Když Bergoglio řekl v letadle novinářům, že deklarace z Abu Dhabi se ani o milimetr neodchýlila od nauky 2VK, měl na mysli především deklaraci Dignitatis humanae. Této skutečnosti si všímá Mons. Athanasius Schjneider
Podle této deklarace má člověk právo – založené na samotné lidské přirozenosti, aby mu nebylo bráněno volit, praktikova a šířit individuálně nebo kolektivně náboženský kult, a to dokonce kult Satana, neboť existují reálně náboženství, která uctívají ďábla, jako je Církev Satanova v USA a v některých dalších státech. Tento kult je zde zařazen do stejné roviny jako ostatní náboženství.
Jediná podmínka Dignitatis Humanae pro takto pojímanou náboženskou svobodu je ohled na veřejný řád. To prakticky znamená: kdo si např. zvolí za své osobní náboženství veřejně uznanou »Církev Satana«, má právo uctívat Otce lži, protože přitom respektuje „veřejný řád“. Svoboda, aby mu nebylo bráněno volit, praktikovat a hájit kult Satana – by měla být podle DH založena na lidské přirozenosti, a tím by ovšem byla určitým způsobem také chtěná samotným Bohem. Taková situace je ovšem absurdní. Nebezpečná dvojsmyslnost tohoto prohlášení je zakrývána faktem, že je umístěna ve větě, jejíž první část je evidentně v souladu s tradiční naukou církve. První část totiž tvrdí: nikdo nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat v této věci veřejně podle svého svědomí buď sám nebo spolu s jinými v náležitých mezích.“
Ve stejné větě – mohli bychom říct jedním dechem – je ovšem k této první pravdě přidružen blud. „Existence svobodné vůle a tedy svobody od vnějšího nucení se zakládá na důstojnosti lidské osoby, jak nám ji dává poznat zjevené Boží Slovo i sám rozum“.
Z takového tvrzení však není však možno vyvozovat, že schopnost volit mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a bludem, mezi jediným pravým náboženstvím a jinými falešnými náboženstvími, založená na lidské přirozenosti, vypovídá současně o přirozeném právu, člověka volit mezi dobrem a zlem v tom smyslu, že může svobodně praktikovat a šířit blud, tedy falešné náboženství.
Imunita proti vnějšímu nucení k přijetí jediné pravé víry je přirozené lidské právo. Je také přirozeným právem člověka, aby nebyl nucen ke spáchání zla (hříchu) nebo k bludu ( falešnému náboženství) . Z toho však nevyplývá, že tím Bůh vložil do lidské přirozenosti současně právo volit, praktikovat a šířit blud, tedy falešné náboženství.
Je zde důležité rozlišit základní rozdíl mezi přirozenou schopností volit a konat zlo, a mezi domnělým přirozeným právem volit a konat zlo. Je jistě skutečností, že Bůh toleruje zlo, blud a falešná náboženství. Toleruje i tzv. Církev Satana. Nicméně tato Boží tolerance ( jeho permisivní vůle) vůči a zlu a bludu nevytváří pro člověka přirozené právo zvolit si, praktikovat a šířit zlo a blud. Z toho vyplývá pouze skutečnost, že Bůh chce svým způsobem chce tolerovat zlo a falešná náboženství. Tato Boží tolerance nedává člověku právo chtít a praktikovat blud a falešná náboženství. Svatý Meliton ze Sard k tomu říká: »Největší ze všech bludů je toto: Člověk neuznává a odmítá pravého Boha, a na jeho místě uctívá to, co Bůh není« ( Eusebius, Historia ecclesiastica 4,26).
Existují dvě zcela rozdílné reality. Jedna věc je nutit někoho, aby přijal náboženství a konal náboženské akty, které jsou proti jeho svědomí; jiná věc je prohlašovat za Bohem chtěné právo zvolit, praktikovat a šířit také bludy a falešná náboženství, jak by tomu bylo v případě volby, praktikování a šíření „Církve Satana“.
Každému rozumnému a čestnému člověku, který nechce vytvořit kvadraturu kruhu, se musí jevit jako evidentně absurdní, jestliže lze z Dignitatis Humanae vyvodit, že by měl mít každý člověk právo, a to právo samotným Bohem zaručené, volit, praktikovat a šířit jakékoli v náboženství, jak to prosazuje materiál z Abu Dhabi: »Pluralismus a různost náboženství, barvy a jazyka je moudrá Boží vůle, s níž Bůh stvořil lidské bytosti. Tato Boží vůle je původem, z něhož vyplývá právo na svobodou volbu kréda a svobodu být odlišný.«
Je nepochopitelné, jak se mohl do koncilního dokumentu dostat podklad pro tak sporné tvrzení. Především je pravda, že oba koncilní papežové prohlásili, že na rozdíl od předchozích koncilů, tento poslední koncil nemá za cíl předkládat žádnou novou nauku jako neomylnou a že ráz tohoto koncilu je převážně pastorační (11. října 1962). Pavel VI. na posledním zasedáním prohlásil, že závazné a neomylné je v obsahu koncilu pouze to, co už bylo dříve jasně jako neomylné prohlášeno.
V další části svého článku uvádí Mons, Schneider některé příklady mylných prohlášení z minulosti, která pak byla v pozdějších materiálech uvedena na pravou míru. Např. »Pius XII. prohlásil za neplatné to, co uvádí Bula Exultate Deo z roku 1439, která ukládala, aby při jáhenském a kněžském svěcení byl svěcenému předáván kalich s vínem a patena s hostií. Doufejme, že budoucí papež uvede na pravou míru rovněž mylný závěr Dignitatis Humanae «.
Pramen. Chiesa e post concilio
K tomu ještě dvě poznámky překladatele. První se týká oné nápravy heretického obsahu.
Myslím, že si Mons. Schneider uvažuje, jak vypreparovat tento „vir“ z 2VK. Jenže ten je svou podstatou celýdo té míry zavirovaný, že je třeba ho odložit en bloc do sběrny církevních bludů.
Kéž by měli současní preláti takový respekt před herezemi, s jakým vyhýbají koronaviru.
Druhá připomínka se týká trvale aktuální skutečnosti „nutného rizika svobodné vůle“.
Pojetí lidské svobody, o které bude nyní řeč, je třeba odlišit od pojetí a historií ovlivněné představy svobody jako stavu, který si člověk vydobyl tím, že se zbavil všeho „omezování“ a „útisku“. Svoboda, kterou Bůh obdařil člověka, se nepodobá takovému stavu, ale schopnosti a možnosti dělat na základě vlastní úvahy rozhodnutí spojená s vlastní odpovědností za jejich důsledky, především jako schopnost rozhodovat a jednat podle Božího vzoru, který vždy směřuje k dobru, pravdě a kráse. Svrchovaným komplexním plodem takového jednání v případě Stvořitele je láska, takže plným právem mohl sv. Jan říci: »Bůh je láska«. Láska je také naprosto nezbytnou podmínkou ke spojení člověka s Bohem, přičemž absolutní podmínkou lásky a jejím nezbytným prostorem a průvodcem je svoboda. Aby se svému Stvořiteli jeho tvor mohl podobat a mohlo dojít k jeho spojení s ním, musel ho uschopnit ke konání dobra, pravdy a krásy, a tedy vybavit svobodou, která jako taková je ovšem nutně otevřena možnosti zvolit to, co nepředstavuje dobro, nýbrž zlo. To se skutečně stalo poprvé v případě padlých andělů a podruhé v případě Adama a Evy.
Bez ohledu na to, zda na to člověk myslí, nebo se tím vůbec nezabývá, veškerým svým jednáním se nachází v konfrontaci s Bohem jako svým svým původem, svým vzorem a svým cílem. Veškeré lidské rozhodování a jednání probíhá buďto v souladu s Boží podstatou a Bohem stanoveným řádem spásy, nebo mimo tento řád, a tedy v řádu zatracení. Za současné situace je naprosto dominantní ona druhá katastrofální varianta. Příznačné je, že z Bergogliových spisů a řečí je Bůh jakoby vypreparován a na rozhodující a nejvyšší kritérium, kterým jeho nejsvětější vůle, se bere pramalý ohled; a totéž je možno říct o většině jeho současného episkopátu a kléru.
Každá lidská svobodná volba, která se neshoduje s dobrem, pravdou a krásou Boha, činí člověka Bohu nepodobným, a tedy s Bohem neslučitelným. Nic z toho, co se s Bohem a jeho svatou vůlí neshoduje, nemůže být ani dobré, ani pravdivé ani krásné.
Dominantní obsah současného zcela zobecněného a samozřejmého zneužívání lidské svobody jak individuální, tak ještě více kolektivní se navíc v současné době blíží ke svým extrémním hranicím nejen kvantitativně, ale především pokud jde vlastní obsah a směr lidského jednání: ústředním cílem zvráceného trendu lidstva je úsilí ovládnout barbarsky tu nejchoulostivější a nejposvátnější oblast lidského života, ve které se bezprostředně a nutně stýká Boží stvořitelská moc s lidskou tělesností, aby mohlo dojít k plození lidského života, protože žádná lidská bytost nemůže vstoupit na tento svět bez bezprostřední součinnosti s Bohem Stvořitelem. Je to globální rouhání nejvyššího stupně.
Přitom bohužel sama Církev, která byla Božím Synem byla založena, aby byla pro lidstvo tlumočnicí a vůdkyní dobra, pravdy a krásy, pokládá tuto lidskou zvrácenost za oprávněnou a přijatelnou a postavila na stranu zbloudilého lidstva.
-vu-