Kněz přinucený k mlčení

 Jsem kněz, miluji církev a její věčné Magistérium, chci zůstat věrný Petrovu Stolci až do konce mých dnů. Věrnost tomu všemu znamená učit pravdu o homosexualitě a rodině – přivodila na mě útoky a pronásledování, a co horšího, jsem ponechán jen sám sobě, abych se bránil. A stojím před dramatickou volbou…

Miluji církev, ve které jsme vyrostl, miluji její věčné Magistérium, chci zůstat věrný Petrovu Stolci až do konce mých dnů. Miluji také lid, který mi byl svěřen, každou jednotlivou osobu, již mohu každý den potkávat. Miluji své povolání a službu, kterou vykonávám pro Boží lid.

Jako nikdy za celý můj život, věrnost tomu, co jsem uvedl, mi přivolala útoky a pronásledování. S ustavičným pokušením, zda se nemám podrobit, nebo dokonce vzdát se. A mohu dosvědčit, že tuto zkušenost prožívají i jiní moji spolubratří na celém poloostrově.

Naše vina, v očích světa a v očích velké části katolíků spočívá v tom, že učíme o homosexualitě a manželství to, co církev vždy učila a to, co je napsáno jasným písmem v Božím slovu. A to je, že sexuální přitažlivost k osobám stejného pohlaví je sama v sobě zvrácená a není možno ji v žádném případě praktikovat; stejně tak přirozená instituce manželství spočívá pouze ve společenství muže a ženy.

Naše pastorační praxe v péči o osoby s homosexuálními sklony (která nespočívá v ničem jiném než v náklonnosti, jakou máme mít ke každému pokřtěnému), nikdy neměla potřebu vstoupit do rozporu s katolickou naukou. Naopak existují přesné požadavky Kristova evangelia pro homosexuální osoby, se kterými jsem se po léta setkával ve zpovědnici, naděje obejmout nový život osvobozený od otroctví a sexuálních a citových závislostí. S mnohými z nich, to říkám s vděčností, se zrodilo i pravé přátelství.

Život mě naučil, že církev přijímá všechny, ale nepřijímá všechno. A to je přesně to, co ji činí užitečnou pro všechny lidi, aby se uzdravili (nebojím se použít tento termín) od veškeré mravní a morální mizérie, ovšem aby se uzdravili a posvětili, setkávají se s bojem, který jim posílá Prozřetelnost.

Ovšem tvrdit to otevřeně jasným a upřímným slovem stalo se naší zkázou. Kněz, který jako já je přesvědčen o pravdě, která je vepsána v srdci o sexu a manželství, pokud se neskrývá v katakombách mlčení, tíhne k tomu vyvarovat se příležitostí veřejně se demaskovat.

Na misky vah je třeba položit na jedné straně možnost pokračovat v práci (pomáhat všem svým malý přínosem, včetně osob s homosexuálními sklony), na druhé straně slyšet hlasy veřejného mínění, které se zabydlelo v surrealistických postojích vytvořených nekritickou hantýrkou LGBT+.

Ano, velmi často se dostáváme do bodu, kdy je nutno volit mezi dvěma cestami, protože kdo se odváží veřejně pozvednout hlas, může se rozloučit s klidem pro svou osobu, se svým úřadem v církvi, s bezpečností osob, které jsou mu blízké, a také – s vlastní pověstí.

Toto všechno jsem zažil na své vlastní kůži, tak jako mnoho italských kněží, jen za to, že vyslovili nesouhlas s prohlášením IBK, která hlásá despotické názory. Obdržel jsem útoky a hrozby všeho druhu, veřejné pomluvy, pokračující již několik měsíců, stejně tak i pokud jde o osoby mně blízké. Až je mi hanba o tom mluvit. Všechno v mlčení – nebo co horšího – v dvojznačných prohlášeních těch, kteří jsou nade mnou a měli by mě bránit.

Nikoho neobviňuji, k nikomu nechávám zášť. V tom je celá Sláva, z lásky k Bohu a člověku. Ale jedna věc je jistá: do budoucna mojí volbou bude první miska vah – pokorná a skrytá práce. Neboť je-li pravdou, že kněz má mít odvahu obvinit kriminální organizace (nemám jiné termíny na označení této laviny strukturované nenávisti sdružené v levicových kruzích a stranách) je také pravda, že kdo nějaký čas dělá hrdinu, skončí otřesen do konce života a nepomůže žádnému, komu by pomoci chtěl.

Doufám, že nějaká hlava nezávislá na hegemonii Jediného Myšlení by mohla zveřejnit tento můj výlev také ve jménu jiných mých spolubratří, kteří jsou ve stejné situaci.

Drahý done Guido, děkuji Vám za Váš dopis, tak jasný a dramatický. Chápu velmi dobře těžkou situaci Vaši a tolika dalších kněží: být pronásledován od světa se dá snést, nacházet se izolován a odstrkován uvnitř církve za obranu její nauky je politováníhodná novota. Ale jak sám říkáte: všechna Sláva je v lásce k Bohu a člověku. Jsem také přesvědčen, že to nejsme my, kdo rozhodujeme o místě, kde jsme povoláni vydávat svědectví pravdě, zda v pokorné a skryté práci, nebo na jisté veřejné pozici. Důležité je, abychom byli k dispozici tam, kam jsme povoláni. Jak říká Paul Claudel ve „Zvěstování Panně Marii“: »Svatost neznamená dát se ukamenovat v pohanské zemi nebo líbat malomocného na ústa, ale v tom, že konáme Boží vůli a jsme připraveni setrvat na místě, nebo postoupit výše«.

Quiido Corteleschi  Nuova Bussola Qutidiana