5.7.2020

Již šedesát let trvá podvádění lidu a běsnění mezi „progresisty“ a „konzervativci“, nyní navíc i kolem postoje arcibiskupa Carla Marii Viganò; je však na čase skončit s používáním těchto proradných politických kategorií aplikovaných na církev, společnost navýsost náboženskou.

Je třeba s tím skončit, protože je to je hříšný způsob, jak zakrýt skutečnost pro ty, kdo chtějí dnes věřit, že zlato je hnůj a naopak, že hnůj je zlato. Je to úplná šaškárna.

Copak se ve třetím století mluvilo o „progresistech“, místo aby byli nazýváni „ariáni“, a o „konzervativcích“ místo těch, kteří věří v dogmata? Jakoby se v sedmém století mluvilo o „progresistech“ místo o luteránko-kalvinistických hereticích, a o „konzervativcích“ místo o věřících věrných Božím zákonům, kterým učí Římská církev?

Zapomněl jsem uvést titul: Super rozpaky Mons. Viganò nad super podvodníky Roncallim a Ratzingerem.

Postačí tedy udělat dobrý zvrat v těchto mizerných podvodech, které zakrývají skutečnost tím, že pokládají za dobré heretiky a za podvodníky a červy pokládají svaté Boží věřící: tzv. progresisté nejsou nic jiného než ti, kteří zahrnují do své zvrácené nauky nejhorší hereze slité v modernismu; tzv. konzervativci jsou naopak křesťané věrní Nauce a pravé před-montiniovské liturgii i za cenu, že si tím znepřátelí svět včetně papežů.

Také v dnešní situaci, kdy arcibiskup Carlo Maria Viganò, který vyjádřil pevný a přísný postoj vůči 2VK, což je ve skutečnosti jediný postoj, který je možno zaujmout, není „konzervativec“, ale křesťan věrný Dogmatu, a papežové, kteří svolali, vedli, hájili a dosud obhajují toto zvrácené zasedání, nejsou dobří a hodní „progresisté“, ale jsou to papežové, již se zcela zpronevěřili Dogmatu, v jejich případě výslovně papežové modernisté a neomodernisté.

Nyní jde o to nahradit zrádné kategorie kategoriemi správnými a skoncovat s vytáčkami: heretikům hereze a věřícím věrnost.

Jediné kategorie přijatelné pro naukovou disputaci v římské katolické církvi jsou ty, které rozlišují jako „heretika“ toho, kdo nelne k Dogmatu, ale k pastoračnímu Magistériu, a naopak toho, kdo se přísně drží Magistéria dogmatického, tedy „katolického“, o které nyní jde. Jiné kategorie zde nejsou. Pokud jsou užívány ještě nějaké jiné, jsou vylhané. Nejen to: slyšíme také mluvit o „hermeneutice“, jediném propadlišti, které pojme všechny, kdo vycházejí z Frankfurtské školy, hodné žáky papeže Ratzingera, který z hermeneutiky a historicismu udělal své dva póly a přibírá si k tomu metafyziku, jedinou katolickou vědu a rozumnou filozofii, díky které je možno po takřka šedesáti letech se dotknout rukou oné temné hermeneutické a historicistické noci pravé skutečnosti, která se v dnešní církvi stala jedinou strašnou realitou; ale na to teď už bude příliš pozdě. Žádný z ekumenických koncilů církve nepotřeboval, aby jeho dokumenty, příkazy a anatémata musela být proceděna sítem interpretace: žádný z nich, protože Dogma víry něco takového vůbec nesnáší, je příliš jasné, než aby se muselo „interpretovat“, ať si říká kardinál Brandmüller, co chce.

Zde se přestává konečně mluvit o zmatené, předkládané a pokroucené hermeneutice zavedené papežem Ratzingerem v jeho nejkatastrofálnější a slavné Promluvě k římské kurii 22. prosince 2005 jako o »hermeneutice reformy« – kterou zahrnul do svých úvah – o »obnově kontinuity jediného subjektu Církve«.

Pokud kdokoliv vám nabídne ji co nejrychleji přečíst, ocitnete se v zajetí nebezpečného a nejvznešenějšího autora tolika koncepčních pokrouceností, něco jako o císařových nových šatech z krásné pohádky od Andersena, který nám nabízí důvod, proč je třeba přestat produkovat po desetiletí ustavičně jednu po druhé podušky naplněné peřím, vhodné jedině k tomu položit na ně hlavu, která potřebuje klid, a tak usnout klidným spánkem i za hromobití světa tváří v tvář strašným bleskům svatého Božího Slova (Ez 13,18).

„Hermeneutika reformy v kontinuitě“ znamená termín po termínu: za prvé, jen interpretaci (= hermeneutiku); za druhé diskontinuitu (= reformu); za třetí v pravověrnosti (= v kontinuitě).

Je to tedy domněnka, je to pouze pracovní hypotéza a nic víc než zdání o nějakém konceptu, který by měl být v kontinuitě se zdravým vývojem Dogmatu a současně je reformovat, což by znamenalo jeho opak, a toto všechno aby bylo k němu v protikladu, aniž by bylo možno sebeméně do věci nahlédnout, bez odhalení obsaženého konfliktu a protiřečení, což je ostrý boj té nejhlubší podstaty mezi dvěma věcmi.

Ratzingere, Ratzingere, kdy se přestaneš zavíjet do klubka příjemného bílého peří, jen aby nebylo vidět krev Vykoupení, která teče kolem, a to dokonce proto, aby tě spasila?

Stále se cituje příliš slavná Promluva k římské kurii, a to proto, aby byla oslavována, protože ve své simplifikaci – hermeneutika kontinuity Ano, hermeneutika zlomu Ne – se hodí na řešení všeho. I letitých problémů 2VK, které se v něm zrodily a nikdy nebyly vyřešeny, ale nikdy se nejde k samé podstatě brázd, ve kterých jejich nejvznešenější Autor souhlasí s uskutečněním nejzávažnějšího faktu tak těžkého, jako je oddělení od kořene: všechnu nejslavnější moc schématu strčit do jednoho pytle: kontinuitu ano, zlom ne, hermeneuticky řečeno, že tím je míněn vždy Rashomon, onen film Kurosawův, kde čtyři hermeneutici interpretují tutéž epizodu a dospějí ke čtyřem neslučitelným závěrům: interpretace je realita. Ale jaká interpretace? Proč by ona papežova měla být více pravdivá než moje, jen proto, že nehovořím ex cathedra?

A to je konečný bod. Zde se střetají otázky již šedesát let. Stále kráčejí a potýkají se na jedné rohožce, která zakrývá všechny potyčky kardinálů, biskupů, monsignorů i prostých věřících, „progresistů“ nebo „konzervativců“, kteří jsou v pasti, která všechny utopí v jedné díře a všichni se ocitají v dobře poučovaném heretickém režimu, protože neexistuje žádné veřejné a žádoucí odmítnutí, kromě zmíněného vystoupení Carla Maria Viganò.

Ale poté, co sám Amerio naznačil v Iota unum a pak popsal ve svých knihách, které samotní novotáři bez skrupulí a bez ostychu odmítali, vystoupí např. P. Schillebeecs, který píše: «Nous l’exprimons d’une façon diplomatique, mais après le Concile nous tirerons les conclusions implicites»atím e vyjadřujeme diplomaticky, ale po Koncilu se vrátíme k implicitním závěrům] (P. EDWARD SCHILLEBEECKS OP, su De Bazuin n. 16, 1965). Proč také, když všichni trvají na tom, že se nepodívají skutečnosti do tváře a neučiní konec této koncilní maxi-pasti na dvojznačnosti?

Je zde jedna podvodná eskamotáž, kterou autor článku celá desetiletí obviňuje, jedno doporučení kardinála Suenense, které se dostalo až prozíravému slechu velkého tzv. „dobrého papeže“ Jana XXIII, který je ihned vložil do formálního aktu zahájení Koncilu jakožto vyloženě „pastoračního“ a vůbec ne „dogmatického“, jak by tomu mělo být za přítomnosti papeže, 11. října 1962: je to eskamotáž – nepoužít nikdy stupně Magistéria dogmatického, ale vždy je pastoračního tak, abychom nebyli přinuceni k neomylné nauce, která svou povahou musí být dokonale pravá a bezpečná pro svoji božskou neomylnost, nepřipouští žádnou dvojznačnost – dvojznačnost je defekt – ani nesmí být žádoucí nějaká její interpretace.

Dogmatický stupeň, nejvyšší stupeň nauky vyhrazený pouze papeži nebo Koncilu s papežem spojeným, jak radil mazaný francouzský kardinál pokojnému bergamskému papeži, a potom udělal fintu jakoby nic, že se použije jen magistérium bezpečné a pastorační, jakoby tento stupeň nebyl závislý na všem a pro všechno, jakoby nenesl morální závaznost a byl vždy přesně konsekventní s Dogmatem, jak to bylo vždy praktikováno v církvi v průběhu staletí.

Ejhle: k uvolnění Antikrista postačí, že se prostě vypaří fakt dogmatu. Toto „nepočítá se s“, toto rafinované „zanedbání“, nazvěme to tak, které je přirozeně zcela nemorální, hříšné, založené na machiavelismu a namontované na Boží slovo. Velice prosté pravidélko. A železné: jestliže papež svolá Koncil, kterému odejme možnost promluvit ex cathedra, tj. předepíše mu jen formu pastorační, definice, které papež v tomto koncilu vyloží, nebudou nikdy vystaveny riziku a budou se přitom nazývat „neomylně pravé“, a to je to, do čeho se kardinál Suenens a papež Roncalli chtěli strefit a skutečně se strefili: „Nebýt nikdy přinuceni mluvit neomylnou pravdu, ale naopak, mít jistotu, že mohou kdykoliv cokoliv, i kdyby nějaká hereze (i když ji není vidět, na to díky Schillebeeckovi postačí dvojznačný jazyk), jen když za prvé: papeže nebude možno obvinit z formální hereze; za druhé: nikdy nebude dotčena neomylnost dogmat. Dogma, které zaručuje právě toto.

Na všechny detaily této maxi-pasti míří můj All’attacco! Cristo vince, Edizioni Aurea Domus, Milano 2019, § 16, pp. 63-7; na požádání zašlu.

Tento zvrácený mechanismus je motor, opora, dostatečná a účinná příčina, génius absconditus, obrovská a prázdná modenistická konstrukce, která se v současné církvi stala mechanismem, bez něhož by církev neupadla do před agonické zkázy a Modernismu by se nepodařilo vystoupit na Trůn nejvyšší Pravdy. Nevěsta Kristova by dnes zářila slavná a svatá jako nikdy. Bohužel díky této zvrácenosti, kterou autor nazývá Válka dvou forem a hovoří o ní ve všech jazycích již deset let, ale o které nikdo nikdy nemluvil, nikdy se o ní ani v nejmenším nezmínil, nikdo se na okamžik neohlédl, aby ji zaregistroval ve zpětném zrcátku.

Jen jeden arcibiskup našel odvahu vzít do rukou papíry, které konejší již více než šedesát let propracovanou lží především pastýře církve nejvýše postavené a odpovědné. Arcibiskup Viganò se dnes nebál přiznat, že 2VK smazal v celé své totalitě a v každé z tisíce dvojznačností, s nimiž jeho podvodníci dokázali vyrobit koncepty, které, kdyby byly představeny v náležité dogmatické podobě, musely by být nejen okamžitě zavrženy, ale také postiženy tvrdými anathematy.

Dost, a konec s maxi-podvody alla Roncalli-Ratzinger. Kéž církev nastoupí cestu podle jediné Polární hvězdy Boží spásy v síle a rozhodnutí pevné ryzosti dogmat: »Vaše řeč budiž ano ano, ne ne. Co je nad to, je od Zlého« (Mt 5,13).

Enrico Maria Radanelli, Chiesa e post concilio

Enrico Maria Radanelli- Chiesa e post concilio