25. 12. 2019
Arcibiskup Carlo Maria Viganò ve svém exilu by mohl a měl by být spokojen. Jeho odvážné svědectví ze srpna minulého roku – které nikdo z osob jmenovaných v tomto případě, papežem počínaje, nevyvrátil ani nepopřel – přinutil vedení církve svolat sumit všech biskupských konferencí: Nebudeme nyní hodnotit jednotlivé body tohoto setkání. Ale není možno popírat, že bez dramatického memoriálu o osobních zkušenostech jako nuncia USA pokud jde o odhalení případu kardinála lovce a jeho vazbách nejen v místě, ale i v Římě, by mocenská skupina, která řídí církev, necítila povinnost najít mediální odpověď, aby tak překonala zásadní chorobné mlčení tváří v tvář velké krizi.
Před více než rokem explodovala chilská krize se skandálem a rozpaky nad Bergogliovými odpovědmi v letadle, kdy kritizoval oběti, při čemž případ byl charakterizován jen jako otázka místního episkopátu. A ve smyslu stejného mlčení byl náhle odhalen skandál v Tegucigalpa, kde pomocný biskup Pineda, pravá rukou kardinála Maradiagy, pravé ruky Bergoglia, byl nucen podat demisi po veřejném obvinění ze zneužívání desítek seminaristů. A také zpráva z Pensylvánie je zdrcujícím obrazem skandálů a jejich krytí, které se týkaly arcibiskupa kardinála Wuerla ve Washingtonu, který by měl být zařazen do amerického problému. Ale svědectví nuncia Vigana odkrylo všechny zaběhané hry a žádalo o odpověď nikoliv tuctovou, ale natolik důstojnou, aby předložila veřejnosti celé toto drama.
Je ironií, že Mons. Viganò, nepřítomný ve shromáždění mlčenlivého komparzu celého divadla, se objevil v jeho průběhu v mediálních vitrinách.
Stalo se tak, když kardinál O´Malley, organizátory neuvěřitelně vyloučený, aby udělal místo pro Cupicha, byl znovu přivolán na tiskovou konferenci, kde opakoval motto Jana Pavla II.: »Lidé musí vědět, že v kněžství a řeholním životě není místo pro ty, kteří by mohli ubližovat mládeži«. A žádal, aby případ McCarricka nekončil jeho popravou, ale aby vystoupili na světlo také všichni jeho komplici a přátelé. Přesně to, co požadoval Mons. Viganò.
Pak to byl nečekaně kardinál Reinhard Marx, jeden ze silné Bergogliovy družiny, který dal absoluci k jedné z vin, jaké se přičítají bývalému nunciovi USA. Mám na mysli jeho požadavek přepracovat „Definici účelu a hranic papežského tajemství“. Marx řekl: »Pro sociální změny naší doby jsou charakteristické modely proměnlivé komunikace. V době sociálních médií, kdy si každý může vyměňovat informace skrze Facebook, Twitter atd., je třeba předefinovat pojmy důvěrnost a tajemství a rozlišit je od ochrany dat. Pokud se nám to nepodaří, nemluvme o vhodnosti udržet úroveň auto-determinace informací, nebo se vystavíme podezření, že zahrabáváme fakta do písku«. Neudělal tedy Mons. Viganò dobře?
A konečně je zde relace Valentiny Alazraki, korespondentky Televisa (Mexiko) a dlouhodobé vatikanistky. Hovořila o mlčení: »Riziko je velmi velké a cena za takový způsob chování je ještě vyšší. Mlčení vyvolává dojem, že obvinění, která mohou být i zcela falešná, nebo v nejlepším případě pravdivá jen z poloviny, jestliže se na ně odpovídá mlčením, všichni si vytvoří názor, že ta obvinění jsou pravdivá. A pokud obvinění lidé neodpovídají, myslíme si, že mají strach odpovědět, protože by byli ihned usvědčeni«.
Jistě mluvila obecně, ale zde je mlčení, které tíží církev od 26. srpna m. r.; je to mlčení papeže, který nikdy neřekl, zda je pravda, že mu Mons. Viganò vyložil to, co McCarrick páchá a jak ho Benedikt potrestal. A nikdy neřekl, zda je pravda to, co mu sdělil Viganò 23. června 2013, ale dále používal služeb Mcarricka v USA i jinde, dokud udání jednoho někdejšího nezletilého neučinilo v roce 2018 situaci neudržitelnou.
Proto je možno popravdě říct, že tyto dny byly odvetou bývalého nuncia za utrpení, které musel snášet. Zneužívání v církvi mělo v 80% případů za oběť mladé muže ve věku 14 – 18 let, tedy věku postpubertálním, obtěžovali je muži, ale slovo „homosexualita“ nebylo vůbec vysloveno. K tomu je zapotřebí génia svrchované drzosti, svolat světový kongres o kávě, a nevyslovit slovo kofein. Klobouk dolů před takovými mistry.
Marco Tosatti, Nuova Bussola Quotidiana