, která dává formu tělu, nese v sobě podstatu lásky, protože vyšla z Boha a k Bohu se má vrátit. Dokonce i to, že ji země přitahuje a nabízí mu svá potěšení, vyplývá ze skutečnosti, že cítí prázdnotu, kterou však může naplnit jedině Bůh.

Jestliže se lidé nebrání, když se jich dotkne horečka lidské lásky, jak se mohou bránit, když se jich dotkne horečka lásky božské?

To je to, co právě hledám těmito svými důvěrnými sděleními: získat všechny mé kněze láskou, která je podstatou mé Podstaty; získat je sílou této nekonečné lásky, nepochopitelného zalíbení, které Mě přimělo, abych si je vyvolil pro sebe. Protože nebyli schopni vyvolit si Mne, moje láska předešla jejich lásku. A také dříve, než jsem jim dal život a s ním kněžské povolání, aby byli ve službách mé Církve, můj Otec již od věčnosti je počal ve své mysli s jedinečným vyvolením, s pohledem věčné otcovské lásky. Již v tomto počátku bez začátku viděl Mne v kněžích a kněze ve Mně.

Tyto události se pak uskutečnily v čase, který se naplnil, protože Bůh je sám řád, který se ani neopožďuje ani nepředbíhá. Jedná vždy vhodně ve všech věcech, v každé době a v každé duši. V Bohu je všechno přítomné; toto je jedna z jeho podstatných radostí, která náleží jen jemu. Protože z dobra i zla, jak člověk nazývá příznivé a nepříznivé události, Bůh vždy čerpá slávu pro sebe samého a dobrodiní pro duše, protože On je Dobro samo.

Člověk není schopen proniknout do jeho nekonečných myšlenek, protože je omezený, ale Bůh řídí svět a události; a to, co je pro člověka konec, to je pro Boha přítomný počátek a On je oslavován v každé věci.

Mojí vůlí je spasit duše za každou cenu. Nezískal jsem snad již nebe za cenu své Krve a svých nekonečných zásluh? Nedal jsem snad svůj život, aby měli nadpřirozený život a měli ho v hojnosti v mé Církvi a v jejích svátostech? Víc než pro kohokoliv jiného jsem se obětoval pro kněze, kteří měli být na čele v plození duší skrze své duchovní otcovství.

Duše jsou tak drahocenné! Moji kněží mají věnovat této věci velkou pozornost a věnovat se jim, aby je přetvářeli a sloužili si přitom, jak jsem řekl na začátku, velkou zbraní božské lásky, které nic nemůže odolat.

Ale aby kněží mohli darovat lásku, musí láskou přetékat; a nebudou schopni touto láskou naplnit zcela své srdce, jestliže se nepřetvoří ve Mne, který jsem Láska.

Když jsou moji kněží naplněni láskou, co jiného by rozdávali než lásku? Lásku ke Mně a lásku mezi sebou, svatou lásku ke Mně a k druhým duším tím, že je sladce přivádějí ke Mně? To je jejich úkol. Nikdy, za žádných okolností nesmí kněží jednat s dušemi s tvrdostí. Kdo je pozornější, čistší, jemnější než Já, kterého oni představují? (CC 52,2–7).

Otec hledá kněze ve Mně a Mne v kněžích

Jistě, Já jsem Bůh, ale jsem také člověk, chtěl jsem na sebe vzít lidskou bídu, abych ji usmířil; chtěl jsem trpět jako člověk, plakat jako člověk, být hluboce dojat stejnými bolestmi i radostmi jako člověk. A proto i když jsem v nebi, umím děkovat, umím cítit a být dojatý. Já dokonce zakouším ve svém Srdci, ve své duši, v celém svém bytí sublimovanou a zbožštěnou lidskou citlivost.

Tím, že jsem přijal lidskou přirozenost, přijal jsem také lidskou lásku, takže v mých žilách proudí lidská krev a pociťuji ve svém Srdci bratrství s člověkem. Protože mám dvě přirozenosti, božskou a lidskou, spojené mezi sebou, styk s Božím Slovem zbožštil člověka a osvobozuje ho od toho, co je pozemské, aby toužil po nebi.

Proto jsem mezi všemi lidmi vybral ty, kteří mají být moje druhé Já, aby pokračovali v poslání, pro které jsem sestoupil z nebe, to je přivést k Otci to, co od něho pochází: duše, aby ho navěky oslavovaly.

Pro svůj božský původ v lůně Otce a pro své bratrství se Mnou v lůně Panny Marie jsou moji vyvolení a milovaní již zde na zemi mnohem více než budou v nebi. Otec hledá je ve Mně a Mne v nich; a jestliže tak velice miluje Církev, je to pro jeho Slovo a jen pro své Slovo poslal Ducha Svatého, aby byl její duší a jejím životem. A jestliže mezi všemi smrtelníky si nade všechny zamiloval své kněze, je to také pro jeho Slovo, protože On v nich nevidí množství kněží, ale jen jednoho Kněze, druhého Mne, vidí je ve Mně, v Trojici.

Nuže aby Otec mohl vidět ve všech kněžích jen jednoho Kněze ve Mně, je jasné, že jejich podoba se Mnou musí být dokonalá. A jak se to může stát? Skrze přetvoření ve Mne, skrze vnitřní podobnost s mojí Matkou, jejíž jsou oni synové více než kdokoliv jiný.

Jak veliká je důstojnost kněze! Jaké jedinečné výsady jsou mu uděleny v síle božského původu jeho povolání, skrze božský kněžský zárodek, který spolu se Slovem a skrze Slovo vložil Bůh do lůna Marie Neposkvrněné; požehnaný kněžský zárodek, který ve Mně, jediném věčném Knězi par excelence, od něhož pocházejí všichni kněží, kteří skrze své přetvoření ve Mne mají být se Mnou jen jedna věc, v dokonalé jednotě Trojice.

Byl to ideál mého Otce udělit jim tak vznešený původ, to byla úroveň jeho věčně pre-koncipované vůle o plodnosti Církve: rozmnožovat své jediné Slovo v kněžích, aniž by ono ztratilo svou jednotu s Otcem a Duchem Svatým, a souhlasil, aby všichni kněží byli jedno se Mnou. Tak jako v Eucharistii jsem Já v každé hostii, v každé částečce, tak jsem Já v každém knězi jako v tisíci kněžích. Oni budou jako jednotlivé způsoby, jako v hostiích, ale ve všech a v každém bude jen jedna podstata. Totiž podstata Slova, které se v nich stalo člověkem.

Kněz musí být žijící hostie, ve které se uskutečňuje moje přítomnost, nebo lépe, hostie Já, přetvořený ve Mne a všichni kněží světa musí tvořit jediného Ježíše. Ve skutečnosti On je Pánem, Zákonodárcem, Hlavou tohoto mystického Těla, kterým je Církev: On je to, kdo dává život a zachovává ho skrze Ducha Svatého ke slávě Otce.

                                                    (CC 50, 198–203). (pokračování)