Není o čem mluvit


                                                                                       29.10. 2019

Pro dokreslení dění kolem amazonské synody uveďme dva příklady z nejlépe dokumentované historie církve ve starověku. Oba se udály v severní Africe, toho času pod římskou správou.

První se udál ve Scillii roku 180 po Kristu. Dvanáct křesťanů, sedm mužů a pět žen bylo předvedeno před konzula Saturnina s obviněním, že jsou křesťané. Je to 12 slavných Scillijských mučedníků, jejichž akta patří mezi nejstarší dokumenty křesťanství v latině. Předvedeným bylo uloženo, aby složili přísahu na génia císaře (per genium domini nostri imperatoris), neboli složit implicitní akt kultu zbožštěnému císaři, věc, kterou křestané pokládali za neslučitelnou se svou vírou v Ježíše Krista, Krále králů a vládce všech národů podle jejich vlastních slov. Budoucí mučedníci přísahu rozhodně odmítli, aniž by ztratili svůj klid. Prokonzul, dobrák, jim nabídl delší lhůtu k rozhodnutí, by si věc lépe a s chladnou myslí rozmysleli: numquid ad deliberandum spatium vultis? (nechcete více času na rozhodnutí?). Jejich mluvčí Sperátus použil rčení, ve kterém se neohlíží na člověka, ale jedině na Boha, a pronesl větu, při které přeběhne mráz po zádech: In re tam iusta nulla est deliberatio. (Ve věci tak jasné žádné rozmýšlení neexistuje). Jak jinak říct dobrému Saturninovi, že i když dělá, co může, aby zachránil tyto umíněné krajany, jestliže se jedná o věrnost jedinému Pánu, neopotřebujeme žádný čas na rozmyšlenou, odpověď je jednoznačná.

Druhý příběh se stal v Kartágu v následujícím století. Je rok 258 a biskupem města je svatý Cyprián, který je přiveden k prokonzulovi Galeriu Maximovi, a ten mu nařizuje provést ceremonii, tedy obětovat bohům. Ve srovnání se scillijskými, zde je obřadní záležitost přesněji specifikována: nikoliv jen přísahat na génia císaře, nýbrž přinést pohanskou oběť. Cypriánova odpověď: Non facio.

Tento krátký exkurs do počátků naší víry by měl být příležitostí k zamyšlení a ještě více stimulovat zdravé srovnání toho, co se dělo právě ve Vatikáně, s tím, jak se chovali naši předkové před tolika staletími. Máme ještě odvahu a rozhodnost, když se jedná o kult cizí křesťanské tradici a neslučitelný s jejími základními předpoklady (obsah prvního přikázání) a má se projevit světlý příklad ochoty zaplatit i vlastním životem odmítnutí poklonit se někomu jinému než Ježíši Kristu?

Bohužel, někteří svatí pastýři nám nabízejí čas k svobodnému rozhodnutí, ale já odpovídám spolu se Sperátem: In re tam iusta nulla est deliberatio!

Pietro D‘Agostino – Duc in altum