26. 8. 2019

Instrumentum laboris nadcházejícího biskupského synodu věnovaného Amazonii se snaží vykreslit tuto oblast jako svým způsobem pozemský ráj, který je ohrožován zlými západními kapitalisty, idylické místo, z jehož kultury si musíme vzít příklad, zvláště pokud jde o vztah člověka k přirozenému prostředí. Skutečnost je však značně odlišná.

Převládající tvář Amazonie je v mnoha aspektech skutečná kultura smrti. Píše o tom Kathy Clubb v The Freedoms Project. Stačí vzít v úvahu, že „vražda dítěte a sebevražda jsou součástí tradiční kultury v mnoha oblastech Amazonie a jsou magickou vizí mnohého krutého chování“.

Proč nám tedy pracovní dokument synodu sugeruje, že katolická církev by měla získat „amazonskou tvář“?

Podlerozšířeného názoru ohrožování života amazonských národů má pocházet výlučně z moderního západního kolonialismu, který je obviňován, že podporuje potraty, rodinné násilí a požívání drog. Tento pohled je ve skutečnosti méně než parciální.

»Je velmi obtížné získat údaje o počtu vražd dětí v amazonské oblasti. Tyto případy nejsou registrovány a úsilí o potlačení tohoto fenoménu prakticky znemožňuje politická teorie, která takové zásahy označuje za imperialistické, kolonialistické a patriarchální. Kulturní relativisté tvrdí, že indiánská populace musí být chráněna a na každý zásah, který postihuje kulturní praktiky, jako je vraždění dětí a sebevraždy, se dívají nevlídně, stejně jako na každý pokus odhalit, kolik dětí a dospělých bylo připraveno o život. Tito aktivisté tvrdí, že shromažďování dat je v mnoha případech pokusem o inkriminaci a vynášení předsudků proti indiánské populaci, a proto představuje novou formu kolonialismu«.

Ale toto všechno nemůže zakrývat skutečnost, že podle některých hlasů z brazilské Amazonie nejméně jeden z dvaceti domorodých kmenů praktikuje vraždění dětí, a takových případů je ročně kolem jednoho sta.

»Zabíjení nemluvňat je historicky tolerováno z různých důvodů: jako prostředek k osvobození kmenových komunit žijících v příliš tvrdých podmínkách, od břemene věnovat péči slabým členům a zajistit, aby matky byly schopny věnovat svým novorozeňatům náležitou péči. Proto jsou neduživé a nemocné děti zabíjeny ihned po narození. Pokud matka při porodu zemře, její dítě je zcela jistě usmrceno«.

»Svou roli sehrávají také pověry, a to nejen v těchto kulturách, ale vůbec v současné Latinské Americe. Albíni jsou na příklad považováni za chorobné jedince a jsou usmrcováni, jakmile je tato skutečnost odhalena«.

»Děti narozené svobodným matkám jsou zpravidla usmrcovány a pokládá se za přijatelné, zbavit života dítě nežádoucího pohlaví, zvláště děvčátka, protože chlapci jsou preferováni«. »Jsou známy kmeny, které připouštějí usmrcení novorozeněte, které přichází na svět jako čtvrté dítě stejného pohlaví«.

Ženy kmene Yanomámi mají plnou pravomoc rozhodovat o životě novorozeněte. »Matka, která se odebere do pralesa, aby zde porodila, pokud nevezme dítě do náruče, je to pro ně situace, jako by se vůbec nenarodilo«.

Jsou také známy případy, že rodiče spáchají sebevraždu, aby nebyli nuceni usmrtit vlastní děti z důvodu choroby, malformace či jiných důvodů spojených s pověrami.

Jak konstatuje Kathy Clubb, všechny tyto okolnosti jsou zpravidla ospravedlňovány stejnými exponenty relativismu, kteří vyžadují svobodu potratů. Jeden brazilský docent dospěl k přesvědčení, že narozené indiánské dítě není ještě osobou a stane se jí až po dlouhém období, proto u nežádoucích novorozeňat se nejedná o vraždu, nýbrž o situaci, jakoby se vůbec nenarodila.

Také kultura sebevraždy vykazuje znepokojující analogie s ideami našich relativistů. Některé amazonské kmeny zastávají přesvědčení, že lidský život má smysl, jestliže tímto smyslem je sebevražda, pokládaná za nejvyšší hodnotu, která vede do ráje.

»Na základě tohoto pojetí lidského života čekat na starobu není synonymem moudrosti. V těchto kulturách starci nemají postavení ctihodných mudrců, jak je tomu u jiných indiánských kmenů. Jsou zde nazýváni hosa, což znamená ‚neužitečný‘ nebo ‚zátěž‘. Proto se mnozí pokoušejí o sebevraždu a děti se od malička učí žít v možnosti spáchat sebevraždu. Děti napodobují úmrtí a pořádají pohřební obřad. Je to pro ně znamením odvahy. Z toho důvodu rodiče také žijí v přesvědčení, že děti mohou požít jed«.

»Jedním z nejvíce šokujících obyčejů v Amazonii je rituální kanibalismus, dokumentovaný u kmenů Yamomani a Wari. »Při rituálním kolektivním obřadu příbuzní spalují mrtvolu nebožtíka a jedí morek jeho kostí smíšený s těstem pijiguao vyrobeným ze zvláštní palmy«. Tyto kmeny totiž věří, že životní energie zesnulého je koncentrována v kostech, a tak se znovu reprodukuje v jeho rodině. Yanoman, který zabije protivníka na jeho teritoriu, praktikuje stejným způsobem kanibalismus, aby se očistil«.

Je zajímavé, co napsal v roce 2014 v knize The Population Bob Paul Erlich, jeden z největších propagátorů kontroly porodnosti: že přelidnění a nedostatek zdrojů nakonec mohou dohnat lidstvo ke kanibalismu. Je vhodné připomenout, že Erlich byl v roce 2017 hostem Papežské akademie věd ve Vatikánu na konferenci o biologickém vymírání, k velké nevoli části katolických věřících na celém světě.

V Instrumentum Laboris se tvrdí, že sociální zla jako násilí proti ženám a užívání drog jsou důsledky kapitalismu a těžebního průmyslu, ale zapomíná se, že násilí proti ženám je také součástí kmenového kultu a mnohé z těchto komunit běžně používají drogy při rituálech na své duchovní ozdravení.

Instrumentum Laboris sugeruje, že indiánské obřady jsou nezbytné pro integrální zdraví, protože integrují různé cykly života a lidské přirozenosti, chrání život před zlem, vytvářejí harmonii mezi lidskými bytostmi a přírodou, chrání život před zlem, způsobeným jak samotnými lidskými bytostmi, tak jinými živými bytostmi, ale ve skutečnosti jsou halucinogeny používány v důsledku magického pojetí lidské a přírodní reality. Lidé se utíkají k drogám, když mají provést závažné rozhodnutí v rodině nebo komunitě, k probuzení vlastní božské kapacity, vyjasnění tajemství, nalezení odpovědných za krádeže, odhalení nepřátelské osoby nebo odhalení proradného a nevěrného partnera. A z toho aspektu je nápadná analogie jistého chování na bohatém Západě, který ztratil morální hodnoty a utíká se k magii a okultismu.

»Aniž by šlo o otázku integrace léčby přírodními prostředky, je zřejmé, že lidovou medicinu Amazonie nelze oddělovat od pohanských obřadů a obřadů čarodějnictví. Pokud je spojena s halucinogeny, všechno se stává nebezpečné, protože nastává riziko pro fyzické i duševní zdraví pacientů. Instrumentum Laboris nicméně doporučuje napodobovat tyto kmenové rodiny a učit se od nich, jak žít v harmonii mezi národy, generacemi, s přírodou a v dialogu s duchy.«

»Pokud je řeč o sociálních zlech Amazonie, je zřejmé, že jsou zde nespravedlnosti proti domorodcům ze strany těch, kteří si chtějí přivlastnit jejich území pro těžbu a zneužívání, ale je zcestné to, co tvrdí Instrumentum Laboris, že vliv křesťanství a Západu má pouze negativní důsledky a že západní kultura se musí více přizpůsobit pohanskému modelu«.

Je skutečností, že pouze díky práci misionářů bylo možno omezil účinky kultury smrti, která zde bez omezení panovala.

Je možno uznat, že zabíjení dětí, vraždy a sebevraždy se v amazonské oblasti vyskytují jen v malém počtu kmenů. Ale problém spočívá ve filozofii, která je na tyto národy aplikována, aby ospravedlnila jejich počínání, a ve skutečnosti, že Instrumentum Laboris vyzývá katolíky, aby sami onu filozofii aplikovali. Zatímco lidská obětavost byla v této oblasti praktikována po staletí na různé úrovni, nyní je zde problém, že katoličtí misionáři jsou odrazováni od odsuzování těchto praktik a od pokračování v úsilí, které by jim zajistilo úspěch. Ve skutečnosti Instrumentum Laboris radí katolíkům, aby si osvojili formu spirituality, která je v rozporu s evangeliem spásy skrze Ježíše Krista.

Instrumentum Laboris, čtené v kontextu celého dokumentu s jeho marxistickým horizontem a inspirací, odmítáním kapitalismu, požadavkem obnovitelných zdrojů, závislosti od komunikace s duchy přírody a jasného odmítání objektivní vědy, vyvolává obavy v mnoha ohledech, ale je zde zvláště znepokojující faktor: »Vliv, kterému podléhá papežská administrace, přichází z tábora elity globalismu a agendy kontroly porodnosti«. Není zde na jedné straně oprávněné podezření, že se jedná o káru, která má dopravit do církve ženaté kněze a jáhenky«, a na druhé straně další káru pro změnu nauky církve v oblasti potratů, vraždění dětí a eutanazie?

Někdo by mohl říct, že taková otázka je hazardní a alarmující. Ale jisté analogie mezi amazonskou kulturou a idejemi, jaké zastávají hlasatelé kontroly porodnosti a eutanazie, takové podezření plně opravňují.

Aldo Maria Valli, Duc in Altum