Dvě slova, která probouzejí strach před dramatickou budoucností nejen pro křesťanskou Evropu spolu s Římem, sídlem papežství a světovým centrem katolicismu – ale také kvůli válce na Středním Východě a Palestině, kde se před dvěma tisíciletími zrodila křesťanská civilizace, jediná pravá, počínaje zrozením Ježíše v Nazaretě, dělícího dějiny na dvě části: před, a po Kristu.

Jsme svědky války, kterou vyvolali Boží nepřátelé na svatých místech s úmyslem vyprovokovat katastrofu planetárního rozsahu, která by postihla všechny národy a probouzí strach ze světového požáru, jenž má zničit nejen křesťanskou civilizaci, ale celé lidstvo vytvořením dvou protichůdných bloků vybavených nukleárními zbraněmi.

Vstoupili jsme do globální války vyvolané ad hoc: ke zničení křesťanské civilizace.

Katolická církev, kterou založil Ježíš Kristus, náš Pán, je velmi nenáviděná svými nepřáteli; je však určena, aby přežila všechna protivenství, i když se bude zdát, že podléhá smrtelným úderům protivníků skrytých všude možně jak venku, tak uvnitř institucí veřejných i církevních.

Bohem inspirovaná Bible shrnuje dějiny hebrejského národa, z něhož pochází Mesiáš narozený z Panny Marie skrze Ducha Svatého, ale hovoří také o křesťanských národech jako je Itálie s Římem, sídlem papežství a hlavy světa, aby rozšířily do celého světa Dobrou Novinu o Království, jediném náboženství Bohem zjeveným skrze Evangelia a schopným spasit lidstvo. Ježíš říká: Jděte do celého světa a hlásejte Evangelium všemu stvoření: kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen, kdo neuvěří, bude zavržen (Mt 16, 15-16).

Katolická církev, jediná pravá, založená Ježíšem Kristem, vždy pronásledovaná, nemůže být nikdy zničena: jako instituce trvá dva tisíce let, provázena a chráněna Duchem Svatým, navzdory všem válkám a nástrahám, které během staletí osnovali nepřátelé vnější i vnitřní, aby ji zničili. Nyní se nacházíme před závěrečnými údery.

Je pravděpodobné, že v průběhu tohoto století se uzavře velká kapitola lidských dějin, nikoliv proto, že by nastal konec světa, ale skončí namáhavá epocha jejích pozemských dějin porážkou Satana, věčného nepřítele, o němž se málo hovoří, ale který chce všude vládnout.

Není možné poslouchat dva pány

Kdyby bylo možno definovat naši epochu jedním slovem, nejpříhodnější by bylo označení čas pokrytectví: neboť velká část populace z důvoduvelkého rozvoje médií a pomluv dosahuje značného stupně znalostí z dění a zájmů politických, světových, sportovních, frivolních atd., ale takřka vylučuje zájmy duchovního rázu…

Je zde však také vývoj téměř nepozorovatelný. Máme vůbec jistotu, že jisté důležité zprávy duchovního charakteru, kterých se nám dostává, nejsou filtrovány, vybírány a korigovány agenturami, které mají v držení světovou moc, která všude vládne?

V souvislosti s dřívějšími událostmi zaregistrovanými v minulosti, jako je tomu např. v případě Pearl Harbour, dvou věží, volby posledních papežů či nekompletního textu Třetího fatimského tajemství atd., existují různé protichůdné verze a jejich věrohodnost je velmi napadána poukazy na jiná odhalení, předkládaná jinými exponenty.

Pravda nakonec zvítězí

Rozhodujícím prvkem, který by měl být zřejmý z našeho jednání, je prvek pravdy, neboť ta jediná nakonec zvítězí a překoná vše ostatní, zvláště v tomto historickém období, kdy Evangelium zůstává záměrně ignorováno, aby se na ně zapomnělo a bylo v krátké době zapřeno.

Všechno je programováno postupně: nejdříve náboženský indiferentismus, pak stejná hodnota a rovnost mezi různými náboženstvími, a nakonec popření pravd, které oznamuje Evangelium.

Již před lety jsme prošli fází náboženského indiferentismu a nyní vyplouváme na širé moře falešných náboženství, sekt, pověr ‚rovnosti‘ všech náboženství, vyhlášené 2VK a blížíme se tak k popření pravdy, protože přestává být jasná a evidentní a často se slévá s bludem, který odpovědná Autorita nedostatečně potlačuje. Co dnes ještě znamená pravda evangelia sv. Matouše, které praví: Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen, kdo neuvěří, bude zavržen?

Evoluce katolického náboženství směrem k indiferenci a popření Pravdy, která se měla rozšířit mezi křesťanskými národy v průběhu několika generací – jak to plánovaly masonské lóže – se projevuje zřejmě dříve, než se předpokládalo, jak je názorně vidět z aktuálního stavu odpadlictví.

Velký rozvoj médií asi přispívá k urychlení doby pro uskutečnění Božích zásahů do lidského dění, které nikdy nebylo tak kontrolováno tajnými službami a masonskými vládami, ale hlavně ateistickými mocnostmi, předchůdkyněmi antikrista, které se chystají vystoupit, aby se ujaly vlády.

Souběžně s pekelnými silami zlého, který dnes působí především skrze zednáře a tajné protikřesťanské – navenek dobročinné – spolky však jedná jistě také armáda Božích andělů; drží na uzdě síly satana, který sešikoval všechny pekelné duchy k nastupující rozhodující bitvě.

Je řada prvků, které oznamují, že se blížíme k posledním časům.

Luterství, komunismus, relativismus

To jsou tři momenty stejného destruktivního procesu, který přivedl křesťanskou Evropu a Západ v posledních staletích k náboženskému, politickému a sociálnímu úpadku cestou sebezničení.

U vzniku morální devastace, procesu odmítání Boha a občanského úpadku je odmítnutí jednoty Víry, které nastoupilo s herezí Luthera (1483–1546) slavnostně odsouzeného Tridentským koncilem (1545-1563), s odloučením protestantů od papežství a papežského sídla, které si zvolil sv. Petr, první papež, sídla, které se nyní vyznamenalo nevysvětlitelným mlčením k zednářství a komunismu, jak jasně vyplývá z dokumentů 2VK (11.10.1962 – 7.12.1965). Je to mlčení navíc velmi závažné v tak značně podezřelé době!

Poslední koncil navíc nepodpořil jednotu křesťanů, nýbrž zanechal církev v nejasnosti, nejistotě a zmatku. Neodsoudil komunismus ani zednářství, jakoby tyto zločinecké ideologie byly pro jednotu Víry neškodné!

Tato situace dala vznik relativismu, který mezi pokřtěnými bez překážek zavládl.

Katolická církev dnes sklízí plody Koncilu počínaje od let po jeho zakončení v podobě ztráty tisíců řeholních povolání, vyprázdnění seminářů a prořídlou účastí pokřtěných na nedělní mši svaté.

Po katastrofálním zásahu Luthera 1517, po pohromě komunismu a více než půl století relativismu z 2VK (podle kterého je jedno náboženství jako druhé), poté co evropské státy až na malé výjimky nastolily státní ateismus, všechna falešná náboženství byla přijala se stejnou přízní: islám, buddhismus, hinduismus, šintoismus a různé sekty, i když mnohé z nich jsou vůči křesťanům značně nesnášenlivé. V celém světě vzrůstá pronásledování katolíků, často podceňované.

V různosti ras a náboženství pod panstvím monetární politiky – jednoznačně infikované Mamonem – my katolíci nadále důvěřujeme ve velký projekt Boží spásy světa od věčné záhuby ve vhodný okamžik, tj, kdy dopustí konfrontaci s pravým Katolickým náboženstvím, které jediné je schopno spasit lidstvo vykoupené Kristem obětí na Kříži.

Také tisíce obdivuhodných katedrál, bazilik, opatství, klášterů, svatyní atd. a nesčíslná svědectví posvátného umění po staletí křesťanských národů nemohu být ztracena, protože jsou znamením mimořádné civilizace božského původu.

Je jasné, že vedoucí třídou ve světě jsou sešikovaní nepřátelé katolické církve, která je přinucená hrát dvojí hru v očekávání nástupu Antikrista. Satan vládne všude, zvláště na poli politiky a financí, ale také na poli náboženském, protože v katolické církvi, strážkyni pravdy, po dlouhou dobu nejvýznačnější místa okupují její nepřátelé, kteří tak mohou jednat s velkou podlostí a jistotou.

Musíme se stát svědky vystoupení Antikrista připravovaného jeho tajnými agenty. Po papeži Františkovi se pravděpodobně zjeví osoba velmi odlišná od typů, na které jsme zvyklí… Současná situace se jeví jako předehra vystoupení Antikrista a jeho krátkého království s krvavým pronásledováním: Následovat bude nečekaný zásah Ježíše Krista, Krále všeho světa, který srazí Zlého svým pohledem a definitivně ho smete z povrchu země.

Připravujme se křesťanským životem a modlitbou na tento druhý příchod Páně: On obnoví tvář země skrze Ducha Svatého. Bude to triumf Ježíše a Marie a definitivní porážka Satana a jeho království.

Marco – Si si, no no