26.9. 2019
Kardinál Burke nekompromisně: »Náš úkol je hlásat Krista a bránit víru«
»Pán nám řekl, abychom šli do celého světa a křtili všechny národy. To je naprosto jasné, to je náš úkol.« »Jestliže nemluvíme o Kristu, proč by se lidé měli nás na něho ptát?«
Tak uvádí kardinál Burke téma Evangelizace, které bude na programu Dne NBQ (Nuova Bussola Quotidiana) 6. října v komunitě Shalom Regina della Pace sull´ Oglio.
Eminence, dnes je velice v módě tvrdit, že naším úkolem je prostě svědčit o Kristu tím, že konáme dobro a pomáháme chudým a migrantům.
Odpovím vám příkladem sv. Petra Klavera, španělského jezuity ze XVII. století, který byl misionářem v Cartageně v Kolumbii mezi otroky, které přiváželi z Afriky. Když dorazily velké lodi plné otroků, byl u nich, aby léčil jejich rány, proto je učil modlitbě a trval na tom, že největší dar, který jim může dát, je víra.
Máme se však vyhýbat proselytismu…
Proselytismus znamená ukládat nauku nebo dělat ze vstupu do církve podmínku pro materiální pomoc. A to jistě není správné. Ale my nemůžeme nehlásat Krista tomu, kdo ho nezná, nemůžeme mu neukázat krásu církve. To nechává druhého zcela svobodným, přijímá-li naše svědectví. Mám na mysli příklad jednoho islámského migranta, který potkal mladého katolíka, rozmlouvali spolu o Bohu a víře a silně na něho zapůsobil Bůh, který je blízký svému lidu, na rozdíl od toho, o němž mluví islám; a požádal o křest. Ježíš Kristus je jediný Spasitel světa a jestliže ho hlásáme, bude pro lid přitažlivý. Jestliže se o Kristu nezmiňujeme a neříkáme, že naše láska pochází od něho, živena Eucharistií, proč by se nás na něj měli ptát? Pán řekl, abychom šli do celého světa a křtili národy. To je naprosto jasné, to je náš úkol.
Dnes se zdůrazňuje potřeba oceňovat různé kultury a různá náboženství, že misionáři mají naslouchat, chápat domorodé národy a jejich poselství.
Kdyby misionáři měli pouze oceňovat kultury, se kterými se setkají, můžeme si být jisti, že k žádné evangelizaci nedojde, maximálně takoví misionáři sami ztratí svou víru. Ale takové jednání není novinkou. Vzpomínám, když jsem byl mladým knězem, jeden farář mě pozval, abych se účastnil setkání s jedním africkým misionářem. Zůstal jsme z toho pohoršen, protože říkal, že po tři roky, co je misionářem, nikdy nesloužil mši svatou, ale oceňoval ty lidi a vstupoval do jejich života. Bohužel, není to ojedinělý případ.
To nás přivádí k otázce na synody o Amazonii…
Musíme se opravdu mnoho modlit a postit, protože se ocitáme v té nejhlubší krizi. Musíme udělat vše, co je možné, abychom ubránili katolickou víru a její neporušenost. Přípravný dokument je absolutně nepřijatelný. Je tu zpochybněna sama skutečnost Ježíše Krista a dokonce se tvrdí, že tyto pohanské kultury jsou prameny zjevení a musí být respektovány samy o sobě, zcela mimo souvislost s Božím plánem, který uskutečnil Kristus.
Podle hluboce pomýlené vize Kristus tvoří jedinou věc spolu s vesmírem a Bohem a zjevuje se také jiným způsobem. S tím je těsně spojen panteismus, tedy kult přirozeného světa. Pro nás však jediným kultem je onen božský, a pro tento kult obětoval Bůh sám sebe – jak nás tomu sám učí, – a který chápeme ve správném vztahu k přírodě i k nám samotným.
Pak je zde problém významu kněžství…
Jistě, touto cestou se stává předmětem diskuze jediné kněžství Ježíše Krista. Podle obrazu indiánských kultur existuje pojetí, že služby jsou rozdělovány a ty pak rotují. K tomu se pojí útok na celibát, který je apoštolského původu a představuje duchovní teologické dobro, které plně náleží Ježíši Kristu: kněžský úřad je podíl na jeho kněžství.
Kněz je ustanoven, aby slavil mši svatou, aby obětoval sám sebe jako oběť za spásu duší, aby se zcela daroval Kristu. To je podstatné. Všechny další kněžské aktivity, výuka, pomoc věřícím v nesnázích, různá díla, také ochrana indiánů jsou důsledky; ty by mohly být vyňaty a o nic by nepřipravily podstatu kněžské služby. Kdo se stává knězem, obdrží zvláštní milost, protože je svátostně přetvořen v Krista. Lidé opravdové víry to velice oceňují.
Předpokladem jsou povolání, která jsou však v úpadku.
Ti, kteří prosazují „novou“ církev, nechtějí povolání, odrazují od nich, právě proto, aby ospravedlnili své útoky na celibát. Není náhodou, že v této době jsou pod největším tlakem řeholní instituty, zvláště mladé kongregace, které mají mnoho povolání. Koluje video, kde známý řeholník hovoří o „konci církve kněží“, o nových modelech služby. To je přesně tip, co chtějí, ale toto smýšlení je protestantské.
Není však pravda, že povolání nejsou. Co však schází, je apoštolát pro povolání, modlitba za nová povolání. Když jsem byl diecézním biskupem v USA, při každém setkání s kněžími jsem zdůrazňoval apoštolát pro kněžská povolání. Jeden mladý kněz na závěr mého setkání s kněžími řekl: »Nebudu nikdy vyzývat mladé, aby se stali kněžími, dokud církev nepovolí kněžství ženám a nezruší celibát.« A to je onen problém.
Jsou zde takoví, kteří by chtěli z amazonské církve udělat nové obecné paradigma pro celou církev.
To je další důležitý bod. Je to velmi nečestné jednání, které prozrazuje světského ducha. Synoda je prezentována jako pastorační péče k evangelizaci Amazonie, ale ve skutečnosti němečtí biskupové jasně tvrdí, že předmětem je revoluční změna celé církve, a to jistě není Boží plán, ale určitá ideologie. Essenský biskup Franz-Josef Overbeck si mohl dovolit před několika dny prohlásit, že po amazonské synodě nic v církvi nezůstane jako dříve.
Riccardo Cascioli s kardinálem Burkem, Nuova Bussola Quotidiana