15. 5. 2019
Bože, jenž zjevuješ bloudícím světlo pravdy, aby se mohli vrátit na cestu spravedlnosti, dej všem, kteří se hlásí ke křesťanskému vyznání, aby zavrhli(1) všechno, co tomuto jménu odporuje, a následovali to, co se s ním shoduje (orace na 3. neděli velikonoční).
(1) v latinském originálu je použit výraz respuere, tzn. zvrátit, vyplivnout, s odporem zahodit
Ve spisech o životě pouštních otců můžeme číst tento příběh:
»Někteří vyprávěli o otci Agatonovi, že měl velký dar rozlišování. Aby vyzkoušeli, zda je to pravda, řekli mu:
„Ty jsi Agaton? Slyšeli jsme o tobě, že jsi smilník a že jsi pyšný.“ Odpověděl: „ Ano, jsem.“ „Jsi také mluvka a klevetník“. Odpověděl: „Jsem“. Řekli mu dále: „Ty jsi, Agatone, heretik!“ „Nejsem heretik“, odpověděl. Zeptali se ho: Vysvětli nám, proč když jsme se tě obviňovali z věcí tak závažných, tys je přijal, a jen tu jednu jsi odmítl a nepřijal“. Řekl jim: „Z těch věcí sám sebe obviňuji a to je pro moji duši užitečné, ale hereze znamená odloučení od Boha, a já nechci být odloučen od Boha.“ Když to uslyšeli, užasli nad jeho rozlišováním a odešli poučeni.«(Apoftegma 5 ser. alf.)
Muž Boží ve své pokoře a umrtvování může přijmout každou kritiku, může odpovídat mlčením na všechna obviněni, ale nesmí mlčet ani v nejhlubší pokoře, je-li označen za odloučeného od Boha. Je-li v něm Duch Svatý, nebude moci mlčet«.
Setrvávat v heretickém přesvědčení znamená odmítat Boží svatost a spravedlnost, tedy odmítat samotného Boha. Odloučení od Boha, o kterém mluví otec Agaton, je přímým důsledkem heretikova přesvědčení a postoje. Heretik se totiž svévolně zcela rozchází s Bohem pro svůj vlastní odmítavý postoj k Bohu, protože se nad něho povyšuje. („Non serviam“). I kdyby se nikdo z lidí nikdy nedověděl o jeho herezi, dokud v ní setrvává, nachází se tento heretik v nejtragičtějším stavu odloučenosti od Boha se všemi důsledky, které to s sebou přináší.
Jestliže však tuto herezi začne veřejně hlásat, vystavuje tím navíc své okolí nebezpečí, že mu dá zapravdu a také ono propadne nešťastnému stavu odloučení od Boha. Kromě svého odporu proti Bohu, který se rovná neposlušnosti padlých andělů, proviňuje se takový heretik velmi těžce proti víře a lásce k bližním tím, že je strhává a přivádí do nebezpečí největšího možného neštěstí.
Proto je povinností církve, aby se před takovým nebezpečím se vší rozhodností bránila. Činí tak tím, že veřejně odhalí a odsoudí nebezpečné heretické přesvědčení a v případě tvrdošíjnosti a nekajícnosti vyloučí takového bludaře veřejně ze svého středu. Heretik tedy není odloučen od Boha proto, že ho církev vyloučila ze svého středu, ale vyloučila ho, protože sám setrvává ve stavu odloučenosti od Boha, tj. v tom nejhorším a nejnebezpečnějším stavu, v jakém se člověk může vlastní vinou nacházet a ohrožovat své bližní. Toto všechno platí i pro toho nejmenšího a nejposlednějšího v církvi. Závažnost a odpovědnost ovšem roste přímo závratně podle postavení, jaké zbloudilý v církvi zaujímá.
Je to pozoruhodné a zarážející, že ani v současném období panující záplavy nejtěžších hříchů se vůbec nemluví o tom nejpodstatnějším a nejzávažnějším: o hanebných urážkách nejsvětějšího a nejdobrotivějšího Boha, a o jejich nejstrašnějších důsledcích. Je to znamení hlubokého obecného zatmění víry a ztráty úcty a lásky k Bohu v církvi na všech jejích stupních.
Zatímco pouštní otec Agaton nekompromisně odmítá stav odloučení od Boha a všechno, co k němu vede, muž, který se záhadně ocitl na nejvyšším stupni církevní hierarchie, si tento stav naopak nekompromisně volí tím, že si přímo za svůj životní program zvolil vzpouru a odboj proti Bohu.
K poznání a důkazu této vzpoury a odloučení od Boha není zapotřebí teologického ani jiného doktorátu. Zcela postačující je k tomu kvalifikace prostého věřícího, který čte evangelium a zná ten nejjednodušší katechismus.
Jorge Bergoglio v pozici hlavy katolické církve se totiž vzepřel proti Bohu způsobem, který nemá v dějinách papežů obdoby. Vzepřel se proti Nejvyššímu tím, že neuznává hlavní a rozhodující poslání, která přijala církev od Božího Syna, svého Zakladatele, tj. hlásat evangelium všemu stvoření a činit mu učedníky ze všech národů, aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř. Nejfalešnější ze všech proroků naopak veřejně a samozvaně podepsal a prohlásil za Boží vůli něco zcela opačného. Jeho „Bůh“ začal pojednou chtít, aby zavládla velká různost zcela rozporných náboženství. Přivádět někoho k jediné víře v Ježíše Krista podle jeho vůle a evangelia prohlásil Bergoglio drze a sebevědomě dokonce za hloupost. Odporuje tedy Bohu v jeho věčné nejsvětější a zakládající vůli: učinit všechny ty, které stvořil, svými dětmi v jedné svaté apoštolské církvi.
Odkud vzal Bergoglio tuto odvahu a drzost? Tímto krokem naboural všechno to, co Ježíš Kristus tři roky vyučoval a co před svým odchodem k Otci uložil apoštolům a jejich nástupcům, za co miliony mučedníků prolily svou krev. Tím se zcela sám a z vlastní vůle odloučil od Boha a jeho díla a není možno ho pokládat ani za příslušníka katolické církve, naopak, stal se jejím výslovným a úhlavním nepřítelem a setrvává v ní jen jako nejnebezpečnější vetřelec a záškodník.
Povinností biskupů jako bezprostředních pastýřů svých ovcí je vést své stádo ke spáse a chránit je před nepřítelem a bludnými naukami falešného proroka. Pokud tak nyní neučiní, stávají se spolupracovníky Bergogliovy vzpoury a připojují se k jeho herezi, která je spolu s ním nevyhnutelně odlučuje od Boha. Ale oni místo toho k němu vzhlížejí jako ke svému „vůdci“, jako k osvoboditeli a zachránci z poroby přikázání, předpisů, kázně a nesmiřitelnosti s hříchem, jako prorokovi nové éry úplné svobody až naprosté zvůle a bezpodmínečného univerzálního milosrdenství, všeobecného bratření se všemi … včetně Satana a jeho druhů.
Uskutečňuje se tak to, co Ježíš předpověděl: »Vystoupí mnoho falešných proroků, a ti svedou mnoho lidí. Rozmůže se nepravost a vychladne láska mnoha lidí« (Mt 24,11).
»A jako za dnů Noemových: Jedli, pili, ženili se a vdávali a nepřišli k rozumu až do dne, kdy přišla potopa« (Mt 24,37).
-vu-