24. 2. 2019
Čtyři dny jsme byli svědky velkého Bergogliova tažení proti masové demoralizaci kléru, která spočívá nikoliv v překračování Božího zákona v té nejzávažnější oblasti a porušování slavnostního slibu Bohu zachovávat posvátné panictví, ale v bergogliovsky pojatém klerikalismu neboli zneužívání moci.
Takový „klerikalismus“ má ovšem za jeho panování mnohem více podob, které poněkud unikají jeho pozornosti. Z dlouhého seznamu „zneužívání moci“ Bergogliova kléru jmenujme alespoň to nejkřiklavější:
Své moci zneužíval např. čelný Bergogliův poradce kardinál Maradiaga k nezákonnému obohacování a krytí nemravností svého pomocného biskupa.
Své moci zneužívá kardinál Christof Schönborn k svatokrádežnému znesvěcování katedrály satanistickými produkcemi.(viz)
Své moci zneužívají všichni biskupové, kteří vyhlásili ve své diecézi soukromé „rozlišování“, a tím tolerování konkubinátů a svatokrádeží.
Své moci zneužívají všichni kněží a biskupové, kteří si svévolně upravují liturgii mše svaté podle vlastního vkusu a zvůle.
Své moci zneužívají všichni biskupové, kteří ve svých diecézích zakazují celebrovat liturgii podle ritu všech dob.
Své moci zneužívá biskup, který polonahý na pláži paroduje mši svatou
a. t. d.
Ve všech těchto případech Bergoglio vytrvale zneužívá svou moc tím, že ji nepoužívá a k tomu všemu mlčí.
V případě Bergogliovy praxe se nejedná pouze o prosté zneužití svého mocenského postavení k jiným nepřiměřeným cílům, ale o zcela nepřípustné a rouhavé osobování naprosté svrchovanosti, jaká přísluší výlučně samotnému Bohu. Bergoglio si ve své bezmezné pýše dovoluje předepisovat Bohu, co se mu má líbit a co ne, dovoluje si mu přikazovat, že i ten nejohavnější hřích proti řádu a přirozenosti má pokládat za docela lehký a zanedbatelný, dovoluje si např. prohlašovat dlouhodobý konkubinát dokonce za ctnost, dovoluje si podrobovat věčný Boží zákon lidské libovůli.
Bergoglio si dovolil zcela zvrátit poslání církve Ježíšem Kristem založené a dát ji doslova do služeb tělu, světu a ďáblu a satanskému projektu nového náboženství a nového věku.
Přívalu páchnoucího sodomského bahna, které doslova zaplavilo církev, zcela oslepilo a odzbrojilo její episkopát, otevřel stavidla dokořán již ďáblu zcela zasvěcený pseudopapež Montini.
Na druhé straně, když podle vnuknutí ďáblova sluhy, smilníka, opilce a sebevraha Luthera zdeformoval nejsvětější oběť mše svaté, do značné míry tak „ucpal“ přítoky nezbytné milosti pro církev, její kněze a lid. Montini založil síť homosexuálních prelátů v USA (viz)
Církev a její světci si byli po dvě tisíciletí velmi dobře vědomi nebezpečí, jaké jim hrozí z pokušení a lákavých hříchů těla, a neustávali ve svých sebezáporech a modlitbách za zachování čistoty. Tyto modlitby byly po celá staletí také součástí duchovní přípravy kněží k slavení mše svaté a díkůvzdání po jejím skončení. To všechno zmizelo ze scény spolu s nástupem Montiniho misálu. Ze sakristií byla odstraněna klekátka a zasklené tabule těchto modliteb, které sloužily kněžím k veřejné přípravě na slavení mešní oběti. (M)
Přehlížení a zanedbávání nadpřirozeného řádu a cíle, kterému se Bergogliova církev naučila pod jeho vedením a otevřenost k přemlouvání a svodům současného zvrhlého světa, činí člověka bezmocným proti nezřízeným sklonům porušené lidské přirozenosti, činí ho bezbranným proti rafinovaným svodům, jimiž ho zaplavuje současný zhýralý a bezbožný svět a jeho kultura.
Zcela zbloudilá výchova v seminářích ničí i tu trochu dobra, kterou si adepti kněžství do semináře přinášejí. Demoralizovaní kněží jsou pak zralým plodem falešné výchovy k pohodlnému a rozkošnickému způsobu života.
Soudruh Bergoglio si nemohl vybrat pro svůj sumit příhodnější dny; jejich obsah je výmluvnou kritikou jeho zcestné politiky: Dny, kdy pravá Církev slaví svátek Katedry sv. Petra, památku velké kajícnice Markéty z Cortony a svátek velkého biskupa a učitele Církve sv. Petra Damiána.
1. Svátek Katedry svatého Petra
Ježíšova slova v evangeliu tohoto svátku ( Mt16,19) zcela vylučují možnost považovat Bergoglia za právoplatného papeže, protože by to znamenalo úplnou Boží kapitulaci a předání plné moci branám pekla.
2. Poselství svaté kajícnice Markéty z Cortony,
kterou si náš Pán tolik zamiloval, která kolem sebe šíří nebeskou vůni a učí svět, jak napravovat následky hříchu smyslnosti. Její život celoživotního pokání je zcela jednoznačným odsouzením celé Bergogliovy pseudoteologie o „falešném milosrdenství“, „prvenství praxe před naukou“, „rozlišování“, „provázení“, relativistické subjektivní svévole a „charity“ na základě učení Marxe a Engelse.
3. Hlas svatého Petra Damiána, biskupa a učitele Církve, jehož Liber Gomorrhianus výmluvně připomíná současné hierarchii, odkud se ve skutečnosti valí to sodomské bahno nejhorších hříchů, vyvolávající nejtěžší slepotu, hluchotu a zvrhlost.
Páni biskupové, kteří roní slzy nad nářkem jejich vinou zneužitých obětí, ať se už připravují na další mnohem horší podívanou, která je nemine a kterou zatím Panna Maria ukázala fatimským dětem: na nekonečné zástupy duší, které jakožto výsledek jejich „pastorace“ padají do pekelné propasti nikoliv jako listí ze stromů, ale jako brambory z pytle.
A toto jsou plody druhého vatikánského koncilu, který otevřel církev světu a zahájil zednář Roncalli slovy:
Gaudet Mater Ecclesia – Matka Církev se raduje, neboť tento koncil vyústil do intronizace Satana ve Vatikánu pod vedením dalšího zednáře, zrádce a sodomity Montiniho, kterého Bergolgio postavil na oltář jako vzor. (don Luigi Villa 8 -11)
-vu-