Na vrcholu církve propukla revoluce, která potřebuje zkonsolidovat svou moc, a proto označuje každého, kdo má nějaké námitky, za „nepřítele papeže“. Případ Papežského institutu Jana Pavla II. je typickým příkladem, a to nikoliv ojedinělým. Skutečný konflikt nevzniká mezi těmi, kdo jsou pro nebo proti papeži, ale mezi těmi, kdo chtějí žít jako svědectví pravdy a těmi, kdo chtějí Kristovu církev nahradit novou církví, lidskýma rukama utvořenou.
Každá revoluce, aby upevnila svou pozici, potřebuje označit domnělé protivníky za kontrarevolucionáře, aby je mohla zlikvidovat. Bylo tomu tak za Francouzské revoluce 1789, kterou Robesrpiere založil na teroru a dospěl až k tomu, že popravil svého starého druha, u lidu oblíbeného Dantona. Stejně tak za bolševické revoluce 1917 každý, kdo odbočil od linie vytyčené stranou, včetně starých soudruhů revoluce, byl označen za kontrarevolucionáře a skončil špatně. Dodnes se tak děje v lidové Číně: kdokoliv se odchýlí od linie prezidenta, je reakcionářem a imperialistou, který si vydělává na cestu na neznámé místo bez návratu.
Jinou charakteristikou revolučních hnutí je panující názor, že vítězství revoluce znamená nový začátek, který zasluhuje také nový kalendář. Tak tomu bylo ve Francii (vymyšleny nové názvy pro měsíce), fašistické Itálii i v Kambodži za Pol Pota.
Je smutným konstatováním, že o tento fenomén se uchází také katolická církev. Ještě před několika lety byli postihováni kněží a teologové, kteří hlásali věci, které jsou v rozporu s církevní naukou. Takové případy se projednávaly v interním církevním procesu, byly vyšetřovány názory obviněného, který byl vyzván, aby svou nauku změnil dříve, než bude postižen veřejnou sankcí. Dnes už tomu tak není. Kolem papeže Františka se vytvořilo – nebo ho předcházelo – „revoluční“ hnutí, které od počátku Františkův pontifikát tlumočí jako začátek nové éry. Už nevystupuje katolická církev, ale Františkova církev, která Františkovy dokumenty pokládá za něco jako základní chartu nové církve a volá k odpovědnosti ty, kteří se prostě dovolávají základních pravd katolické církve, tedy nezbytné kontinuity papežského magisteria s apoštolskou tradicí.
Nejnovějším příkladem je případ Papežského institutu Jana Pavla II. Poslední články v Avvenire, (byly nedávno komentovány) jsou tak znepokojující, že nemohou nechat v klidu biskupy, kteří mají ještě autentické smýšlení katolické církve. Příznačný je v tomto směru dopis, který adresoval biskup z Reggio Emilia mons. Massimo Camisasca šéfredaktorovi Avvenire a který nemohl zůstat nezveřejněn.
A určitě to není jediný případ. Stále to navazuje na Amoris laetitia, stačí si připomenout rezervované postoje ke čtyřem kardinálům, signatářům »Dubií«, kteří reagovali na zmatky a protichůdné interpretace AL. Nediskutuje se o argumentech, ale vysílají se pomlouvačná obvinění o těch, kteří jsou „proti papeži“, a hotovo. Stávají se ‚vyloučenými‘ a ztrácejí všechny možnosti jak své argumenty vyložit. Vynalézají se neuvěřitelné komploty, jen aby byl papež obhájen (běžný postup), kolují pomluvy o „nepřátelích“ papeže Františka a vyřizují se přitom osobní účty.
Problém se neváže pouze na Amoris laetitia, ještě horší je to s Laudato si´. Zde byla silně diskutovaná vědecká hypotéza povznesena na dogma a běda tomu, kdo si troufá o tom pochybovat. Kdo je kritický k ‚nezvratné teorii‘, že člověk je původcem globálního oteplování se všemi dalšími katastrofálními důsledky, stává se pro papeže kontrarevolucionářem. Stejně tak kdo kritizuje Gretu, ve skutečnosti zraňuje Františka. Bylo by to všechno k smíchu, kdyby se ve skutečnosti nejednalo o strašně vážnou věc.
Záležitost domnělých nepřátel papeže je syndrom, který bohužel postihl jeho samotného. Projevilo se to v incidentu s chilskými biskupy a nyní se to opakuje s dalšími jeho „přáteli“ – kardinálem Maradiagou a argentinským biskupem Zanchettou. Opakovaně při různých příležitostech byla řeč o přesvědčení papeže Františka, že obviňování jeho přátel ve skutečnosti míří přímo na něho samého. Tak opomíjí uvažovat o opodstatnění těchto obvinění se všemi nevyhnutelnými hořkými důsledky.
Redukování všech debat na vyjasňování »zda pro, či proti papeži« je samozřejmě funkční součást revoluce, a je její živnou půdou a vede mnohé raději k pohodlnému přitakání, než aby se vystavovali nebezpečí, že se stanou kandidáty pro pranýř.
»Je to možné, že se nikdo nezajímá o Pravdu?«, ptal se zklamaný kardinál Caffarra v posledních měsících svého života a myslel především na své spolubratry biskupy a kardinály. Pravý konflikt v dnešní církvi nemá za předmět, kdo je pro papeže a kdo je proti němu. Pro nás katolíky neexistuje být proti papeži, ať je jím kdo chce. Pravým rozlišovacím kritériem je »setrvat v Pravdě«, tedy ve věrnosti tomu, co zjevil Kristus a co nám církev až dodnes předkládá, což je problém všech, včetně papeže. Jde o konflikt mezi těmi, kdo touží přes všechna svá omezení setrvat v Pravdě, kterou nelze v žádném případě přizpůsobovat lidským zálibám, a mezi těmi, kdo mají naopak zájem upevnit novou církev lidskýma rukama poskládanou.
Není to jistě náhoda, že „revolucionáři“ používají také pro církev zcela politické kategorie, všechny pozemské: s papežem se jedná ve stejném vztahu jako s hlavou státu, nebo lépe řečeno hlavou strany, jediné, která je u moci, a proto má právo rozhodovat, co chce a jak chce. V tomto pojetí není pranic katolického, neboť v církvi není možno rozvíjet revoluci, nýbrž je možno postupovat jen v kontinuitě a evoluci. Stačí přirovnat, co se děje s tímto kritériem, abychom pochopili závažnost všeho, co se na vrcholu církve ve skutečnosti děje a strhli masku falešným přátelům tohoto papeže.
Riccardo Cacciolli, Nuova Bussola Quotidiana
Viz také: Nic není skryto, co by nebylo odhaleno