Francouzský episkopát proti tradiční latinské mši

                                                      7. 2. 2021

Francouzská biskupská konference zveřejnila shrnutí výsledků Konzultace o aplikaci Motu Proprio Summorum Pontificum, kterou rozeslala Kongregace pro nauku víry v dubnu loňského roku všem biskupům světa. Člověk si klade otázku, jaké důvody vedly k rozhodnutí Hospodářského a finančního výboru předložit Svatému stolci souhrn odpovědí 87 zaalpských biskupů (5 neodeslalo odpověď), spíše než individuální sdělení; tuto možnost upřednostňovali i italští spolubratři.

Když si přečtete text, pochopíte důvod. Poctivý přístup by vyžadoval, aby Svatý stolec – a také čtenář – se dověděl o postojích jednotlivců, aby mohl co nejlépe vyhodnotit zdroje i problémy. Zdá se však, že právě tomu se anonymní zpracovatel hodlá vyhnout, aby vyvolal dojem, že ony skupiny tradicionalistů jsou v podstatě katastrofa.

Vezměme si takové tvrzení: „Mnoho biskupů se ptá na vysvětlení samotných pojmů „pastorační potřeba“ a „stabilní skupina“ […]. Asi ve dvou třetinách diecézí, které zaslaly odpověď, se biskupové domnívají, že návrh slavení podle mimořádné formy římského obřadu (FSRR) se týká skutečné pastorační potřeby. Často se však opakuje fráze: »Mimořádná forma reaguje spíše na čísi očekávání než na skutečnou pastorační potřebu«. Dvě třetiny biskupů proto chápou pastorační potřebu pořádat ve svých diecézích obřady podle mimořádné formy. To je pravda, ale interpret se ihned ohrazuje, že mnoho biskupů nepochopilo, co znamená tato pastorační potřeba, a že často vyvstává pochybnost, zda se ve skutečnosti nejedná jen o splnění něčího prostého očekávání. Intelektuální nečestnost je evidentní: kolik je těchto „mnoho“ biskupů a jak vyčíslit ono „často“?

O kousek dále pokračuje stejná hudba: »Mnoho biskupů poznamenává, že slavení tradičního ritu může vést vést k rituálnímu formalismu a zablokovat projev víry. Velmi často posiluje ty, kteří ji často navštěvují, v individualismu a v duchu komplotu (sítě)«. „Mnoho“, „velmi často“, „ostatní“: kdo to jsou? Kolik jich je? S tímto použitím neurčitých adjektiv je podporována myšlenka, že ti, kdo chodí na mše v tradičním ritu, jsou převážně individualisté, formalisté atd.

Další problematický aspekt této syntézy se týká úvah výše zmiňovaných „mnoha biskupů“ o věřících, kteří se účastní vetus ordo. Znovu si povšimněte přání nekvantifikovat a neidentifikovat: »Značný počet komunit slavících ve FSRR neskrývá svou kritiku a nedůvěru k Druhému vatikánskému koncilu a jeho orientaci. Motu Proprio obsahuje ekleziologický problém. Nemělo by se zapomínat na morální učení církve včetně Amoris Laetitia«. Zarážející je i toto další pozorování: »Křehká a formující se mládež je FSRR snadno fascinována. Ve svém syndromu hledání je podporována průměrným kázáním a sociálními sítěmi, které ochuzují jejich reflexi a upevňují mladé lidi v jejich nápadech a excesech.« Neskončila ještě doba „kdo jsem já, abych soudil“?

V každém případě mohou věřící svobodně reagovat na podrobnou a správnou kritiku určitých bodů Druhého vatikánského koncilu, zvláště těch, které mohou vyvolávat obtíže. O to ale nejde. Rádi bychom se zeptali Hospodářského a finančního výboru, jestli se někdy pokusil ověřit, zda eklesiologické problémy a opomíjení morálního učení církve nejsou přítomny také u věřících, kteří se účastní mše v běžné podobě. Zda se mezi těmito věřícími neobjevuje určitý počet těch, kteří považují předmanželské soužití za legitimní, kteří podporují užívání antikoncepčních prostředků, kteří zpochybňují nerozlučitelnost manželství nebo věnují pozornost eklesiologickým problémům, zda není mnoho lidí přesvědčeno, že je to jedno, zda jsou katolíci, pravoslavní nebo protestanti, důležité je mít víru atd.

Pokud se tedy „někteří biskupové ptají sami sebe na skutečné společenství těchto věřících s katolickou církví“, měli by udělat totéž i u „ostatních“ věřících. Nebo se blechy musejí hledat vždy jen na jedné straně?

Stejný rozdíl v přístupu lze spatřit v ostré kritice kněží, zejména Bratrstva sv. Petra, kteří požadují výlučné slavení podle tradičního obřadu. Tento „přístup“ je považován za „příčinu skandálu“, ale jak máme rozumět pohrdání mnoha kněžími s mimořádnou formou a následné zakazování této formy? Jako projev pastorační pozornosti?

Také tvrzení, (nadále podle nevyčíslitelných a anonymních „některých biskupů“), že možnost účastnit se FSRR neznamená nic jiného, než že aplikuje zvláštní pojetí církve (odmítání koncilu, kritika papeže Františka, vyslovené nepřátelství vůči církvi…) a jeví se jako evidentně tendenční. Pokud jde o aktuální kritiku papeže, mohou být autoři zcela klidní: je jí hodně i mezi věřícími řádné formy.

Úvahy o vzájemném obohacení těchto dvou forem jsou relativní. Obecně se má za to, že nebyly přijaty žádné aspekty mimořádné formy, s výjimkou „okrajových prvků“, jako je například „větší používání latiny především ve zpěvu“. Možná si toho nevšimli, ale to znamená, že právě FSRR upřednostňuje plnění koncilních pokynů obsažených v Sacrosanctum Concilium 36 a 54; Vidíme, že tolik stigmatizovaný antikoncilismus je ve skutečnosti odporem k fantomu tz. „ducha koncilu“. Dalším „okrajovým prvkem“ je používání tácku při přijímání. Ale i v tomto případě FSRR ve skutečnosti pozitivně přispěla k uplatňování pravidla považovaného v Redemptionis Sacramentum 93 jako nezbytné.

I přes to, že tucet biskupů podtrhuje „zvýšenou kázeň a pozornost při slavení obyčejné formy dobrým počtem kněží (větší věrnost rubrikám)“, dokument okamžitě vyvolává pochybnosti o blíže neurčených biskupech, kteří „se ptají, zda nejde spíše o generace než o vliv FSRR“. Stručně řečeno, v této tendenční syntéze se z krtků stávají černé díry, zatímco pozitivní stránky jsou redukovány na pouhé maličkosti, které ani nelze přičíst FSRR; navzdory tomu, že tato obohacení existují a byla vyjádřena, autor zprávy se rozhodne, že je ve své ‚přesvědčivé syntéze‘ bude ignorovat: »Globálním pozorováním je, že jde o dva světy, které se nesetkávají. Neexistuje žádné vzájemné obohacování. Pokud byly zavedeny prvky mimořádné formy, staly se spíše důvodem napětí než obohacením«.

Celkový postoj FBK k mimořádné formě dobře korunuje toto závěrečné varování: „Je nutná ostražitost, aby se tradiční ritus nešířil a nedošlo k chybnému pochopení místa pro tuto formu, což by mohlo být nakonec považováno za požadavek „jediného ritu“. Když se ovšem věřící cítí sotva »tolerováni a u svých pastýřů pozorují touhu, aby se nešířili«, kdo je odpovědný za to, že při realizaci Motu Proprio nebyl plně respektován cíl jednoty církve«?

Luisiella Scrolatti, Nova Bussola Quotidiana