Mám strach z papeže, který se nebojí schizmatu

                                                                        13. 9. 2019

»Nemám strach ze schizmatu«, prohlásil papež František během poslední tiskové konference na palubě letadla. Ouha! A já mám strach z každého papeže, který nemá strach ze schizmatu univerzální církve. To znamená, že mám strach z papeže Františka. V nadcházejícím amazonské synodě jsou četné náznaky, že papež a jeho komplici chtějí zneužít toto zasedání k prosazení dramatických změn v nauce a praxi církve. Je připraven rozejít se s Otci naší víry. Je připraven rozejít se se svými bratry. Bojím se, že papež sešel ze své cesty a neohlíží se na cenu, jakou je jednota církve.

Jak jsem poznamenal, v posledních týdnech jsme viděli znepokojující znamení v chování špiček Vatikánu: vůli vyloučit a vyhodit papežovy kritiky bez nejmenšího náznaku zdvořilosti. Toto agresivní chování – zřejmě pokus zajistit si v krátké době „nezvratnou změnu“ – bylo zaznamenáno, když papež odpovídal na otázku Jasona Horowitze z New York Times na kritiky, které mu adresovali američtí katolíci.

Horowitz položil otázku schizmatu a ptal se, zda to papeže neznepokojuje, aniž by sugeroval, že se jedná o bezprostřední hrozbu. Poznamenal, že někteří američtí katolíci jsou „velmi kritičtí“, a že „někteří jeho nejbližší spolupracovníci hovořili o komplotu proti němu“. Tak novinář z Times šel ke kořenu aktuální diskuze o schizmatu a jeho oprávněném důvodu. Nejsou to papežovi kritici, kteří sugerují rozlom; jsou to jeho spojenci, kteří tvrdí, že každá kritika, i ta nejmírnější a jakkoliv uctivá a logická je hrozbou pro autoritu papeže a útokem na jednotu církve.

Ve své odpovědi Horowitzovi odhalil papež dostatečně jasně, že se zabývá analýzou fronty svých spojenců v USA. Přijímá absurdní článek o americké současnosti, který napsal jeho přítel pater Antonio Sparado, který se domnívá, že americký konzervatismus je největší hrozbou pro papežovu agendu, a trvá na faktu, „že je to desinformační kampaň proti papeži Františkovi, která spojuje americké zájmy se zájmy ruskými“. Přijímá ochotně dílo spisovatele Nicolase Sezenea, který vidí konzervativní americký komplot proti papeži. Myslí si, že když jeho rádci vysvětlují, že každá kritika jeho tvrzení a jeho politiky v doktrinárních otázkách – Eucharistie, nezbytná role Ježíše Krista pro spásu, nerozlučnost manželství, kněžství jen pro muže – je skutečně kouřová clona; kritici jsou ve skutečnosti zaměřeni jedině na podporu agendy konzervativní politiky.

Ve své dlouhém a zmateném vysvětlování papež neodpověděl na žádnou Horowitzovu otázku, zda „přijal¨ něco od svých kritiků, nebo zda měl v programu vést s nimi dialog. Nabídl naopak nesouvislou úvahu o kritice a tvrdil, že poctivou kritiku vždy přijímá, a zdůraznil skutečnost, že jeho američtí kritikové jsou pokrytci, kteří vynášejí na světlo jeho skrytou agendu. Papežova tvrzení byla tak daleko od skutečnosti, že je obtížné říct, zda se jedná o podlost či iluzi – nebo snad obojí.

»Především, kritika pomáhá vždy, vždy«, řekl papež. Na počátku jeho cesty do Afriky jeho mluvčí řekl, že papeže kritiky „oceňují“. Nyní tentýž papež řekl Horowitzovi: „Já vždy čerpám z kritik užitek a správou kritiku vždy přijímám, alespoň já“. Opravdu? Zabývám se vatikánskými otázkami během celého tohoto pontifikátu a nevzpomínám si na žádný případ, že by papež veřejně a upřímně odpověděl na jakoukoliv kritiku, z jakékoliv oblasti. Ale snadno si mohu vzpomenout na tucty případů, kdy se na své kritiky osopoval a prezentoval je jako farizeje a pokrytce, „doktory práva“, nekompromisní a bez lásky.

„Dělat kritiku a nechtít slyšet odpověď a nepřijímat dialog je projev nelásky k církvi“, pokračoval papež. Jenže je to právě on, kdo odmítá odpovědět svým nejslavnějším kritikům, čtyřem kardinálům, kteří mu předložili dubia. Čtyři církevní knížata předložila dotazy k životně důležitým naukovým otázkám, a on odpověď odmítl. Když arcibiskup Viganò vyslovil své ostré obvinění, František prohlásil, že neřekne jediné slovo odpovědi, (kromě pomluv na osobu arcibiskupa). Když američtí biskupové žádali o vysvětlení postoje Vatikánu ke skandálu McCaricka, papež slíbil kompletní vyšetření, ale po uplynutí jednoho roku se neobjevil žádný výsledek. Když kardinál Müller vyjádřil své znepokojení k papežským prohlášením, papež ho bryskně propustil z místa vatikánského strážce nauky; nejnověji německého kardinála zlikvidoval a definoval ho „jako dítě“.

To nejsou slova ani jednání leadera, který přijímá poctivou kritiku. Jsou je evidentní projevy vůle kritiku ignorovat. A jelikož pocházejí od papeže, který současně projevil vůli uvěřit, že významné síly v Americe vytvářejí proti němu komplot, dá se pravděpodobně očekávat, že budeme svědky dalších příznaků papežského nepřátelství v průběhu tohoto roku, kdy američtí biskupové vykonají v Římě svou návštěvu ad limina.

Když uzavíral své překvapující prohlášení, papež František konečně vyjádřil kousek sympatie ke svým kritikům, protože prý „procházejí těžkým obdobím“, a skončil slovy: „Musíme je provázet s mírností“. Těžké období? Ano. To je eufemismus. Ale jak můžeme opravdu věřit, že papež má v úmyslu provázet nás se šlechetností, a že opravdu nemá v úmyslu dále ignorovat naše starosti, zpochybňovat naše motivace a obviňovat naše přesvědčení?

Papež František nemá strach z rozdělení církve. Já ano. To je důvod, proč mám strach z tohoto papeže.

Catholic Culture, Phil Lawrer

Pramen: Chiesa e post concilio