Bergoglio při vánočním přání si bere na pomoc kardinála Martiniho. Jde o epochální změny…

Naše zpravodajství z bitevního pole, zatím co pokračujeme v cestě po troskách

»Drazí bratři a sestry, římská Kurie není těleso odtržené od reality – i když riziko zde stále je, – nýbrž je pojata a prožívána dnes jako cesta, kterou nastoupili muži a ženy i v logice změny epochy. Římská kurie není palác nebo skříň plná šatstva pro odění, aby se odůvodnila nějaká změna. Římská kurie je živé tělo a je jím pouze tehdy, když žije v integritě s Evangeliem. Kardinál Martini ve svém posledním rozhovoru několik dní před smrtí řekl slova, která nás stavějí před otázku: Církev zůstala pozadu o dvě stě let. Neotřásá to s námi? Nemáme strach? Strach místo odvahy? Nicméně víra je základem církve. Víra a důvěra a odvaha. (…) Jen láska vítězí nad únavou.

Vánoce jsou svátky lásky Boha k nám. Boží láska která inspiruje, řídí a napravuje změnu a poráží lidský strach opustit „bezpečí“ a vrhnout se do tajemství«.

To je závěr vánoční promluvy Bergoglia ke Kurii a jeho vánočního přání.

Je pozoruhodnou skutečností, že si přizval svého spolubratra Martiniho právě v souvislosti s reformou Kurie prezentovanou jako skutečná revoluce Církve, odpovídající pohledu Bergoglia, Martiniho a všech modernistů (včetně těch, kteří se připojili k petrskému stolci v posledním padesátiletí, příznačném pro církev tím, že se má trvale připodobňovat světu, což se nejdříve dělo pozvolna a nyní začíná postupovat velkými kroky vpřed.

Několik znepokojujících vět:

Církev se přizpůsobuje světu. „Již nežijeme v křesťanství“: ohlášená smrt.

Katolická církev již není jediná, která vytváří kulturu, není ani první a nikdo jí už ani nenaslouchá. Potřebujeme tedy změnu pastorační mentality, což nemá znamenat přechod k relativistické pastoraci. Již nejsme v režimu křesťanství, protože víra, zvláště v Evropě, ale vůbec ve velké části Západu nepředstavuje základní předpoklad pro obecný život, často je předmětem výsměchu, popírání, emarginace… Takže Bergoglio obhajuje reformu Kurie a uvádí jako nezbytnost změnu paradigmatu misijní činnosti. „Když byly ustaveny kongregace pro nauku víry a pro evangelizací národů, byli jsme v epoše, kdy bylo to jednoduché rozlišovat mezi dvěma póly: na jedné straně křesťanský svět a na druhé svět dosud neevangelizovaný.

Taková situace dnes již neexistuje. Populace, které dosud nepřijaly křesťanství, nežijí jen na nezápadních kontinentech, ale přetrvávají všude, zvláště ve velkých koncentracích měst, které vyžadují speciální pastoraci. Ve velkých městech potřebujeme jiné mapy, jiná paradigmata, která by nám pomáhala přestavět způsoby našeho myšlení a našeho jednání: bratři a sestry, již nežijeme v křesťanství.

Je třeba se zaměřit a vzít v úvahu pokušení k rigiditě. Rigidita se rodí ze strachu před změnou a končí tím, že zasévá překážky obecnému dobru a vysazuje miny a nenávist. Stále vzpomínáme na to, co bylo, a to nám připomíná nesrovnalosti. Ty se navzájem podporují a vzniká circulus vitiosus.

Je to první letmý náhled. Je třeba zhodnotit celý projev naplněný pyrotechnickou mluvou, ve které ospravedlňuje reformu „velkými výzvami“ a „nezbytností vyrovnání“, odvolává se dokonce na „antropologický zvrat“ od „přeměny pastorace“ až k „přeměně papežství“ (Evangelii gaudium 32). Znovu se tu opakuje tvrzení, že to, oč běží, je církev a Kurie na prvním místě se zřetelem na lidstvo, ve kterém jsme všichni „synové jednoho Otce“.

To ovšem není pravda, protože jako lidstvo jsme Boží tvorové, ale syny se stáváme teprve ve křtu, přijetím adopce jako synové Syna!

A zde se vracíme k rigiditě, se kterou směšuje legitimní rigorozitu s jasným označením „dogma“, prezentující pravdu objektivní, a nikoliv pravdu evoluční.

Základním pojmem je změna paradigmatu; označuje dramatický zlom, improvizovaný, neočekávaný v lidském pojetí, něco jako nový začátek. Zlom můžeme věcně pochopit, ale odmítáme to, kam až tento zlom vede, když nás odvádí daleko od Krista a jeho nauky, našlapaný mlhavými slovy a koncepty. Vzpomeňme na slova George Weigela, životopisce Jana Pavla II. (“cambiamenti di paradigma” sono estranei alla Chiesa cattolica [qui].)V každém případě kořen tohoto zvratu je v historicismu a antropocentrismu, které nastolil koncil. Jsou to věci již vyslovené a prohlubované při jiných příležitostech. Ozývají se však znovu, protože vyzněly do prázdna, jelikož nebyly náležitě předmětem diskuze, která je nevyhnutelná. Naléhá proto nyní na nástup nové, docela cizí církve, církve dialogu, který je veden bez návaznosti na Tradici a místo argumentů podstrkuje etikety.

Evoluce v pojetí evangelia v průběhu staletí ze strany církve není otázkou „změny paradigmatu“ ani zlomu nebo radikálních změn či nových začátků. To je to, co teologové nazývají „vývoj nauky“. Jak učil John Henry Newman, autentický rozvoj nauky je organický a v kontinuitě s vírou, která se předává věřícím jednou provždy (Juda1,3). Katolická církev neprovokuje zlomy: to, co jsme zažili před 500 lety má trvalé katastrofální následky pro jednotu křesťanů a pro věc církve.

Dobré je ovšem připomenout si sv. Vincence z Lerinu:

»V katolické církvi je třeba věnovat velkou péči na udržení toho, co je obsahem víry všude, vždy a u všech. To je opravdu v nejvlastnějším smyslu katolické. (…) Proto hlásat katolíkům něco odlišného od toho co přijali, nikdy není dovoleno, není dovoleno na jiném místě a není dovoleno nikdy; je třeba proklít ty, kteří hlásají něco odlišného než to, co přijali a co bylo a vždy bude nezbytné (Commonitorium, Ench. Patr. 2168s)«.