Od mrkve k holi

                                                        2.2.2021

J. A. Ureta

Františkův pontifikát představuje skutečnou změnu paradigmatu, i pokud jde o způsob vnucování „novinek“ Druhého vatikánského koncilu tradicionalistům: přechází tedy od mrkve k holi, od pobídek k hrozbám. Joseph Ratzinger, když byl ještě kardinálem, upřímně uznal, že „tento koncil [II. Vatikánský koncil] nedefinoval žádné dogma, a záměrně se rozhodl setrvat na skromné úrovni jako čistě pastorační.“ (projev v Santiagu de Chile, 1988). Při stejné příležitosti si tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry stěžoval, že „mnozí ho však považují za téměř super dogma, díky kterému jsou všechny ostatní koncily nesmyslné“.

Poté, co se Benedikt XVI. stal papežem a uznal, že v koncilních textech existuje nejednoznačnost výkladu, navrhl těm, kteří pochybují o jeho ortodoxii, mrkev „hermeneutiky kontinuity“ s tradičním učitelským úřadem. Ratzingerova teologická mrkev nebyla stravitelná pro kritické osobnosti koncilu, jako byli monsignor Brunero Gherardini, profesor Roberto de Mattei, teologové Bratrstva Pia X. a další. Kontinuitu 2. Vatikánského koncilu s předchozím učitelským úřadem nestačí proklamovat, ale je nutné ji prokázat.

František místo toho opustil mrkev a nejen přijal tezi o rozporu nového učení s tradičním, ale nyní se ohání holí. Ve svém projevu k oslavě dvacátého pátého výročí Katechismu Jana Pavla II. prohlásil: „Tradice je živou realitou a pouze částečná vize může považovat „poklad víry“ za něco statického. Boží slovo nelze konzervovat v naftalinu, jako by to byla stará deka! Ne. Boží slovo je dynamická realita, vždy živá, která postupuje a roste, protože je zaměřena na naplnění, které lidé nemohou zastavit. “

A na jednání minulé soboty (30. ledna 2021) to bylo ještě ostřejší. Na adresu členů katechetické komise Italské biskupské konference, která oslavovala šedesáté výročí zahájení činnosti zaměřené na obnovení katecheze v duchu Druhého vatikánského koncilu, papež František řekl výhružným tónem: „Koncil je magistérium církve. Buď zůstanete v Církvi, a budete tedy následovat Koncil, a pokud nebudete Koncil následovat, nebo jej budete interpretovat svým způsobem, jak chcete, nejste s Církví“.

Stručně řečeno, vracíme se k super dogmatu. A to s přitěžující okolností: od nynějška již není přijatelné poskytovat Druhému vatikánskému koncilu jiný výklad než ten oficiální. František proto činí dvojí dogmatizaci: koncilu a jeho výkladu. A to se jeví jako obtížně slučitelné s pastorační a dobrovolně nedogmatickou povahou onoho koncilního shromáždění. Ve Francii chudí Alsasané, kteří byli násilně začleněni do německé armády – protože byli germánského etnika – známí jako „malgré nous“, protože byli Němci proti své vůli. Dokumenty II. Vatikánského koncilu se autokratickou vůlí papeže Františka stávají „malgré nous“ magistéria, protože jsou proti autoritě neomylných dokumentů začleněny proti zjevné vůli koncilních otců, kteří je schválili. Není pochyb o tom, že papež má právo používat charisma neomylnosti, jímž Ježíš Kristus obdařil svou církev. Musí to však dělat v souladu s požadavky závažnosti, univerzálnosti a výslovného zdůraznění vůle definovat, jak to teologie pro prohlášení ex cathedra vyžaduje.

Dogmatizace II. Vatikánského koncilu provedená improvizovaným způsobem na okraj improvizované audience nemá takovou magisterskou sílu, která by byla závazná ve svědomí. Tím méně může ospravedlnit vyloučení z lůna církve, které je v jeho slovech implicitní. Stejný papež, který neodsuzuje, ale žehná Joe Bidenovi (ačkoli ten otevřeně nesouhlasí s učením církve o základních morálních otázkách, jako jsou potraty a agenda LGBT), se stává neúprosným vůči těm, kdo zpochybňují II. Vatikánský koncil: »Musíme v tomto bodě být nároční, přísní. Koncil nesmí být předmětem obchodování, jako by jich bylo více … Ne, koncil není takový. (…) Prosím, žádné ústupky těm, kteří se snaží předložit katechezi, která nesouhlasí s učitelským úřadem církve«.

Tato slova odhalují zneužívající ztotožnění učitelského úřadu církve s novinkami posledního koncilu a transformují ho na „super dogma, které zbavuje všechny ostatní koncily smyslu“, jak to odsoudil tehdejší kardinál Ratzinger. Tato identifikace by byla ospravedlnitelná pouze na základě modernistické teorie dynamického pokladu víry, jejíž obsah se vyvíjí spolu s vědomím lidstva, jak to představuje změna zavedená Františkem do katechismu, která činí trest smrti nezákonný, v rozporu s Písmem a trvalou naukou církevních otců. Plně se shodujeme na tom, že o magistériu by se nemělo vyjednávat, a je třeba, aby Církev byla přísná a požadovala ochranu integrity pokladu víry.

Ale právě z tohoto důvodu se mnoho seriózních a kompetentních analytiků staví proti pasážím koncilních dokumentů, které se ve svém přirozeném smyslu jeví jako s tradičním učením neslučitelné. Loni v červnu jsem měl tu čest podepsat otevřený dopis biskupům monsignorovi Carlu Marii Viganò a monsignorovi Athanasiovi Schneiderovi jako projev uznání za jejich výzvu zahájit čestnou a otevřenou debatu o tom, co se skutečně stalo na Druhém vatikánském koncilu, a identifikovat některé z nejdůležitějších doktrinálních bodů, které vyžadují podrobnou analýzu příslušných dokumentů. Výměna názorů – zdvořilá a uctivá – těchto dvou prelátů, znělo v dopise, by mohla sloužit jako model pro ještě závažnější debatu, ale je třeba se vyhnout pouhým útokům ad hominem.

Bohužel, papež František ve slovech, která minulou sobotu improvizoval v katechezi, se vydal opačnou cestou. Právě tato slova však činí tuto debatu ještě naléhavější, protože se zdá, že otevírají novou etapu ve vztahu Svatého stolce k těm, kteří již několik desetiletí žádají magistérium o konečné prohlášení k námitkám proti některým koncilním inovacím. Mávání holí je předzvěstí nejen obvyklého ostrakismu proti tradicionalistům, ale také jejich vyloučení z církve tak, jako byl postižen ve čtvrtém století slavný a velký svatý Atanáš. Kéž se za nás přimlouvá!

Viz také

José Antonio Ureta – Duc in altum