25.2. 2019
Zkuste si představit sumit zemědělců. Svoláni hlavou všech agronomů přicházejí z celého světa a říkají, že mají nesmírné problémy. Některé velmi vzácné rostliny, nezbytné pro život na planetě, těžce onemocněly a v některých případech zahynuly. Je tu tedy otázka, jak vyléčit tyto rostliny a především jak zabránit nebezpečí, aby rostliny nebyly napadeny. Co udělat? Především hledat příčiny, ale právě zde začíná ten problém. Agronomové z 80% vědí přesně, že příčinou napadení rostlin je určitý patogenní činitel (vědí to, protože to uvádějí výzkumy, prováděné na různých kulturách, ale také na základě vlastní zkušenosti), ovšem na základě tichého souhlasu se pečlivě vystříhají nejen jakkoliv se zabývat tímto patogenním činitelem, ale dokonce nechtějí ho vůbec pojmenovat, vyslovit. Agronomové prohlašují, že jim leží na srdci osud rostlin, a je to pravděpodobně pravda. Je zřejmé, že v průběhu sumitu mají slova plná něžnosti, účasti a soucitu pro ubohé trpící rostliny. Nicméně během zasedání často opakují, že to, co se děje, je velké neštěstí a nesmí se to opakovat. Proto budou následovat daleko přísnější kontroly. Ovšem na základě tiché dohody jméno patogenního činitele zůstalo nevysloveno .
K jakému závěru může tedy tento sumit dospět? Uzavře se s velmi přesnými a dobrými předsevzetími, ale bohužel ve znamení podstatné nemohoucnosti. Protože pokud hlavní činitel nemoci nesmí být ani jmenován, je jasné, že jakýkoliv prostředek proti nákaze je nedosažitelný.
Nuže světový sumit o zneužívání, který se konal ve Vatikánu, se v mnoha ohledech podobá našemu imaginárnímu setkání agronomů. Na sumitu padala silná slova odsouzení zneužívání, o ochraně obětí a účinnější prevenci. A přece ten, který podle studií a přímé zkušenosti se jeví jako jeden z rozhodujících činitelů samotného zneužívání (a možná přímo rozhodující), nebyl ani jednou jmenován. A pokud byl vysloven, pak jen proto, aby se varovalo, že tento výraz zde nemá co dělat. Na lavici obžalovaných byla poslána nepolapitelná skutečnost: klerikalismus. Ten je vinen za všechno zneužívání, jak řekl Bergoglio v závěrečném projevu. Ale co to vůbec je, ten klerikalismus?
V obecném pojetí klerikalismus je druh ideologie, která odmítá zásahy ze strany církve do politiky a státních záležitostí. Bergoglio ovšem používá tento termín v odlišném významu: ztotožňuje klerikalismus se zneužitím moci a tvrdí, že k takovému zneužití dochází, když se kněz z nějakého důvodu cítí nadřazen nad druhé a distancuje se od lidu.
Když připustíme, že toto slovo se používá obecně v Bergogliových vystoupeních, není těžké postřehnout, že obviňování klerikalismu ze zneužívání zavádí celou diskuzi do sféry neurčitosti a dvojznačnosti. Je to něco podobného, jako bychom řekli, že je-li svět špatný, je to vina lidské společnosti; tvrdit, že v církvi je zneužívání a je to vina klerikalismu, ve skutečnosti mnoho nevysvětluje, ba nevysvětluje vůbec nic.
Zneužití moci, které podle Bergogliova soudu je nejdůležitější prvek pro pochopení fenoménu sexuálního zneužívání, může být nepochybně jedna ze spolupříčin, jak se to děje vždy, když nadřízený využívá svého postavení, aby využíval, manipuloval a hanobil svého podřízeného, ale to samo o sobě nestačí. Abychom šli do hloubky, je třeba vstoupit do sféry sexuální. A když to uděláme, nevyhnutelně narážíme na otázku homosexuality.
Není možné tvrdit, že takové uvažování je příznakem homofobie, protože zde nikdo netvrdí, že je zde vztah příčiny a účinu mezi homosexualitou a zneužíváním. Zde se tvrdí, že pokud jde o zneužívání ze strany církevních exponentů, nemůžeme ignorovat otázku homosexuálních kleriků. Obecně celý sumit z důvodu vylučování tohoto zorného úhlu zavedl jednání do nejasného směru.
Poslyšte, co mi napsal jeden kněz velice zklamaný výsledkem tohoto setkání:
»Tento meeting biskupů zplodil pouze vágní náznaky procedurálního typu o transparenci, obviňování a procesech, ale vůbec nic k tématu samotného fenoménu, tedy v prvé řadě homosexuality a nemravného jednání Bohu zasvěcených osob, ať už homosexuálního nebo heterosexuálního typu. Jedině když budeme vycházet těchto příčin, můžeme problém radikálně rozebrat a udělat preventivní opatření. Úroveň analýzy stejně jako návrh léčby zůstal v oblasti jurisdikční, kanonické a administrativní, aniž by zavadil o sféru morální. Jakoby šesté přikázání v celém případě nehrálo žádnou roli. Ale to je ryze pohanský přístup k řešení této otázky, nikoliv křesťanský a už vůbec ne katolický«.
Plně s ním souhlasím. Dodal bych, že je to přístup sociologický, a skutečně během jednání (a také při četbě papežova závěru) se zdá, že se jednalo o analýzu sociologické dimenze celého problému a nikoli o oblast teologickou a spirituální.
Zbývá tedy otázka: Proč věci probíhají právě takto? Kdo to způsobil, že slovo homosexualita bylo zcela vyloučeno? Kdo chtěl, aby z obsahu sumitu zmizel vztah k zranitelným dospělým a zůstal jen u ochrany nezletilých? Kdo to zařídil tak, aby určité záležitosti zůstaly zahalené do mlhy? (viz)
Když vezmeme případ McCarricka (abych se omezil jen na ten nejvýznamnější), může to pomoci při hledání příčiny. V katolické církvi je určitý druh homosexuality schopný připravit, zavést na scestí a zakrývat. To je síť, na kterou je třeba odvážně sáhnout. To je nádor, který je třeba vyoperovat.
Skutečný klerikalismus, když už chceme použít tohoto termínu, je ten, který nechce přivodit jasno a nazvat věci pravým jménem. Drama zneužívání spočívá v neřesti a v hříchu smilstva (navíc u osob Bohu zasvěcených). Otázka, kterou si musí církev položit, je nedostatek víry.
Co naopak vzejde ze sociologického přístupu, který se světu tak líbí? Jen mediální operace, které se překládají do obecných odsuzování a sterilního soucitu. (Kromě zahrabávání do písku toho, co je podstatné.)
Aldo Maria Valli