9. 9. 2019
K lepšímu pochopení, co se vaří v hrnci, bohužel za aktivní účasti Vatikánu.
„Všichni mají naspěch. Conte spěchá s ustavením vlády z nezvolených členů. Macron spěchá, aby prosadil svou agendu ve vládě. Je tu i nová a cizí církev, která spěchá se synodami, aby vyměnila lidi ve vedení.“
Silvio Branchetta
První je Giuseppe Conte, a to za potlesku italských biskupů. Pak francouzský prezident Emmanuel Marcon – v projevu k vyslancům o letošním 17. srpnu volá po nutnosti nového »humanismu« . A co horšího: Zde se nejedná o nějaký okrajový komentář laicistického mainstreamu. Je tu v pohybu – nebo by se měla dát do pohybu – epochální změna, jde o nastolení člověka, který by sesadil z trůnu Boha a zbavil ho navždy panství jak nad světem, tak v srdci věřících.
Tři klíčová slova – Triáda místo Trojice – která položil Macron do základu programu svého a těch mocných a silných, kteří ho podporují: »Humanismus«, »Renezance«, »Osvícenství«. Nový druh trojhlavého Kerbera, o kterém je všechno známo. Ví se, že modernost je humanistická, osvícenská a renezanční. Z toho důvodu se také ví, že modernost rozlučuje jednotu mezi rozumem a vírou. Ví se navíc, že modernost je založena na „antropologickém zvratu“ typickém pro člověka, který se činí Bohem.
V posledních třiceti letech západní společnost alespoň zpochybnila „antropologický zvrat“, a to rovněž zásluhou velkých papežů Jana Pavla II. a Benedikta XVI., kterým se podařilo, když ne zablokovat protikatolické sugesce, tak alespoň dodat odvahy určitému druhu teologického obratu. S Wojtylou a Ratzingerem se pozornost opět znovu obrátila k Bohu, aniž by znehodnocovala člověka.
Tentokrát nikoliv, všechno se hroutí. Několikanásobný antropologický zvrat se chystá pohltit civilizaci. Dnešní novotou je, že církev otevřeněpřeje neosvícenským. Překypuje sekularizací a nedotknutelné principy jsou už jen vágní vzpomínkou na minulost.
Dnes může Macron bezpečně prohlásit:
»Jsme jedinou geografickou oblastí, která postavila Člověka s velkým »Č« do středu svého projektu z dob Renezance, z dob Osvícenství a z každé příležitosti, když jsme se museli nově interpretovat«.
A graduje:
»Hle, proč hluboce věřím, proč náš projekt musíme chápat vědomě jako projekt evropské civilizace. Projekt evropské civilizace nemůže uskutečňovat maďarská katolická církev ani ruská pravoslavná církev… Je to duch Renezance, duch Osvícenství. Je to duch nejhlubšího francouzského humanismu, který jsme pokaždé vtělovali, vynalézali a který musíme znovu nalézt i dnes.«
Poselství je to navýsost jasné: je to projekt evropské civilizace, ale civilizace „nové“, která má nahradit „starou“, založenou na křesťanských kořenech. Ve skutečnosti „nová“ Macronova civilizace není novou pro nic za nic. Neboť se jedná o prastarý program masonerie a program spikleneckých spolků všech dob: převrátit svět, řád věcí, řád přírody, přetnout pouto se Stvořitelem, implantovat rafinovaně protikřesťanskou antirealistickou morálku a podvrátit věčný řád.
Macron (společně s Contem a celou bandou mainstreamu) vzývá »ducha odporu«, vágního a absolutně abstraktního, ale ve skutečnosti se jedná o odpor proti nejhlubším aspiracím evropských národů, proti křesťanskému povolání, proti prostému dobrému smyslu a logice věcí, bezprostřední evidenci a těžké námaze lidské iniciativy, proti milosti Boží Prozřetelnosti. Jedním slovem, soběstačný člověk chystá vzpouru proti Bohu.
Macron se mýlí a klame občany, když tvrdí, že »červená niť našeho povolání« je »pravý humanismus«. Vše je zcela jinak: evropské povolání pochází od Boha, je teocentrické, vychází z jednoty víry a rozumu a buduje civilizaci založenou na pravdě, kráse a dobru, kde pravda, krása a dobro pocházejí od Boha.
A další lež: »existuje prvenství svobody« – říká Macron vyslancům. Nikoliv, existuje prvenství pravdy, protože Evropa se zrodila z desítek staletí teologie, filozofie, patristiky, historiografie, práva a vědy. Prvenství svobody naopak vždy bylo sugescí sektářství, spiklenectví a anarchie, podvratu, kterým se Evropa poddávala. Evropa je jistě také vlastí svobody, ale nikoliv svobody, která se vymyká rozumu, nikoliv slepého soudu pohanů, nikoliv domnělého libertinismu.
Macron má naspěch. Ví, že musí bojovat nikoliv proti svým kritikům, ale proti samotné skutečnosti:
»(…) humanismus v jediné zemi nevydrží dlouho. Musíme být schopni založit ho v Evropě na mezinárodní úrovni. A z toho musí vycházet koherence naší agendy. To je projekt humanistický, který je srdcem vlády«.
Všichni mají naspěch. Conte spěchá s ustavením vlády z nezvolených členů. Macron spěchá, aby prosadil svou agendu ve vládě. Je tu i nová a cizí církev, která spěchá se synodami, aby vyměnila lidi ve vedení.
Ale podle lidové moudrosti »spěch je špatným rádcem«. Abychom si rozuměli: lidová moudrost autentické evropské tradice, nikoliv té zfalšované.
Silvio Branchetta Pramen: Chiesa e post concilio
Pomoz, Pane. Stále míň je zbožných,věrnost mezi lidmi už se ztratila.
Jeden druhého tu slovem obelhává, mluví klamným rtem a srdcem dvojakým.
Kéž Pán zahubí ta všechna lživá ústa, jazyky, co mluví opovážlivě, ty, co říkají: „Svým jazykem jsme mocní. V našich ústech síla, kdo je nad námi?“
Utištěni slabí, naříkají chudí, proto praví Pán: „A nyní povstanu, opovrženému spásu přinesu!“
Každé slovo Páně to je slovo ryzí, čisté stříbro prošlé žárem sedmerým.
Ty jsi, Pane, při nás, ty nás ochraňuješ, před tím plemenem nás vždycky zachráníš, i když bezbožníci pyšně vykračují a když mají vrch vždy jen ti nejhorší.
(Žalm 11, 2-7)