7. října 2019

bl. kardinál Jophn Henry Newman

Před nějakou dobou lidé přicházeli do chrámu, aby se účastnili mše svaté, klaněli se Kristu v Eucharistii, aby přijímali svátosti… aby tak naplnili všechno to, co se týká posvátnosti božského a svátostného života, který se spojuje s životem duše.

Nyní naopak stále více krásné chrámy, architektonicky a figurativně hodné tohoto jména, bývají používány ke všemu možnému, co spadá do sféry materiálního života, tedy pro zábavné, restaurační, taneční a společenské akce… to všechno díky souhlasu Svatého stolce a jmenovitě kardinála Gianfranco Ravasiho, odpovědného za resort Papežské rady pro kulturu; ta vydala směrnice pro všechna církevní společenství o rušení a využívání chrámových objektů (ze 17. prosince 2018), a to bez sebemenšího náznaku nějaké sebekritiky pro krvácející církev, která ztrácí stále více věřících a kléru a uděluje dispozice, evidentně svědčící o vůli odepřít Božím domům Boží dědictví a učinit z nich občanská zařízení pro cíle lukrativní, turistické a sociální. Stejnou hanebnost, jaké se vůči chrámům dopouští římská církev, prožívaly také sítě chrámů protestantských; dnes se naopak katolíci opičí po protestantech a ztrácejí tak stále více na respektu a cti.

Poslední do nebe volající případ zneužívání prázdných kostelů se týká katedrály v Rorchesteru, po Canterbury druhé nejstarší v Anglii, založené v roce 604 a posvěcené sv. Augustinem z Canterbury (234-618). Do tohoto chrámu, nyní anglikánského, jsou v letošním létě zváni věřící, aby se pocvičili v minigolfu a vykonali tak návštěvu „místa kultu“: »Znovu otevřeno! Pozvi své přátele a rodinu na partii minigolfu, hřiště v letní dobu k dispozici zdarma«. V katedrále jsou nové jamky v devíti hřištích. »Doufáme, že při hře golfu budou návštěvníci přemítat o mostech, které je třeba v našem životě a našem světě zbudovat (Pramen Tempi).

Mnozí pastoři, „katoličtí“ i protestantští (tato náboženství už si nejsou tak vzdálená), z důvodů svých ekumenických akcí a agitací, se nyní stávají cirkusovými žongléry, karikaturami sebe samých, groteskními maškarami, které pozbyly světlo rozumu. „Katoličtí“ a anglikánští lídři doufají, že tak probudí pozornost – když už ne naukou víry, tak sami sebou.

16. července nový biskup v Imole Giovanni Mosciatti, oslavoval svůj nástup v diecézi osobním koncertem a udělal také okruh na autodromu. „Přidejte, dejte se slyšet! vyzývá u bran pevnosti v Imole rocková hvězda publikum. Opanoval pódium, jako bez rozumu. Vřesk trumpety, pektorál tančí na hrudi… Co to předvádí ten biskup na pódiu před stovkou osob a křičí na celé hrdlo? Kdoví, kolik je těch, kteří si kladou stejnou otázku, když vidí biskupa z Imoly mons. Giovanni Mosciattiho, 61 let, s rockovou bandou Equipe 84. Když si představíte, že před krátkým časem v katedrále sv. Kasiána přijal biskupské svěcení… (Pramen: Resto del Carlino).

13. října prohlásí papež František kardinála Johna Henry Newmana (1801-1890) svatým, „Učitelem církve in pectore“. Kontradikce mezi svědkem víry a pravdy zjevené kalibrem Newmana a současným osazenstvem církevního divadla je zdrcující: obraz, který poskytují současní lidé pozemské církve připomíná scény z Felliniho éry (myslím na revue v církevních hábitech ve filmu Roma 1972, předvádějící tragikomedii v provedení mefistotelských komediantů).

Kdyby Newman, který bude brzo svatý, byl svědkem podmínek, jaké nyní panují v katolické nauce, v profanované liturgii, v seminářích a v bláznivých hlavách, nikdy by nepřijal katolicismus, protože se tak stalo právě díky nauce, chrámům, především v Miláně a na Sicílii, které navštívil s láskou a úctou, jak o tom svědčí jeho nezapomenutelné stránky věnované liturgii a světcům: Moje duše, setrvej u světců! Já že bych měl zvedat paži proti nim? Kéž by moje ruka zapomněla všechno, co dovede, kéž by uschla jako paže toho, kdo si dovolil pozvednout ji proti Božímu proroku. Anatéma celému rodu Crammerů, Rindleyů, Latimerů a Jawelů. Ať zmizí jména Bramhalla, Usshera, Taylora, Stilingfeta a Barrova z tváře světa, dříve než bych odmítl padnout na tvář před zrakem toho, jehož obraz jsem měl stále před očima a jehož půvabná slova zaznívají stále v mém sluchu a na mých rtech (Apologia pro Vita Sua).

Tak píše ve své autobiografii, kde vynikajícím způsobem odhaluje svá utrpení, dlouhou a proměnlivou cestu obrácení duše a intelektu (poté, co dospěl ve svém rozumu k naprostému souhlasu, protože s intelektuální a důslednou poctivostí chtěl obejmout římskou církev pouze tehdy, když dospěje k plnému rozvoji teologických tezí bez emočního vlivu).

V první promluvě ze sbírky Parochial Sermons, s titulem: Pro budoucí blaženost je nutná svatost, Newman v pracovních dnech své služby faráře u Panny Marie v Oxfordu prohlásil: Onen budoucí život se rozvine v Boží přítomnosti, která se neaplikuje v pozemském životě; takže bude lépe popsat ji jako nekonečnou a nepřerušovanou adoraci Věčnému Otci, Synu a Duchu Svatému. Newman ve své promluvě vyšel z podnětu Listu sv. Pavla Židům: Svatost, bez které nikdo neuvidí Pána (Žid 12,14).

Autor tvrdí, že lidé v tomto pozemském životě si mohou zvolit, co udělat, nebo alespoň po tom toužit, zatímco v budoucím životě budou mít jistotu, že obdrží to, po čem touží. Ale právě toto očekávání chce Newman korigovat a jeho soud je realistický: často, příliš často se nepřikládá důležitost a nedoceňuje se to, co je nezbytné vykonat pro budoucí život: Myslíme si, že můžeme Boha usmířit, kdy chceme, jakoby se nepožadovalo nic jiného, jen pozornost, trochu pozornosti pro náboženské povinnosti. Myslíme si, že stačí určitá větší přísnost během poslední nemoci, účastnit se náboženských obřadů, tak jako obchodníci vyřizují před cestou svou korespondenci a třídí doklady, aby provedli bilanci (J.H. Newman, Sermoni sulla Chiesa, ESD, Bologna 2004, p. 839).

V ráji podle svatého kardinála se nedělá to, co se líbí nečistým duším: »…zde každý může dělat to, co se mu líbí, ale tam je třeba dělat to, co se líbí Bohu«. V nebi tedy nebude místo na to, abychom uspořádali své pozemské záležitosti, nebo abychom rozšířili sféru svého vlivu a zvýšili svou prestiž. Tam uslyšíme mluvit jedině a pouze Boha. Věc se tedy stává vážnou. Je třeba skládat účty ze všeho, také z domů Božích upravených na golfová hřiště, restaurace a výstavní galerie. V jednom opravdu mimořádném obrazu Newman tvrdí, že v nebi budeme jako v chrámě. Budeme chválit Boha, klanět se mu, zpívat a děkovat, odevzdávat se Bohu a žádat o ustavičné požehnání, trvalé a věčné. A tak jako se to děje zde a nyní, někteří v tom najdou všechnu svou rozkoš, ale druzí to prostě budou nenávidět, tak jak to dělají démoni, a proto nebudou moci v ráji zůstat. Otec John Henry říká, že nebudeme moci být v kostele na věčnosti jen tak, jak nás to baví, ale že budeme šťastni stát před Bohem, jestliže během svého života na zemi budeme přijímat Pánovy milosti a konat jeho vůli.

Den po jeho smrti slavný deník The Times zveřejnil pohřební řeč, která končila těmito slovy: Jednou věcí si můžeme být jisti: že vzpomínka na tento čistý a ušlechtilý život bude trvalá, že zůstane v paměti zbožného lidu mnoha vyznání v Anglii, ať už ho Řím svatořečí nebo ne … světec, který je v něm, přežije.

Svatí se poznají po čichu, ne nadarmo se mluví o vůni svatosti, a ta Newmanova je té nejlepší kvality, která by měla tvořit vrcholky, kolapsy a kdo ví, také obrácení těch dnešních komediantů, pokud jen mají vůli a pokoru poznat toho, kdo bude na náměstí sv. Petra započten mezi šampiony křesťanské dokonalosti.

Cristina Siccardi, Corrispondenza Romana