1. 4.  2020

Existuje teologická disciplína zvaná „teodicea“, která má za cíl smířit Boží dobrotu a milosrdenství s pohromami a kalamitami, stejně jako se zvrácenostmi morálního světa, které jsou předmětem Boží vůle nebo dopuštění jeho spravedlnosti. Jedním z otců teodicey je biskup z Hypo sv. Augustin, který položil základy teodicey v díle O povaze dobra, v němž konfrontuje problém zla a hříchu z mnoha aspektů.

Svatý Augustin vysvětluje, že Bůh trestá, aby obnovil řád stvoření jím samým chtěný, a tím pedagogicky vychovává člověka, aby si vážil dobra a utíkal před zlem. »Jestliže (zlí) užívají svá dobra podle své ničemné vůle, Bůh využije jejich zlo jako prostředek spravedlivé autority a správně použije to, co oni způsobili nezřízeně svými hříchy. Bůh tedy trestá člověka k dobrému cíli, dopouští to, co chce, a chce to, co dopouští.

Písmo svaté obsahuje četné příklady božských trestů již od svých prvních stránek a všechno to jsou sekvence lidských hříchů, Božích trestů a obrácení hříšníků. Přesně podle zásady, že Boží trest má svou příčinu a svůj cíl. Příčinou je hřích člověka a cílem je jeho obrácení. V roce 1917 Benedikt XV. v promluvě k postním kazatelům uvádí: Veřejné tresty jsou odpykáním vin, když veřejné autority nebo národy se vzdálí od Boží vůle. Proto mají kazatelé vyzývat věřící, aby přijímali z Boží ruky veřejné tresty bez reptání proti Boží vůli, ale aby se snažili usmířit Boží spravedlnost za viny jednotlivců nebo národů (Promluva k postním kazatelům 1917).

Cisterciácký opat Vital Lehodey v minulém století napsal, že kalamity jsou obecně trestem za hřích: čím jsou univerzálnější a strašnější, tím více musely proudy nepravosti vyprovokovat Boží hněv. (Santo abandono, nakl. San Paolo, Milán 2014). Ale jak smířit Boží tresty s nekonečným Božím milosrdenstvím? Otázka je však položena chybně, protože – ve světle víry – samotné tresty jsou skutkem Božího milosrdenství. »To, co my nazýváme rána a trest – píše Lehodey – je často velká milost, zřejmý důkaz milosrdenství. Zvykněme si uvažovat o všech věcech ve světle víry, a nic z toho, co se děje ve světě, nás nepohorší, nic nenaruší pokoj naší duše a naše důvěryplné podřízení Prozřetelnosti.

Po těchto slovech se před námi otevírá opona velké pandemie způsobené Covid-19; neviditelný virus, který poslal na kolena celé národy i s jejich sny o všemohoucnosti. Vlády počínaje italskou usilují o záchranu života drakonickými opatřeními, které snad nemají v dějinách precedent. Ale stejné vlády podporují a tolerují zločiny jako potraty a eutanazii, které jakožto vraždy představují hříchy volající o pomstu před Boží tváří. A jelikož stát je laicistický, tímto evidentním rozporem stejně jako i jinými zesměšňuje sám sebe, což ani neudivuje. Ale že církev se nejen podrobuje státu, ale dokonce ho předchází, je pro katolíka nepochopitelné a nepřijatelné. Neboť nařizování přijímání do ruky (což navíc představuje absurdní zneužití autority), zákaz veřejných bohoslužeb a uzavření kostelů jsou všechno opatření, která různé biskupské konference zavádějí i dříve, než vlády vyhlásily svá drakonická opatření.

Že naši vládní činitelé si chtějí prodloužit život (i přes evidentní kontradikce) je pochopitelné; ale že i církevní pohlaváři by nám chtěli prodloužit život, místo aby usilovali o jeho spásu, je něco nevídaného. Na prodloužení života nepotřebujeme církev. Potřebujeme církev, abychom křesťansky žili akřesťansky umírali. A z toho důvodu potřebujeme, aby církev mluvila o posledních věcech: smrti, soudu, peklu a nebi, tedy o posledním cíli našeho života, kterým není tento přirozený život, třeba dlouhý, ale život věčný. A právě tyto poslední věci jsou v pandemii velkými nepřítomnými. Zdá se, že naše hierarchie se bojí fyzické smrti více než naši vladaři, protože zatím se setkáváme více s hrdinskými lékaři než s hrdinskými kněžími. Ale smrt není to nejhorší ze všeho zlého: horší než toto zlo je smrt věčná, tj. smrt v Boží nemilosti.

Všechny prosperity světa budou nejhoršími ranami, jestliže duše usnou v nedbalosti a zapomínání, a probudí se teprve na dně propasti. Naopak nejstrašnější kalamity, jaké trvaly celá léta, jsou jen maličkostí ve srovnání s nikdy nekončícím peklem; jsou naopak projevem velkého Božího milosrdenství a pro nás opravdovým štěstím, jestliže za tuto cenu můžeme zaplatit dluhy Boží spravedlnosti a znovu získat naše právo na nebe (tamt). Chceme tedy církev, která mluví o nebi, nikoliv o zemi, o životě věčném, který nikdy nekončí více než o tom, který uplyne jako dech.

Celé poslání církve je shrnuto v salus animarum, ve spáse duší, a to je také její suprema lex. Proto bychom rádi slyšeli naši hierarchii mluvit o posledních věcech, o obnově v životě milosti, nikoliv jen liturgii on-line. Je-li pro vlády problémem počet mrtvých – a tím bude vždy – pro církev zůstává skutečným problémem počet zemřelých bez Boha. Za ten bude skládat ty nejpřísnější účty.

Cristina de Magistris – Corrispondenza Romana