17. 10. 2019
Byl by to osudný omyl, kdybychom se domnívali, že inspirátoři aktuální biskupské synody se zabývají pouze starostí o indiánské kmeny v amazonských pralesích. Naopak, je zcela zřejmé, že tyto jsou zneužívány jako záminka k vyhlášení programu, který je zaměřen na celou církve a jehož kořeny sahají až k počátkům dvacátého století.
Je třeba říci jasně a prostě, že zde není ve hře nic menšího než katolická víra, víra židovsko-křesťanská. Na prvním místě je nutno vyslovit základní a rozhodující otázku:
»Co tedy bude nyní s náboženstvím?«
Je málo těch, kteří popírají, že „náboženství“ je podstatnou složkou lidského života. Nicméně není zcela jasné – nebo obecně známé – co to znamená. Na tuto otázku existují různé odpovědi, které si spíše protiřečí. Otázka se v podstatě týká dilematu, zda je náboženství prostředkem, jak zachovat a řídit vlastní život – tedy zda je kulturním produktem – nebo je třeba je chápat jiným způsobem.
Podle první hypotézy se náboženství rodí z úvahy nad hloubkou vlastní existenciální zkušenosti a úvah lidské osob, o jejím cíli. Ale v tomto případě by náboženství nebylo nic jiného než setkání se sebou samotným. Toto pojetí je důsledkem kultu rozumu podporovaného osvícenstvím. Zde nám přichází na mysl Rousseau – ideál dobrého divocha – v kontrastu k autonomnímu osvícenému evropskému mysliteli.
Chápat náboženství jako setkání člověka se sebou samotným má závažné důsledky ve skutečnosti, že lidská osoba v průběhu svého života se nutně střetává se změnami, ne-li protiklady v oněch „náboženských „zkušenostech“. Vstupuje totiž do hry proces vývoje, který v sobě obsahuje fakt, že dle stupně, v jakém se lidstvo vyvíjí, vyvíjí se také náboženské (sebe)vědomí. Tato skutečnost pak umožňuje nahrazovat starší intuice novými, méně „vznešenými“. Tímto způsobem však činíme krok zpět – paradoxně pokládaný za pokrok – jak je tomu v případě „Amazonie“ vzhledem k výdobytkům evropské kultury.
Dějiny hebrejsko-židovského náboženství se jeví jako výrazný protiklad k tomuto pojetí náboženství jako seberealizace člověka.
Když židé a křesťané hovoří o náboženství – podle svých vlastních pojmů naukových, mravních a kulturních – odvolávají se na způsob a chování, kterým člověk odpovídá na realitu mimozemskou a nadpozemskou, která k němu přistupuje zvenčí. Stručně řečeno, otázka se týká odpovědí člověka na sebe-sdílení a sebe-zjevení Stvořitele svému tvoru, člověku. Je to proces, který představuje autentický dialog mezi Bohem a člověkem.
Bůh různým způsobem promlouvá a člověk odpovídá. Je to dialog. Naopak modernistické pojetí náboženství spočívá v monologu: člověk zůstává sám se sebou. Tento dialogický proces začal oslovením člověka ze strany Boha, jak to ukazují dějiny izraelského národa.
Bůh se obracel ke svému vyvolenému národu v průběhu dějin bohatých na události, které krok za krokem vedly k vyšší úrovni. Epištola k Židům začíná slovy: »Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna«. Evangelium sv. Jana definuje tohoto Syna jako vtělené Slovo věčného Boha. To je současně branou k naplněnému Zjevení, které se v písemné podobě nachází v knihách Bible a v autentické ústní tradici společenství učedníků, které si vyvolil Ježíš Kristus, zakladatel Církve. Toto všechno se stalo jednou provždy jakožto univerzálně platné v prostoru a čase.
Ale pokud jde o náš konkrétní problém představený amazonskou synodou, znamená to, že uvedená fakta vylučují pojetí náboženství, které má své zeměpisné a chronologické meze. To také znamená, že amazonská církev je teologicky nemyslitelná. Zjevení evangelia a předávání Kristovy milosti všem národům bylo svěřeno pouze a výlučně církvi katolické, jediné, svaté a apoštolské (a tedy římské), a jen této církvi bylo přislíbeno potřebné světlo a síla Ducha Svatého, aby mohla naplnit toto poslání.
Církev je na výši tohoto poslání – s pomocí Ducha Svatého – jen když naplňuje svůj učitelský a pastorační úřad v dějinách.
Když si tuto skutečnost takto ujasníme, je nutno udělat alarmující konstatování. S výjimkou sotva pěti spíše okrajových konstatování, Instrumentum Laboris neobsahuje sebemenší vztah ke koncilům a papežskému učitelskému úřadu. Zarážející je zvláště naprosté vyloučení 2. vatikánského koncilu (s výjimkou dvou citací, i v tomto případě spíše okrajových). Fakt, že dokumenty tak důležité a tématicky relevantní, jako je dokument o misijní činnosti církve Ad Gentes stejně jakokonstituce o liturgii, Zjevení a Církvi, nejsou citovány ani jedinkrát, je prostě nepochopitelný. Totéž platí o pokoncilním magisteriu a důležitých encyklikách.
Skutečnost, že nauková tradice církve je ignorována a že na její místo nastupuje výlučně prapodivný latinsko-americký synod v Aparecidě 2007, je možno hodnotit pouze jako absolutizaci shromáždění v Aparecidě; a tak vyvstává otazník nad reálným pojetím církevního společenství Latinské Ameriky jakožto společenství univerzálního.
Všimněme si posléze jak Instrumentum Laboris evidentní protiřečí, dekretu o misijní činnosti Ad Gentes, ý v odstavci 12 závazně potvrzuje, že církev nemá v žádném směru zájem vměšovat se do politických záležitostí (zvláště do politiky v misijních zemích) a že si nečiní nárok na světskou autoritu. To je zcela výslovné prohlášení koncilního dokumentu, proti kterému se Instrumentum Laboris staví v celých rozsáhlých paragrafech.
Stručně řečeno, autoři Instrumentum Laboris ignorují 2. vatikánský koncil i všechny dokumenty pokoncilního magisteria, které koncil tlumočí. To však znamená – jak jsme již ukázali – rozchod s dogmaticky závaznou tradicí a ve skutečnosti také s univerzálním charakterem církve. Skutečnost, že takový rozchod byl proveden tak říkajíc „podzemním způsobem“, tedy způsobem skrytým a utajeným, je ještě více zarážející.
Ovšem metoda zde použitá jen následuje model Amoris laetitia, ve kterém těžce diskutovaná poznámka 351 je pokusem vymazat nauku církve.
Z toho, co bylo dosud řečeno, je nyní zcela jasné, že debaty na synodě o Amazonii mají jen zcela povrchně co do činění s již stejně nepočetnou amazonskou populací.
Spíše je třeba si položit znepokojující otázku, zda protagonisté této synody nemají spíše záměr nahradit okultním způsobem celé náboženství chápané jako odpověď člověka na volání svého Stvořitele, náboženstvím panteistickým a zvláště jeho novou variantou podle modernismu ze začátku XX. století. Je těžké nepomyslet přitom na eschatologické texty Nového zákona.
Přísluší tedy biskupům shromážděným na amazonské synodě – a v neposlední řadě papeži Františkovi, aby uvážili, že dramatický rozchod se základní tradicí bude mít nevyhnutelně hrozné důsledky.
Může zamyšlení papeže Františka nad tím, co nám hrozí v důsledku Instrumentum Laboris, probudit ještě nějakou naději?
Přeloženo z Chiesa e post-concilio -lš-