10.8.2020

Všichni chováme velkou úctu ke kardinálu Zen, který osvědčil příkladnou odvahu proti neúprosnému komunistickému režimu Číny a neváhal kritizoval současného papeže za jeho východní asijskou politiku.

O to více nemilé je konstatovat, jak člověk tak vážený, jako je kardinál Zen, není schopen orientovat se v problému, jaký představuje Koncil a devastace, jakou přivodil na církev.

Kardinál v podstatě neuznává skutečnost, že 2VK představuje definitivní rozchod s naukou a autoritou církve podle tzv. interpretce „hermeneutiky zlomu“ a tvrdí, že určité interpretace jsou povaze tohoto ekumenického koncilu cizí.

Kardinál zastává tézi neomylnosti koncilu. Ale záměrná promulgace koncilu jakožto pastoračního, který jako takový si nepřipisoval charakter neomylnosti, jaký je zcela vlastní ekumenickému koncilu dogmatického rázu, nemůže být omluvou pro formulace, obsažené v některých jeho dokumentech a které jsou v rozporu s Pokladem víry. Něco takového ani ve svém zahájení nebral v úvahu.

Ve výčtu různých tvrzení, která předkládá kardinál Zen jako vlastní, většina se řadí k odpovědím motivovaným touhou zachránit tvář církve, a ty jsou nejčetnější. V podstatě kardinál kromě toho, že je pastýřem se správnou naukou, brání odvážně čínské katolíky a staví se proti církevní hierarchii kompromitované komunistickou autoritou. Jeho obrana koncilu se však jeví jako kontradiktorní právě na základě současné vatikánské politiky, a to od chvíle, kdy nové pojetí náboženské svobody ospravedlňuje sbližování církve s vlasteneckou církví, jak prosazuje stát.

To, co kardinál tvrdí, můžeme pokládat za teorii; ale de facto koncil, který se prohlásil za ‚pastorační‘ s odvoláním na aggiornamento prováděné v praxi, i když prohlašuje kontinuitu s tisíciletou naukou, je v mnoha případech v praxi s touto naukou v rozporu. A zde kardinál Zen bohužel (tak jako všichni normalizátoři), ukazuje, že se nedrží argumentace používané v nedávné analýze. Totéž platí o jiných tvrzeních extrémně nepřesných a apodiktických, kdysi jako štěrbinách a nyní propastech, které vykazují v koncilních prohlášeních hereze jak v obsahu, tak i ve formulaci.

Jen po tomto „pastoračním Vatikánu“ mohlo dojít v církvi k takovým otřesům, jaké dnes prožíváme. Je to jen v důsledku mylné aplikace „reforem“ vyhlášených koncilem? Jestliže papežům po všechna tato léta se nepodařilo vyrovnat se špatnou interpretací koncilu a dokonce ji sami podporovali, jako např. Bergoglio, musí to mít nějaký závažný důvod. A kde ho hledat, ne-li v koncilních textech a také ve vlastním provedení toho, co se dělo na koncilu, když připravená ortodoxní schémata po třech letech tvrdé práce v Kurii, byla opozicí hozena do moře, a to ve spolupráci se samotným Janem XXIII. Byly nahrazeny dvojznačnými, fragmentárními dokumenty obsahujícími nepřijatelné bludy. Stejně tak provedené aplikace jsou dílem těch, kteří se podíleli na jejich výměně a uplatnili a zneužili přitom své hierarchicko-strategické pozice.

Kardinál Zen se svou čestností a smyslem pro pravdivost, jakými se vyznačuje, dává najevo, že koncilní dokumenty podrobně nestudoval. Jistě, byl zaneprázdněn dílem velmi obtížným a životně důležitým ve chřtánu komunistického draka.

Chtěli bychom ho proto uctivě požádat: Eminence, je-li to pro vás možné, prohlubujte svou znalost koncilních textů a kritické literatury týkající se koncilu.

Citoval jste na obranu koncilu Zahajovací projev Jana XXIII. Tento papež řekl v latinském originálu: »Je zapotřebí, aby tato nauka, jistá a neměnná, o kterou se může opírat poctivý věřící, byla prohloubena a vykládána způsobem, jaký si vyžaduje doba«.Ale v italské verzi v Osservatore Romano Roncalli potvrzuje: »…také tato nauka je studovaná a vykládaná formami obrazů a literární formulace moderního myšlení«; a podobný je i francouzský překlad. Je to formulace evidentně dvojznačná, kterou je možno chápat ve vztahu k chápavosti posluchačů, nebo ve smyslu zaměření na dominantní formy západní kultury.

Uvnitř církve již dávno kolovaly falešné názory, které hrozily, že podkopou základy katolické nauky (Pius XII. – Humani generis 1950). Byla nezbytná ostražitost, protože tato nebezpečí nebyla iluzorní a byla přítomná ve všech oblastech církevního života, jak v nauce tak v praxi, v »modernizátorské« Katolické akci, v politických stranách, na univerzitách nazývaných katolické, vše ve velmi rychlém proudu sekularizace. Tohovšeho si mnozí byli v roce 1962 vědomi, stejně tak bylo známo, že příčinou všeho byl stav věcí, který pocházel již z velmi vzdálené minulosti.

V Gaudet Mater Ecclesia bylo posláním vytyčeným Koncilu nabídnout přiměřené odpovědi na obavy, které vzešly z této situace, ale také rozpoznat pozitivní aspirace a odpovědět na ně přiměřenou formulací. Takový byl smysl a podstatný praktický charakter tohoto koncilu, označeného oficiálně přívlastkem „pastorační“.

Papež však zdůraznil, že církev nebude odsuzovat bludy, ale bude jednat v duchu milosrdenství. Řekl, že lidé již svého času bludy odsoudili a objevili novou hodnotu lidské důstojnosti.

Eminence, chápete? Právě tehdy se začalo s antikoncepční pilulkou, kterou nabízely americké lékárny, zatímco feministické bestsellery nabízely všem „osvobozeným“ ženám konečně volnou zábavu. Začínala sexuální revoluce, která všechno bořila, ale Jan XXIII. to nezaregistroval. Naopak, schémata, ve kterých byl masový hedonismus odsouzen, hodil do moře.

Proč tedy pastorační záměr nepřinesl ovoce? Protože přes všechno úsilí nebyl tento koncil sto najít prostředky k správnému pochopení „modernosti“ a dát rozhodující impuls pro rozvoj důstojné kultury katolické.

Jestliže nebyl rozpoznán řez, který bylo nutno provést, jak jsme mohli vyjít z krize, která měla tolik tváří a tolik front? Nestačí jen zdůrazňovat pravdu, ale je třeba odsoudit blud, skončit s nešťastnou zásadou „zakázat zakazování“, spoléhat jen na příklad a zastavit skutečná svědectví a hlásání obviňované z falešného prozelytismu.

Ale jestliže papež neodsuzuje bludy doby, aby tak hájil pro věřící poklad víry, jak plní povinnosti náměstka Kristova na zemi?

Jak poznamenal Romano Amerio, i odsouzení bludu je dílo milosrdenství, protože zachraňuje zbloudilého.

Paolo Pasqualucci a Maria Guarini. Chiesa e post concilio