Publikovat takové docela milé a úsměvné snímky je ve Francii doslova zakázáno jako nežádoucí. Národ, který se holedbá svou revolucí za svobodu a lidská práva, podkládá za své právo rozhodovat o tom, kdo bude moci spatřit světlo světa a kdo ne. Matkám, které uposlechly oficiální propagandu a dovolily vrahům vstup do svého lůna, by se tím děla křivda, protože by dodatečně, leč pozdě mohly litovat, že tak učinilyale především, oficiální propaganda by tak mohla utrpět na vé věrohodnost a pověsti a být usvědčena z nmepravdy.
Doufejme, že francouzská vláda nedospěje nakonec k závěru, že by ony usmívající se děti měly zcela zmizet ze světa, protože jsou živými důkazy a svědky nehorázné a protilidské, a tedy zločinecké lži.
Ve stejnou dobu se děje něco ještě podobného, ne – li horšího v instituci, od které právem očekáváme úplný opak. Pro předsedu svrchovaného římského církevního soudu je nesnesitelné připustit, že oficiální papežova exhortace Amoris laetitia se vyjadřuje způsobem, který postrádá to, co od ní právem očekáváme, tj. naukovou jasnost a jednoznačnost, a proto než by přiznal, že na jednoznačné otázky spolubratří kardinálů se sluší dát jednoznačnou odpověď, nejraději by je prostě smetl ze scény.
Je snad v katolické církvi zakázáno položit papeži otázku, jako je tato: Musí člověk stále věřit, že existují absolutní mravní normy, které zakazují vnitřně zlé skutky, a které je zavazují bez výjimky? Anebo je naopak ex offo povinností hlavy církve, aby na takto položenou zásadní otázku odpověděla nejen kardinálovi, ale i nejposlednějšímu z věřících, ba i těm, kteří zatím stojí mimo církev?
Pokud svým mlčením dává nejvyšší učitel najevo, že odpověď na tuto otázku překračuje jeho možnosti anebo jeho ochotu, není to jasným důkazem, že zde není něco v pořádku? Pohoršení nepůsobí tazatel, ale podezřelé mlčení dotázaného. Smést místo odpovědi tazatele ze scény, je bohužel také odpovědí, a dokonce dalekosáhlou.
-vu-