30. 11. 2019

Mystická Snoubenka Kristova v průběhu staletí nebyla nikdy poskvrněna a nikdy se nemůže se poskvrnit, jak říká sv. Cyprián: Nevěsta Kristova nemůže pozbýti cti. Je neporušená a čistá. Zná jen jeden dům a v cudné kázni udržuje svatost jediné komnaty“.

(Pius XI., Encyklika Mortalium animos)

Není to nic jiného, než objektivní a střízlivé konstatování: úcta k nauce Pia XI. o ekumenismu, v dokonalém souladu s katolickou tradicí a učitelským úřadem dalších papežů v této záležitosti, odklon obsažený v deklaracích Nostra aetate a Dignitatis humanae představuje naprostý zvrat a radikální diskontinuitu s minulostí; v důsledku toho došlo spolu s naprostým úpadkem misijního úsilí také ke ztrátě víry v širokých vrstvách všeho kléru a věřícího lidu. Slovní a dialektická vychytralost textů v této věci nemohou napravit zásadní bludařství, i když je maskováno mírně řečeno s ďábelskou dovedností, kterou však může rozpoznat každý, kdo má jasnou víru a nedá se podvádět sofismaty. Přesto všechno pravda nadále září v myslích autentických katolíků prostých i vzdělaných; to ovšem nebrání skutečnosti, že velká část hierarchie zcela mylně přijala jak tento epochálně závažný fakt, tak vážné otázky spojené s podstatnou existencí církve.

Uctívání model ve vatikánských zahradách a jejich použití v průběhu papežské mše v bazilice Svatého Petra jsou jistě ohavné, ale přestavují jen špičku záhuby, která byla spuštěna z podnětu 2VK tzv. reformou mše, od jejíhož zavedení uplynulo v těchto dnech jedno padesátiletí.

V samotném srdci obřadu na místo prastaré modlitby, v níž kněz provádí obětování neposkvrněné oběti eucharistické Svátosti, byla zařazena formule, která napodobuje hebrejské žehnání pokrmu s malou úpravou obsahu: »Požehnaný jsi, Hospodine, Bože vesmíru: z tvé dobroty jsme přijali tento chléb (toto víno), plod země a plod lidské práce, a stane se nám chlebem věčného života (nápojem spásy). Těchto několik slov má pro křesťanskou víru a život katastrofální důsledky trvalého charakteru.

Především je naprosto vyloučena idea oběti, a nahrazena jídlem – pokrmem, který není konzumací přinesené oběti, nýbrž sdílením daru vegetativního původu. I nové zpěvy, které provázejí tuto liturgickou akci, postrádají jakoukoliv zmínku o tajemství Vykupitele na kříži, který zůstával přítomen v nekrvavé způsobě a je nyní nahrazen obecnými plody stvoření, s cílem podporovat společenství chápané pouze v socio-psychologickém pojetí. Zcela se mění povaha oběti: ve významu, motivu, určení i efektu. Je to dík božstvu za dar plodů pro člověka, věc, která by měla smysl, kdybychom seděli u stolu, ale zde to představuje úplný zvrat perspektivy: už se neobětuje Bohu dokonalá oběť Syna, kterou přináší skrze svou církev a která oplývá dary spásy pro lidi, nýbrž je to příjem pouhého nabízeného produktu. V této souvislosti však to nejpodstatnější, co zcela schází, je jakákoliv připomínka transsubstanciace: dary na oltáři se mají stát obecným pokrmem pro věčný život a blíže neurčeným nápojem spásy, a nikoliv Tělem a Krví Ježíše Krista, jehož obětování představuje ten nejúčinnější a nenahraditelně jedinečný akt klanění, díkuvzdání, proseb a proměnění, jaký se může zde na zemi uskutečnit.

Modlitební obsah nového obřadu obětování (nebo představení darů, jak to má být nazýváno) plně odpovídá duchu moderního světa, antropocentrickému a konzumnímu, tomu duchu, kterému se Koncil plně přizpůsobil. Tuto skutečnost může pochopit kdokoliv na základě pouhé srovnávací analýzy tohoto textu. Jenomže zvraty mnohem více neblahé jsou dovedně skryty, takže jsou zřejmé jedině při pozorném srovnání s židovskou modlitbou, která text inspirovala. Tato modlitba se obrací přímo cíleně kDeus universi (melekh ha‛olam). Tato mluva pochází z kabaly a poukazuje na tzv. Adama Kadmona, prapůvodního člověka identického s panteistickým božstvím, za kterým se skrývá – sám Lucifer. Pro zednáře je to chytrácký tah: jakoby jen mimochodem a nevědomky se tu připomíná onen jejich »bůh«, a to ihned na počátku nejpodstatnější části mše svaté, která je vrcholem a středem katolického kultu!

V oné původní hebrejské modlitbě je veleben Bůh, že dává vzejít ze země chlebu a tvoří plod života, a to s jasným vědomím jeho moci. V nové mši se však naopak chléb a víno se stávají pouhým plodem země a lidské práce. Původcem pokrmu a nápoje není Stvořitel, ale jsou to stvořené věci, které zaujaly jeho místo: Matka Země a lidská činnost. Božský kult byl zaměněn za kult člověka. Výsledkem těchto premis je plánovitý rozvoj opakovaných mezináboženských setkání v Assisi podporovaných Komunitou sv. Jiljí, zcela zasvěcené indiferentnímu synkretismu, který Pius XI. tak rezolutně odsoudil.

Jestliže neporušená a cudná Snoubenka se nemůže „zadávat“ (výraz sv. Cypriána, biskupa a mučedníka, jednoho z církevních Otců), jak vypadá ona skutečnost, se kterou se máme dnes smířit? Heretičtí členové odpadlé hierarchie zajisté nejsou živými údy Mystického Těla, ale dokud to nebude veřejně prohlášeno, zachovávají si alespoň materiálně svou jurisdikci. A když dnes vidíme, že k nim náleží sám vrchol, jak máme nahlížet na strukturu této vlády? To je problém, na který nejsme zatím schopni odpovědět. Nepřísluší nám stanovit to, co ví pouze Bůh a co překračuje lidské možnosti. Je to epochální případ bez precedentu, jehož řešení nejsou známa. Žijeme v nezhojené hnisavé ráně svrchovaně infikované. Jedinou možností je zachovat hrdinnou věrnost, abychom si zasloužili zásah nebeského Lékaře, který jediný je schopen vlastní Snoubenku uzdravit.

Ale neboj se, malé stádce. Proto vás Pán roztrousil mezi národy, které ho neznají: vzdávejte Mu chválu před pohany, protože On vás mezi ně rozptýlil. Tam uvedl ve známost svoji velikost. Vyvyšujte ho přede vším živým, protože On je váš Pán a Bůh. On je Bůh po všechny věky. On vás trestá za všechny nepravosti, ale smiluje se nad vámi všemi a vysvobodí vás ze všech národů, mezi které jste byli rozptýleni. Až se k němu obrátíte celým svým srdcem a budete před Ním jednat podle pravdy, tehdy se obrátí k vám a nebude před vámi skrývat svou tvář (Tob 13, 4-6).

Don Elia, La Scure (kráceno)