Interview, který poskytl prof. Roberto de Mattei pro Rorate Caeli o studii mons. Athanasia Schneidera na téma Papež heretik.
Co soudíte o dokumentu mons. Schneidera?
Roberto de Mattei: Pokládám tento dokument za důležitý. Především mezi současnými biskupy patří mons. Schneider mezi nejvíce oceňované pro svoji patrologickou kulturu a osobní zbožnost. Na druhém místě pojednává o tématu, které je velmi zajímavé a mons. Schneider projevil odvahu hovořit otevřeně, bez dvojznačností a kompromisů.
Na prvním místě plně souhlasím s mons. Schneiderem, když připouští, že papež může šířit doktrinální hereze, i když tak nečiní ex catedra. Hypotézu o heretickém papeži podporují nejen takřka všichni teologové a kanonisté, ale existuje historický příklad papeže Honoria I., který se může tragicky opakovat:
V pojednání o tragickém případu heretického papeže všichni členové církve počínaje od biskupů až k prostým věřícím musí využít všechny legitimní prostředky, jako jsou soukromé a veřejné korekce chybujícímu papeži, vytrvalé a horoucí modlitby a veřejná vyznávání pravdy, aby Svatý Stolec mohl znovu vyhlásit s jasností božské pravdy, které Pán svěřil Petrovi a všem jeho nástupcům.
Není možno se omezit na tiché modlitby, jakoby se nic nestalo. Je třeba odporovat a reagovat. Takovou cestou je Synovská korekce. Cituji: V tomto materiálu není rozhodují faktor četnosti. Stačí jeden nebo dva biskupové, kteří prohlašují integritu víry, a napravují tak omyly heretického papeže. Postačí, že biskupové vysvětlují a chrání své stádo před bludy heretického papeže a že jejich kněží a rodiče v katolických rodinách činí totéž.
Konečně plně souhlasím s mons. Schneiderem, který tvrdí, že i když papež hájí teologické bludy a hereze, víra církve ve svém komplexu zůstává nedotčena na základě příslibu Krista o zvláštní trvalé asistenci a přítomnosti Ducha Svatého, Ducha pravdy v jeho církvi,( srov. Jan 14,17; 1 Jan 2,27).
V čem názor mons. Schneidera nesdílíte?
Mate mě jeho tvrzení, podle kterého papež nemůže být degradován žádnou formou a z žádného důvodu, ani z důvodu hereze.
Mons. Schneider popírá možnost ztráty pontifikátu, i když připouští, že se ve prospěch této téze vyslovili velcí kanonisté a teologové, jako kardinál Kajetán a sv. Robert Belarmin. Nejvíce mě přesvědčuje tvrzení brazilského teologa Arnalda Xavier da Silveira, který nedávno zemřel a který shrnuje tento problém v VII. kapitole své knihy: Může papež být heretik?
Arnaldo da Silveira tvrdí, že existuje hluboká neslučitelnost mezi herezí a církevní jurisdikcí. Ztráta úřadu proto není automatická. Protože v církvi, která je viditelnou společností, musí být viditelné také oficiální akty; heretický papež setrvává v úřadě, dokud plně zevně nevyjeví svou herezi.
Svatý Robert Belarmin učí, že heretický papež ztrácí úřad, když se jeho hereze stane zjevnou. To je třeba chápat jako plné veřejné projevení hereze. To znamená, že si ji osvojuje zdravá část katolíků, Nikoliv tehdy, jestliže část katolíků pokládá herezi na pochybnou nebo nedostačující.
Střet je tedy nevyhnutelný a všechno závisí od sensus fidei katolíků vedených milostí. Dokud je papež tolerován a přijímán univerzální církví, jeho úkony zůstanou platné. Ztráta pontifikátu tedy nenastává tím, že ho někdo sesadí, ale aktem samotného papeže, který se stává formálním a notorickým heretikem a sám se vylučuje z viditelné církve a mlčky opouští pontifikát.
Jaká je tedy vaše bilance?
I když nesdílím druhou tézi, že heretický papež nikdy neztrácí pontifikát, myslím, že stanovisko mons. Schneidera je přijatelné vzhledem k momentální situaci, abychom se vyhnuli skrytému sedesvakantismu, ke kterému tíhnou někteří tradicionalisté. V tomto bodě se moje stanovisko shoduje s mons. Schneiderem nikoliv v rovině teoretické, nýbrž praktické. Myslím, že bludy a hereze papeže Františka, i když byly vysloveny veřejně, nevedou ke ztrátě pontifikátu, protože nejsou známy a sdíleny katolickým lidem.
Když mluvím o katolickém lidu, nemám na mysli veřejné katolické mínění ve smyslu tohoto termínu, ale vymezenou skupinu pokřtěných, kteří dnes zachovávají integritu katolické víry. Mnozí z nich interpretují slova a gesta papeže Františka pro bona a nerozeznávají jejich zlobu. Nemůžeme tedy říct, že ztráta víry je evidentní a zjevná. Když sv. Belarmin nebo kardinál Kajetán psali své knihy, společnost byla integrálně katolická a sensus fidei byl tak rozvinutý, že bylo snadné rozlišit herezi kněze, biskupa a dokonce i papeže. Dnes velká většina pokřtěných prostých věřících, kněží a biskupů žije ponořena do hereze a nejsou schopni rozlišit pravdu od bludu. Jasné indikace velkých teologů je nesnadné v praxi použít.
Slavný kanonista Fraciscus Xaverius Wernz ve své knize Jus Decretalium (tomus VI, 1913, pp. 19-23) dělá důležité rozlišení mezi deliktem veřejným a deliktem notorickým. Veřejné neznamená notorické. Delikt veřejný, i když je rozšířený, není ještě uznán od všeho lidu. Notorické znamená něco více, je to delikt zcela evidentní, který nepotřebuje důkazy.
Promoce a rozšíření hereze ze strany papeže Františka je veřejné, ale není notorické v kanonickém smyslu slova. Proto ho musíme uznávat za hlavu katolické církve. Jeho sesazení není pro mě aktuální, nikoliv jako téze, ale pouze pro tento konkrétní historický okamžik. Všechno se však může změnit ze dne na den. V tom smyslu také já jako i Mons. Schneider se svěřujeme Boží prozřetelnosti, ale nikoliv bez vyloučení budoucího scénáře o možné ztrátě pontifikátu heretického papeže.
Corrispondenza Romana