Na stránkách Corrispondenza Romana vystoupil Roberto de Mattei v článku: Rok svatého Josefa, velká příležitost pro církev a vítá s nadšením poslední tah papeže Františka.
V závěru článku píše:
Církev není neviditelná realita, ale dokonalá společnost s jurisdikcí,vybavená všemi prostředky, aby mohla plnit své poslání. Papeže Františka je možno kritizovat, a to i přísně, ale dokud je pokládán za legitimního náměstka Kristova, jeho právní úkony jsou platné, pokud nejsou v rozporu s církevní tradicí. A takovým případem nejsou plnomocné odpustky, které jako papež má právo rozšiřovat v rámci moci klíčů, které byly předány Petrovi a jeho nástupcům: Tobě dám klíče nebeského království: cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi (Mt 16,19).
Kdo popírá platnost těchto odpustků, přijímá alespoň de facto tézi, že papež František je nelegitimním papežem „církve“ odlišné od oné katolické. Kdo takto uvažuje, ignoruje nebo minimalizuje platnost jeho jurisdikčního aktu a bere na sebe odpovědnost za chybějící rozmnožení milosti a slávy pro mnoho duší a za nemožnost vysvobozovat duše z očistce. Každý věřící totiž může získat pro sebe odpustky plnomocné nebo částečné nebo je uplatnit pro duše zemřelých.
Není snadné získat plnomocné odpustky, protože k tomu je nutná dispozice duše, která vylučuje každý souhlas i s všedním hříchem. Ale i částečný odpustek je velkým darem církve, protože smazává zcela nebo zčásti vinu, na zemi nebo v očistci. Nemůžeme posuzovat úmysly papeže Františka, ale musíme přijmout fakt, že svým dekretem nabízí drahocennou pomoc věrným katolíkům, kteří potřebují zvláštní přispění milosti v epoše zmatku, kterou prožíváme. Po blahoslavené Panně|Marii žádný lidský tvor neměl víru jako svatý Josef a nikdo nemá větší logiku a postřeh, než on. V roce jemu věnovaném žádejme od svatého Josefa, aby nám udělil smysl víry a schopnost použít rozumu k orientaci, abychom nezbloudili z cesty do božské jeskyně v Betlémě.
Máme tedy podle pana profesora na vybranou: buďto zavřít oči nade všemi Bergogliovými herezemi a zvrácenostmi, které ho naprosto diskvalifikují nejen jako papeže, ale i jako prostého katolíka, a dostaneme za to možnost získat množství nejrůznějších (bohužel zfalšovaných) odpustků, které v tomto případě mají charakter podplácení při schvalování zločinů; anebo demaskovat podvod a zajímat se o odpustky získanými řádnou cestou a zachovat si čistý štít a víru pro sebe i pro církev. Bergogliův „Rok sv. Josefa“ je podobný trik, jako svého času Jubilejní rok milosrdenství: podvodník v kroji velkého dobrodince.
Uvedený citát z Matoušova evangelia zcela vylučuje možnost, aby Bergoglio figuroval v pozici hlavy církve. Kdyby měl Bergoglio opravdu moc svazovat a rozvazovat, to by v evangeliu nezůstával kámen na kameni a peklo by opravdu neexistovalo, jak si o tom povídal s jedním novinářem. Lidožrout Pachamama by se hrnula na nebesa.
Koncilem ochromená církev je zamořena morem, který postihl i ty nejbystřejší myslitele. Nastala situace, kdy moudří preláti, teologové a myslitelé byli postiženi mátohou, že k vedení a záchraně katolické církve bude učitelský úřad vykonáván výrobou slohových prací, které se přečtou, (případně soukromě pochválí či pohaní) a uloží do archivu bez jakýchkoliv praktických závěrů (s výjimkou eventuálního postihu některého z autorů). Za tímto ochromením se skrývá panický strach, který stojí na dvou sloupech: »Všechno, jen ne rozkol!«. »Sedesvakance je zásadně vyloučena!«. Pod ochranou těchto skalních zásad, které se tváří jako mezní ochrana, se pak falešní pastýři mohou bez obav vydovádět.
De Mattei apeluje na poslušnost a pokoru a poukazuje, jak se svatí snoubenci podrobili císařskému dekretu. Pořídili se v tom, co neohrožovalo jejich poslání, a tím byla péče o svaté Dítě. Ale jakmile došlo k jeho ohrožení, okamžitě ilegálně uprchli do zahraničí.
Tomu v našem případě odpovídá ohrožení naší víry. Tímto ohrožením není jen heretická nauka a mravy, ale také úzká spolupráce s těmi, kdo směřují ke zničení církve. V našem případě dochází k otevřené spolupráci „hlavy církve“ s úhlavními nepřáteli víry a mravů.
Pane profesore, nemůžete po mně chtít, abych si vážil a uctivě poslouchal někoho, kdo uzavřel smlouvu s ďáblem. K těm patří bez pardonu všichni zednáři a všechny globalistické a migrační projekty. Programy, na kterých se dnes aktivně podílí církev, jsou markantní součástí Satanova tažení v jeho dlouho chystaném rozhodujícím nástupu proti Bohu. Místo boje za ochranu víry, mám se družit a bratřit s jinověrci a bezvěrci. Jsme v absurdní situaci, že přispět korunou na svatopetrský haléř může dnes znamenat dnes podporu nežádoucí nepravosti. Jestliže už ani nevím, na koho bych se měl obrátit, neznamená, že se mám držet formálně existující, ale ve skutečnosti zaprodané organizace, která šíří smrtelné ozduší a která si podle satanových zaprodanců uspořádala svého času transformační koncil, který celé církvi Kristem svěřené poslání postavil na hlavu. Tento názor jsem si nevymyslel, ale už více než sto let před ním varují mariánská zjevení. Nevím, kde je pravá církev, ale Bůh je s ní a v pravý čas se představí ve své plné síle. Do té doby se mohu držet jedině toho, co platilo do smrti posledního papeže, kterým byl Pius XII.
-vu-