Takto slavili první křesťané

Mgr Stefan Heid: „Takto slavili první křesťané“.

 Přebírám z MiL několik úryvků z velmi zajímavého rozhovoru s Msgre Stefanem Heidem, abych vyvrátil mnohá klišé, která vznikla z falešné pokoncilní liturgické archeologie.

Někteří se to snaží popřít, ale eucharistie byla vždy posvátným obřadem, který se konal v posvátném prostoru a na posvátném stole, tedy na oltáři. Kněz byl obrácen k východu. Rozhovor s rektorem Papežského institutu křesťanské archeologie Mons. Stefanem Heidem

 Mše je večeře a oltář je stůl?

Slyšeli jsme to už mnohokrát, ale věci se mají trochu jinak. Hovořili jsme o tom s Mons. Stefanem Heidem, Němcem z kolínské arcidiecéze, narozeným v roce 1961, rektorem Papežského institutu křesťanské archeologie v Římě, kde vede také katedry dějin křesťanského kultu a hagiografie.

[…] Jedna z jeho publikací zpochybňuje některé aspekty raně křesťanského období, které jsou považovány za pevné body. Nejznámější z nich je, že eucharistie se slavila v družném prostředí, a proto se jídelní stůl používal jako oltář. To potvrzuje i použití termínu „stůl“, nikoli „oltář“.

„Ve skutečnosti před sto lety křesťanská archeologická věda vyslovila některé myšlenky, které jsou podle mého názoru mylné, myšlenky, které však, zejména v teologii, nerušeně pokračují. Mezi ně patří přesvědčení, že eucharistie je společným jídlem a že by se tak měla slavit i dnes. Je třeba být opatrný. Ježíš jistě zavedl obřad chleba a kalicha během večeře, při níž se jedlo v poloze vleže. Jídla v tomto postavení byla privilegovaná, slavnostní jídla, k nimž bylo zapotřebí služebnictva, tedy rozhodně ne jídla pro chudé. Skutečné jádro eucharistického obřadu však bylo vždy předáváno jako specifický, odlišný obřad, jak ukazuje Pavel ve svém prvním listu Korinťanům. Jídlo v poloze vleže je zcela druhotné. I kdyby v Korintě účastníci leželi na lehátkách – což vzhledem k počtu účastníků nepovažuji za pravděpodobné – pro jádro eucharistického obřadu byl zaveden zvláštní posvátný stůl – Pavel jej nazývá „stůl Páně“ – jedinečný pro celé společenství. To je důležité: existuje pouze jeden „posvátný stůl“, bez ohledu na to, jak velké je společenství“.

Tedy žádné jídelní stoly, ale „svaté stoly“.

„Rozhodně ne jídelní stůl. „Posvátný stůl“ je posvátný kus nábytku, který se používal pro nekrvavé oběti již v pohanských dobách. Je stejně posvátný jako oltář. „Posvátný stůl“ a „oltář“ jsou zaměnitelné pojmy. Výrazem „stůl Hospodinův“ Pavel odkazuje na proroka Malachiáše a „stolem Hospodinovým“ ve skutečnosti a výslovně myslí „oltář“. Pavel si byl vědom posvátnosti křesťanského oltáře už dvacet let po Velikonocích! Podobně mluví také o „kalichu Páně“ nebo „kalichu požehnání“. Ani kalich tedy není nádobou běžného užívání, ale kultovním pohárem“.

Takže znamení ubrusu bylo také špatně pochopeno?

„Ubrus se někdy používal už v raně křesťanských dobách, ale nemá nic společného s civilizovanými stravovacími návyky, jak si je představujeme dnes. Ubrus je spíše znakem důstojnosti; dokonce i oficiální stoly římských soudců byly přikryty ubrusem“.


Ještě jedna otázka k oltáři: má takzvaný „lidový oltář“ skutečnou odezvu v archeologii?


„Ano i ne. Od koncilu se rozšířil obrovský omyl, že v prvotní církvi se kněz díval na lidi. Až na výjimky tomu tak nebylo. V prvních staletích byl oltář obvykle umístěn volně ze všech čtyř stran, ale kněz stál před oltářem tváří k východu. Eucharistie má také dialogické prvky, ale ty jsou pouze úvodem k modlitbě. Modlitba musí vždy směřovat na východ. Některé kostely – dokonce i v Římě – mají průčelí obrácené na východ a v těchto případech musí kněz stát za oltářem a dívat se směrem k lidem. Nejde však o to, aby společenství obdivovalo krásu kněze, ale aby se kněz modlil směrem k východu, ke Kristu, Slunci spravedlnosti. Moderní model liturgie ve stylu náboženské zábavy má jen málo společného s vážností prvních církví.

Norma Patrum a raná církev se staly referencí pro mnoho reforem od II. vatikánského koncilu. Zvítězila historie nebo ideologie?

Je zde velký prostor pro manipulaci, zejména pokud jde o naše moderní chápání liturgie, eucharistie a církve. Mnohé z toho, co se dnes ospravedlňuje ranou církví, je jen moderní projekce. V tomto ohledu by bylo velmi užitečné trochu více historického objasnění.“

Pramen: Chiesa e post Concilio