Gianpaolo Crepaldi

Bratři a sestry v Kristu!

Právě jsme slyšeli jeden z nejkrásnějších a nejhlubších textů evangelia sv. Jana o setkání Ježíše a samařské ženy (Jan 4,5-42), které spojila žízeň. Na prvním místě je žízeň Ježíše, který se obrací k Samaritánce se žádostí ‚Dej mi napít‘ (srov. Jan 4, 5-7); žádost neobvyklá, protože mezi Židy a Samaritány nebyly dobré vztahy. Ve skutečnosti touto žádostí navazuje rozhovor se ženou, která má nastoupit svou vnitřní cestu, a chce v ní probudit touhu po něčem hlubším a krásnějším.

Svatý Augustin napsal: »Ten, který žádal o doušek, žíznil po víře této ženy« (In Io ev. Tract. XV,11: PL 35,1514). A pak je to žízeň Samaritánky – této nepokojné ženy v její marné touze po citové svobodě a vztahu, bolestně nešťastné – která si žádá vodu od Ježíše (srov. Jan 4,15) a projevuje tak neodolatelnou touhu po Bohu, osvobození a spáse, jakou může naplnit jen On. Je to žízeň po nekonečnu, kterou konečně uhasí sám Ježíš živou vodou, kterou je On sám. Živou vodou, která očišťuje a mění její život a přivádí ji k tomu, aby se klaněla jedinému Bohu v duchu a pravdě; živá voda schopná stát se zdrojem, který tryská do věčného života. Živá voda, která oživuje do té míry, že zanechá vědro u studny a běží do vsi oznámit, že potkala Spasitele.

Nejdražší bratři a sestry, v těchto dnech, smutně prožívaných ve strachu ze zmaru v důsledku epidemie koronaviru, naše každodennost je přeprogramována řadou věcí, o kterých jsme si nikdy nemysleli, že si je budeme muset osvojit: žádné podávání rukou nebo objímání, i nejznámější, dokonce i příbuzní jsou potenciální nepřátelé, od kterých se můžeme nakazit, žádné mše, přijímání, žádné zpovědi, nic z toho, co vytvářelo pravidelný rytmus našeho normálního křesťanského života a naše vztahy; dokonce ani žádné pohřební obřady na svědectví, že nejen žít, ale i umírat je možné často v úplném osamocení a duchovní opuštěnosti, je tím radikálně a dramaticky poznamenáno. Koronavirus všechno zpochybňuje: vztahy k bližním, vztahy k Bohu, vztahy v osobním smyslu života i umírání, ale i naše mezinárodní styky na poli kulturním, socioekonomickém a politickém.

Až to všechno pomine, nic nebude jako dříve, takové jsou výzvy, které se týkají osobního i společenského života. Myslím, že bude dobré začít všechno znovu od začátku. Ale jak? Těžká otázka, i trochu troufalá. Ale je třeba začít a předznamenat nějakou spásnou odpověď. Jednu za všechny. Rozhodnout se jako Samaritánka: vylít starou vodu a hledat novou, tj. živou vodu evangelia, vodu z onoho setkání s Ježíšem. Bez něho zůstaneme takoví jako předtím, stromy bez kořenů, a při příštím úderu budeme ještě více ztraceni než nyní, budeme jako vlak, který je nucen jet vpřed, aniž ví kam. Rozhodnout se dnes, že se vrátíme k Němu, vrátíme se s Ním ochotní oživit naše osobnosti živou vodou, obnovit lidské vztahy bratrství, lásky a pokoje.

S pomocí Panny Marie della Salute, kéž se nám to podaří!

 + Giampaolo Crepaldi
Katedrále San Giusto, 15. března 2020

Chiesa e post concilio