11.2.2021
Šílený zásah univerzity v Turíně, která dokonce zakazuje náboženské symboly pro dálkové zkoušky. Zde je postkřesťanská společnost, která nás spojuje se světem bez Krista, jaký zažili první mučedníci. Ale nyní je to ovoce postupného prosazování. Po léta se nám říkalo, abychom žili víru soukromě. Nyní, z ničeho nic, nám víra také může být odebrána.
Turínská univerzita vydala některá pravidla pro konání online zkoušek prostřednictvím takzvaného distančního vzdělávání. Kromě toho, že jsou studenti povinni používat ovládací software, aby zabránili kopírování testu, existují také pravidla, která nemají se studiem nic společného. Například je zakázáno během zkoušek zobrazovat politické nebo náboženské symboly. Chápeme, že student, který se před zkouškou ze soudobých dějin představí s vlajkou bývalé komunistické strany, nečiní dojem historické nestrannosti, a taktéž ten, který se by se dostavil na zkoušku ze sociologie s mikinou ve stylu Lega Nord Salvini.
U náboženských symbolů je však záležitost spornější. A to nejen proto, že krucifix na stěně je prakticky součástí vybavení mnoha italských domů, ale také proto, že náboženské symboly, na rozdíl od těch politických, označují příslušnost, v níž je jakýkoli zákaz porušením soukromí a náboženské citlivosti. Nařízení to nevysvětluje, ale je zřejmé, že pokud se student před zkouškou před PC představí s jakýmkoli symbolem víry vedle sebe, nedělá to pro okázalost, ale z prostého důvodu, že je to jeho denní prostředí. Pokud bych se musel podrobit zkoušce v Turíně, musel bych dát z dohledu sošku Padre Pia, sundat řetízek se zázračnou medailkou a zlatou medailí škapulíře a ze zápěstí růženec, který mě provází i pod sprchu. Bylo by to násilí. Malé nebo velké, to nevadí, ale stále by to byla pasivní zpráva, kterou bych dostal od těch, kdo mě hodnotí: problém nejste vy, ale vaše víra v Krista.
Taková epizoda navzdory své bezvýznamnosti pro rovnováhu lidstva představuje další krok k zničení vlastní křesťanské identity. Nejprve proto, že po Turínu přijdou také univerzity v Benátkách, Salernu nebo kdekoli. Dále proto, že od regulace k regulaci se i katolické univerzity přizpůsobí, s rezignací a pilnou pečlivostí. Z univerzit pak přejdeme k odstranění náboženských symbolů také z ulic, kde se konají veřejné akce, a možná ke změně toponymie. Koneckonců, od Piazza San Giovanni na Piazzetta Mario Draghi, (předseda vlády) může být krok krátký a bezbolestný. Vnější identifikační znaky příslušnosti, které mučedníci Scilitani opakovali u soudu, tedy zmizí: Quod sum, ipsud volo esse( „co jsem, to chci být“).
Není náhoda, že na rozdíl od těch, kteří čelili rozsudkům římského soudu v době mučedníků, máme požadavek anonymních soudců naplnit mnohem dříve a zříci i svých vnějších znamení. Jedná se o téměř povinnou podmínku, která nás přivádí zpět k předtuše vypůjčené od historika Leonarda Lugaresiho, který ve svém šťastném díle „Žít jako křesťané v nekřesťanském světě“ (Lindau, 2020) poznamenal: „Zkusme přemýšlet o naší existenci s vyloučením všeho toho křesťanství a těc věcí, kterých je prostředí, ve kterém žijeme, stále plné. Odstraňme všechny kostely, kaple, votivní svatyně, sochy a posvátné obrazy a jakákoli jiná křesťanská znamení viditelná ve struktuře našeho města. Namlouvejme si, že nikdy neexistovala. Zrušme všechny křesťanské odkazy přítomné v toponymii a v kalendáři, představme si, že v praxi a zvycíchnezbude nic z toho, co by se alespoň vzdáleně vztahovalo ke Kristu, Madoně a svatým. Nyní se soustřeďme na náš domov a odtud také odstraňte mnoho křesťanských věcí, které tam jsou a kterým už možná ani nevěnujeme pozornost: nejen krucifixy a posvátné obrazy, ale také knihy, noviny a časopisy. (…) Ale to nestačí: máme hodně křesťanského prostředí zvláště v hlavě, a tak vymažme archiv naší paměti (papež, Lurdy atd.) v přesvědčení: K tomu všemu nikdy nedošlo“.
Tady je kontext, ve kterém se první křesťané ocitli, když se v malých skupinách začali kriticky konfrontovat napřed s židovským světem a poté oním římským, který je dovedl nejprve k mučednictví a nakonec k oplodnění celé společnosti novým kvasem. Dnes máme naopak začínat v tomto Římě život bez Krista, a to jeho odstraněním a často zničením. Jedná se o proces, který v některých zemích, jako je Nizozemsko, již nějakou dobu trvá a který s touto iniciativou univerzity v Turíně vstupuje také do samotné katolické Itálie.Andrea Zembrano – La Nuova Bussola Quotidiana