1.3.2020

Zázrak je Boží zásah, který převyšuje všechny lidské síly, a kdo popírá možnost zázraku, popírá existenci samotného Boha. Kdo popírá zázračný charakter lurdských bazénů, kdo se bojí, že bazény mohou vyvolávat nákazu, popírá Boha.

Popírá přísliby Panny Marie, popírá význam Lurd. Jestliže se zavírají bazény, pak je to totéž jako uzavření Lurd.

Apostaze Lurd

Přijmout z médií informaci, že „delirium coronaviru“ neušetří ani mariánskou v svatyni v Lurdech, je děsivé.

A to ze dvou důvodů: první se týká iracionální nesrovnalosti mezi „reálným problémem“ a „souborem přijatých opatření“, i kdyby to byl mor nebo cholera, ale ten druhý je o to závažnější, že se tím demonstruje evidentní projev nedostatku víry osoby, která přijala toto rozhodnutí (a vzhledem k jurisdikční povaze svatyně to byla alespoň v poslední instanci místní církevní autorita).

Uzavřít bazény ve svatyni, která už svým jménem je „místem nemocných“, a to ze strachu nevím z čeho, nese vážnou zodpovědnost před Bohem a Nejsvětější Matkou.

Uzavřít bazény v místě, které sama Panna Maria zřídila pro zmírňování utrpení těla i duše, jako místo modlitby a oběti, které se nikdy nebálo ani té nejnakažlivější choroby či největší hnisavé rány, znamená hlasitě vyznat svou nevíru v Boha a v přímluvu Panny Marie.

Kdokoliv z nás měl to privilegium sloužit Kristu v Maltézském řádu, který z dobrých teologických důvodů nazývá pacienty „Páni Nemocní“, ten má zcela jasno o tom, co toto místo ztracené v Pyrenejích znamená.

Ale i mimo tyto osobní zkušenosti je zde objektivní realita: toto místo je svatyně, která žije pro nemocné, v oblasti utrpení a bolesti. Vzácné místo, skrze Boha a Pannu Marii duchovně očisťující.

Do Lurd se nechodí „uzdravovat“, nýbrž abychom „byli uzdraveni“ od tíže sklíčenosti, od duchovní temnoty a bolesti, kterou je možno pochopit jen v nadpřirozeném světle onoho utrpení, které prostupuje výsostný vztah k Bohu-člověku, onomu Bohu v těle, který trpěl a zemřel za naše vykoupení.

Zavřít takové místo, které je také symbolem odvahy, naděje, důvěry a odevzdanosti do vůle Boží, znamená rouhat se, protože se tím veřejně prohlašuje víra, že (pseudo)zdraví těla je důležitější než zdraví duše, že „pastorační hygienik“ má přednost před tím, co dělala církev po tisíciletí jakožto ozvěnu toho, co trvale učil Kristus.

V průběhu staletí rozkvetly řeholní řády s charismaty péče o nemocné, tak i ve vztahu k těm, které lidská medicina pokládala za „neuzdravitelné“: pomysleme např. na kamiliány, na Sestry Lásky nebo na obdivuhodné dílo sv. Josefa Cottolenga.

Kdyby se byl vždy aplikoval jen onen pohled pastoračního hygienika, nikdy by nebyly pochopitelné ony obdivuhodné skutečnosti, které zde víra dokázala demonstrovat světu, který nedoufá, nemiluje a nevěří, že Bůh existuje.

Ať se stydí ti, kteří se odvážili spáchat skutek tak na výsost rouhavý, jako je tento!

Kéž nás Panna Maria osvobodí od takových apostazí a kéž brzy již nastoupí triumf jejího Neposkvrněného Srdce, protože všechno to, co prožíváme, od znesvěcování Eucharistie až k uzavírání kultovních míst, je pro víru i rozum nesnesitelné.

Fabio Adernò Chiesa e post concilio