Papež František jmenoval pro vatikánské finanční reformy loajálního, ale do značné míry neočekávaného spojence, aby převzal hlavní finanční mocenské centrum Vatikánu. Je to svým způsobem jak nejvíce uklidňující, tak nejriskantnější krok, jaký jsme od papeže již nějakou dobu neviděli.

Papež pověřil biskupa Nunzia Galantina, aby převzal správu Apoštolského stolce(APSA), které spravuje jak rozsáhlou a značně podhodnocenou vatikánskou nemovitost, tak i jeho investiční portfolio.

Často se předpokládá, že velkým problémem, pokud jde o papežské finance, je Institut IOR, , lépe známý jako„Vatikánská banka“.Ve skutečnosti se jedná o nedorozumění ze dvou důvodů.

Za prvé, většina z 8 miliard aktiv banky nepatří papeži. Jedná se totiž o finanční prostředky patřící náboženským řádům, katolickým sdružením a hnutím a dalším subjektům církve, které Vatikán jednoduše nemůže čerpat na pokrytí svých provozních výdajů.

Za druhé, proces reformy vatikánské banky začal pod emeritním papežem Benedikta XVI. Lidé, kteří neměli mít účty, byli nejprve odstraněni ze systému Vatikánského úřadu pro finanční informace podezřelé transakce se pečlivě sledují.

Ovšem informovaní pozorovatelé už dlouho chápou, že skutečný problém je v APSA, která ovládá drtivou většinu aktiv, které má papež skutečně k dispozici, a že má pověst zaostalé instituce, která se brání vůči snahám o transparentnost a odpovědnost.

V posledních měsících dospělo mnoho zasvěcených osob k závěru, že František z velké části opustil celou myšlenku finanční reformy. Jeho tolik vychvalovaná nová hospodářská rada, která má definovat finanční politiku, se usilovně snaží najít svůj hlas; sekretariát ekonomiky, který má tuto politiku provádět, nemá vedoucího, neboť náhrada za australského kardinála George Pella nebyla jmenována místo údajného nezávislého generálního auditora je stále neobsazeno.

V nedávném rozhovoru s Reuters, nicméně František projevil nové odhodlání. Upřímně uznal, že “ neexistuje transparentnostv APSA, pokud jde o vatikánské nemovitosti ;řekl, že italský kardinál Domenico Calcagno, bývalý šéf APSA, je postava, která byla obviněna z účasti na zpronevěře odchází; papež řekl:“Musíme pokročit v transparentnosti, a to závisí na APSA.“

Po tomto rozhovoru zůstala otázka, co je František ochoten s tím udělat. V úterý přišla odpověď: jak František nařídil , aby biskup Galantino (69 let) převzal otěže APSA.

Galantino,všeobecně považovaný za nejbližšího spojence papeže v italské biskupské konferenci a nejdůslednějšího nositele jeho agendy v italských záležitostech, vzbudil pozornost Frantika, když sloužil jako biskup v poměrně nevýznamné diecézi Cassano allo Jonio (Kalábrie).

František ohromil italský duchovní establishment v prosinci 2013, když jmenoval Galantina tajemníkem mocné italské biskupské konference . V té době byl Galantino biskupem v Cassano allo Jonio, v jižní Kalábrii, jen dva roky, a nikdo nikdy nepokládal jeho působení za velký odrazový můstek.

Na začátku roku 2013 František požádal předsedu IBK, kardinála Angela Bagnasca z Janova, aby s biskupy ověřil a navrhl kandidáty na funkci tajemníka. Bagnasco nabídl kompletní seznam všech italských biskupů a těch, které navrhovali .´Mezi těmi, kteří se objevili jako kandidáti na základě obecného souhlasu, Galantino měl údajně jen jeden hlas od téměř 500 prelátů.

František však nedbal na radu, o kterou sám požádal , a rozhodl, že Galantino je jeho člověk, a učinil neobvyklý krok „požádat o povolení“ půjčit si svého biskupa. O čtyři měsíce později Francis povolal Galantina na celé pětileté funkční období.

Proč se Francis rozhodl pro Galantina? Když (Galantino) v roce 2011 byl jmenován biskupem od papeže Benedikta XVI, požádal, aby vše, co lidé utratí na nákup dárků pro tuto příležitost, bylo použito ve prospěch chudých.

Galantino se rozhodl bydlet v diecézním semináři a nikoliv v biskupském paláci v Cassano allo Jonio, nechtěl ani sekretářku, ani řidiče, a požádal, aby byl oslovován „Don Nunzio“ a nikoliv „jeho excelence„.

Pokud víme, Galantino má neposkvrněnou osobní historii, protože nikdy nebyl zapojen v žádné finanční nepřístojnosti, která by mohla ohrozit jeho důvěryhodnost v jeho nové roli. Jeho úzké pouto k papeži navíc naznačuje, že bude mít snahu prosadit jeho autoritu.

Velkou neznámou však je, zda Galantino bude mít sílu která je nezbytná ke skutečným změnám, protože hromady odpadků vatikánské historie jsou pokryty ostatky dobře míněných reformátorů, kteří nedokázali svou práci dokončit.

Patří i k nim papež Pavel VI. a Jan Pavel II.

Výčet příkladů by se mohl dále množit, ale jedno je jasné : vatikánské agentury, jako je APSA, mají dlouhou historii vstřebávání vln údajných reforem, ale přitom zůstávají v podstatě nezměněny a abstraktně neexistuje žádný zvláštní důvod věřit, že Galantino uspěje tam, kde ostatní selhali.

Pravdou je, že Galantino je zatím do značné míry nezkušeným vůdcem malé diecéze, který pak nastoupil do funkce v italské biskupské konferenci, která vyžadovala, aby formuloval papežovu linii, ale nikoliv aby ji naplnil v administrativním nebo manažerském smyslu.

Jinými slovy, pokud jde o úkol, o který byl požádán, je obtížné posoudit, zda je Galantino toho schopen nebo ne.(…)

Sabino Paciolla Crux new