Mlčení většiny katolických biskupů k této trapné a navíc destruktivní směsici progresivismu a spekulativního aktivismu s odmítáním hluboké církevní moudrosti, je skličující. Existují výjimky. Jako kardinál Müller, bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry, který opakovaně připomínal, že církev musí znovu najít jasno o pravé teologii a přirozených mravních zákonech: k dalšímu postupu je nezbytná duchovní a mravní obnova v Kristu, nikoliv odkřesťanštění církve a její transformace na OSN. Jestliže církev není nic jiného než humanitární OSN, nemá v sobě nic svatého a bude smetena větrem ideologií.

Ve svém předvánočním proslovu na konci r. 2019 se František obul do rigidních tradicionalistů, kteří nepřijímají „změnu“. Citoval přitom kardinála Carlo Marii Martiniho z Milána, který krátce před svou smrtí 2012 tvrdil, že církev je za dobou pozadu o 200 let. Je třeba si položit otázku: od které doby a kde ideologický standart pokroku, který je mravně a intelektuálně prázdný, nahrazuje věčná rozlišení mezi pravdou a klamem, mezi dobrem a zlem? Netoužila snad církev vidět a udržovat „věčnost v čase“, jak to výmluvně shrnul T. S. Eliot?

Legitimní změna předpokládá tu nejhlubší věrnost neměnné pravdě. Ale katoličtí progresisté a humanisté historizovali víru a podlehli tak tomu, co katolický politik Piere Manent nazývá „autorita přítomné hodiny“. Pravda sama se vyvíjí v této smutné degeneraci víry našich otců, zbavené mužné síly. Veškerá láska ztrácí vertikální dimenzi a antické neměnné pravdy postupují své místo „duchu doby“. Dobro bylo „zhistorizováno“, stalo se něčím novým podle té či oné epochy, ne-li generace. Progresivní křestané, kteří opanovali římskou kurii, se upjali na ideu hrozivé transformace lidské přirozenosti a světa. Jsme postaveni před podstatnou volbu prvního řádu: volbu mezi tím, co Eliot nazývá „věci trvalé“, a snadnou ideologickou výzvou k „tomu, co nastává“. Modlíme se a doufáme, že Svatý otec si uvědomí, co je ve hře, když se mluví o „změně“ tak rychlé a překotné.

Jestliže generál jezuitů a progresista Arturo Sosa v interview řekl, že nikdo neměl magnetofon, když Kristus učil o rozvodu a novém sňatku, ocitáme se před otevřeným vzdorem proti věčné pravdě a zjevenému Božímu slovu. To nemá vůbec nic společného s pastoračním rozlišováním jako takovým nebo s „vývojem nauky“ podle sv. Johna Henry Newmana. Nauka se vyvíjí, ale nikdy ne zásadními změnami. Boží trinitární charakter je plně přítomný v Novém Zákoně a dokonce je předznamenaný ve Starém Zákoně. Ale nauka o Trojici ve své podstatě dosáhla maximálního rozvoje na Nicejském sněmu r. 325. Vývoj nauky vůbec nepředstavuje odmítnutí historičnosti neměnné pravdy (což by podle slavného Newmanova konceptu znamenalo rozvrat katolické víry).

Jako odpověď na nedávnou výzvu papeže Františka ke „změně“ a jeho kárání za „rigiditu“ i jeho nerozvážnou výzvu církvi, aby se přizpůsobila modernímu světu, odpovídá George Weigel impertinentní otázkou: A čemu se vlastně máme přizpůsobit? Diktatuře relativismu? Kultu nezávislého Já? Kultuře, která odděluje sex od lásky a odpovědnosti? To je přesně to, co popsal již Maritaine jako „poklekání před světem“ v Il Contadino della Garonna, ve své prorocké lamentaci z roku 1966, tj. ve dnech vatikánského koncilu jako velké příležitosti k obnově duchovní, teologické a kulturní, která však již degenerovala do kapitulace před nihilismem a která definovala modernismus v jeho formách méně střízlivých a více extrémních: jako naprostou emancipaci od tradice, kultury, morálky a autority církve.

Ale Weigel ve své úvaze zveřejněné ve First Things s vynikajícím postřehem dospěl k závěru, který stojí za připomínku. Starý sekularismus Alberta Camuse byl ještě decentní, lidský, nabádající k umírněnosti jak pokud jde o ideologický fanatismus, tak proti ne právě pozvolnému obratu západní kultury k deprimujícímu morálnímu nihilismu. Weigel správě dodává, že nový sekularismus či spíše nihilismus pozvedl svou pyšnou hlavu v polovině 60. let a neobsahoval nic jiného než nenávist k transcendentní pravdě: „Nový sekularismus byl zjitřený, agresivní a mentálně omezený“ a učinil pevné rozhodnutí dohlížet na katolickou církev mimo veřejný život na celém Západě. Toto je duch času a špatně zamaskovaný starý nihilismus, o kterém si Františkova revoluce mylně myslí, že může posílit mír. Alespoň jako syn církve by měl papež František vzít na vědomí tuto úvahu.

Během žalostné amazonské synody konaly se ve svatých římských chrámech adorace před soškou, která představuje indiánskou bohyni plodnosti (tzv. Pachamama). Kardinál Müller v tom spatřoval modloslužbu a satanské znesvěcení. Papež František podle svého přesvědčení v tom neviděl nic jiného než ekologickou solidaritu a úctu k jiným „kulturám“. Tu a tam učiní František zvučnou výzvu k evangelizaci. Ale současně varuje před úsilím o obrácení a proselytismem. Je tu podezření, že evangelizace, jakou má na mysli, je záležitost spíše sekulární, stojící ve službách „humanitárních hodnot“, které představují nové křesťanství. Jak jinak si vysvětlit papežovu výzvu ke „globální výchovné alianci“, k posílení humanitárních aktivit, která má svůj sumit 14. května v Římě? Něco takového má pramálo na zřeteli křesťanské podněty, spíše jde o slepý módní progresismus. Nepochybuji o integritě Svatého otce. Je však napolo humanista, který směšuje křesťanskou víru se sekulárním humanitním náboženstvím. Věřící katolík z lásky k pravdě a dobru církve je povinen tuto skutečnost konstatovat.

Zatímco církev zachovává rozhodné mlčení k zločinům a hříchům do nebe volajícím – řečeno slovy emeritního Benedikta XVI. – strašný skandál klerikálního zneužívání a děsivý cover-up, který následoval – František vynakládá všechnu energii na podporu ekologického aktivismu (lépe řečeno apokalyptického) a angažuje se ve velkém počtu otázek prostě progresivistických. Vypadá to někdy, jako bychom naslouchali spíše hlasu funkcionáře OSN, a nikoliv náměstka Kristova na zemi. Institucionální církev, tj. biskupové a biskupské konference odpovídají na tuto revoluci v lůně církve mlčením a pasivitou a toto byrokratické maření času a s ním spojená sebeobrana jsou právě tím, co přivádí církev do krize.

Náboženství humanity za doprovodu diktatury relativismu je v římské církvi hluboce rozšířeno a dosáhlo jejích nejvyšších vrcholů. Prozřetelnost bude moci zachránit církev od stavu, ve kterém se jeví jako branže vyznavačů náboženství humanity, ale k tomu může dojít jen tehdy, jestliže samotní věřící katolíci budou s touto záchranou souhlasit a stanou se sami spravedlivými hlasateli pravdy ve jménu Boha, který miluje a o vše pečuje.

Svatý Tomáš Akvinský připomíná v q. 91. Summa Teologiae, že lidská moudrost je jednou z hlavních ctností, jimiž božská Prozřetelnost vykonává svá díla. Pasivita a mlčení k excesům Františkovy revoluce směřující k znetvoření katolického křesťanství na křesťanství humanistické (opisované a hlásané Saint- Simonem v Nouveau Christianisme (1825): něco takového bude znamenat konec katolické církve, jak jsme ji dosud poznali. Jestliže se přítomná chvíle“ stane naší autoritou, tím samým jsme vyhnali vládu Krista a přijali „pána tohoto světa“ (to je titul jednoho líčení Antikrista, které František správně obdivuje). To je přesně to, co je ve hře při úsilí o vytvoření „nové církve“, která bourá mosty s minulostí a řídí svou orientaci podle morálních představ, které visí v povětří.

Kardinál afrického původu Robert Sarah, prefekt Kongregace pro posvátné obřady, odhaluje věřícím metody těchto nebezpečných časů. Neútočí jmenovitě na papeže, ani mu nepřestává prokazovat synovskou úctu. Ale každým svým krokem, v souladu s apoštolským dědictvím, odsuzuje domýšlivost nového křesťanství. Ve své knížce Den se již nachýlil, sbírce svých rozhovorů s francouzským novinářem Cholastem Fiatem, která byla vydána v nakladatelství Ignatius Press, Sarah výmluvně a s věrností mobilizuje křesťanské svědky, jejichž modlitba není znavena nevědomým aktivismem, u nichž pravá láska nebyla smíšena s antimilitaristickou ideologií, liturgie vyjadřuje přítomnost našeho Pána Ježíše Krista a teologie se neredukovala na politiku, (parafrázuji klíčovou pasáž knihy). Sarah vyrůstal v Guinei za Sékou Tourého, od něhož poznal marxisticko-leninský fanatismus v jeho podstatě. Viděl v praxi výsledky doktrinálního rovnostářství, ateismus, který pronásleduje náboženství, kruté a sadistické drancování vládní policie. Proto kategoricky odmítá upřednostňování levicové diktatury, které tristně poznamenalo Františkův pontifikát, stejně jako žalostnou lhostejnost vůči „islámskému fanatismu, který vraždí, aby upevnil vládu teroru“. Sarah miluje politickou svobodu založenou na osobní odpovědnosti a „sebekontrolu radosti“ (zde rozpoznáte vliv Alexandra Solženicyna, kterého cituje nejméně tolik jako Benedikta XVI.).

Kardinál Sarah volá církev, aby místo poklekání před světem a podléhání přitažlivé a zpozdilé modernosti, která neuznává prostor pro pozvednutí vědomí k závazné pravdě, vydávala bez bázně svědectví pravdy o člověku. Má s evangelijní horlivostí a věrností svědčit o přirozeném mravním zákonu, proti zvrácenostem teorie gender a transhumanismu. To jsou nebezpečné tváře totalitarismu XX I. století, protože komolí a podrobují své kontrole lidskou přirozenost“. Církev by měla plnit své prioritní poslání: bránit lidskou přirozenost, mravní odpovědnost a svědomí informované přirozenou a božskou pravdou (nikoliv zhoubnou svéhlavostí) jako drahocenné dary, které přicházejí od Pána zástupů. Sarah to dobře vysvětluje: lidé dobré vůle odpovídají s nadšením a vděčností na »zářící činy odvahy v církvi, aby se vraceli k pravdivým pramenům lidské svobody, důstojnosti a odpovědnosti. Bez takového projevu odvahy progresisté přitahují církev postupně k rezignaci na všechno to, co ji označuje jako vůz božské pravdy, morálního zákona a věrnosti Nejvyššímu. A jak vysvětluje v nové knize Z hloubi našich srdcí, napsané s přispěním Benedikta XVI., ono „nové křesťanství“ kompromituje autentické a věrné chápání církevního celibátu a kněžství opravdu zasvěceného Bohu.

Tím, jak církev praktikuje náboženství politically correct, kráčí po cestě záhuby. Filozof Leo Strauss v přednášce na univerzitě v Detroitu – v institutu jezuitů 1964 – řekl, že katolická římská církev je poslední instituce, která je ještě schopna odhalit past moderního projektu, který otevřeně a vědomě odmítá přirozené právo v klasickém křesťanském pojetí. Strauss udělal tuto poznámku právě tehdy, kdy důležité prvky katolické církve podléhaly modernosti méně moudré, méně bdělé a méně obdivuhodné. To je to, co filozof a politik Eric Voegelin tak přiléhavě nazývá „neřízenou moderností“.

V budoucích generacích ponese církev hanbu za svou kapitulaci před čínským totalitním režimem, režimem, který požaduje oddanost státní moci a komunistické ideologii místo víry ve spasitelnou milost Kristovu. Ateistický stát nyní v podstatě kontroluje všechna biskupská jmenování v Číně. Oběti z řad tajné církve, jejíž příslušníci zůstali od roku 1949 věrni Římu, jak se zdá, neměly pro státního sekretáře Pietro Parolina ani pro papeže Františka žádný význam. Je nebezpečné podceňovat ideologické sympatie pro čínskou tyranii, tak rozšířené v určitých kruzích kolem argentinského papeže. Dopouštějí se jen v horší podobě stejných herezí, jaké charakterizují onu vatikánskou politiku neskrývaného přizpůsobení komunistickým režimům v Evropě (tzv. Ostpolitik) v 60. a 70. letech; dopouštějí se jich, aniž by si připomínali její důsledky.

Jak poznamenal biskup Schneider, velký maďarský kardinál Jozef Mindzenty, který se rezolutně vzepřel proti vatikánské politice vůči komunistickému režimu v Maďarsku a kterého papež Pavel VI. rezolutně odmítl, je dnes právem uctíván za hrdinský projev křesťanských ctností ve svědectví víry v boji s komunistickým totalitarismem. Je v Římě vůbec někdo, kdo může zvážit tyto skutečnosti a pochopit, že se historie opakuje?

Upřednostňování levicových diktatur nedokazuje pouze změnu v pontifikátu svázaném se změnou, ale také je také znamením nechutné mravní zkázy směrem k machiavelismu v ideologické složce prastarých plánů církve. Tato skutečnost nás proto vyzývá k věrnosti nezměnitelným pravdám víry a mravů, k věrnému přilnutí k magistériu chápanému jako dědictví katolické moudrosti a rozhodnému odmítnutí magistéria ve verzi upravené na politically correct, jak je tomu zcela evidentně v určitých kuriálních kruzích. A musíme tomu vzdorovat beze strachu kvůli našim bratřím ve víře, kteří nadále trpí násilím a tyranií jak islámu, tak komunismu. Podporujme pravý katolicismus, nikoliv odporný surogát, který se opírá spíše o humanitaristické náboženství než o pravou víru mučedníků. Doufejme, že papež František si uvědomí nezbytnost zachovat autentickou kontinuitu církve, věrnost její prastaré moudrosti – a nikoliv freneticky usilovat o změnu ve jménu změny. Tato naděje je plně v souladu se synovskou úctou věřících, jakou jsou povinni Svatému otci.

Pramen Chiesa post concilio