Při oslavě Syna člověka na hoře Tábor vzplanulo mohutně božské Slunce před dočasným pohlcením tmou utrpení a smrti. Svatí Otcové pokládali toto Proměnění za jeden z největších divů potvrzující božství Ježíše Krista. V liturgii se toto proměnění během liturgického roku připomíná dvakrát: na druhou neděli postní a v tento dnešní svátek.
Svátek Proměnění Páně byl odedávna slaven na Východě a v některých diecézích Západu 6. srpna. Slavnost se stala také slavností votivní: když právě 6. srpna 1457 dorazila do Říma zpráva, že křižáci pod vedením Jana Hunyadiho a svatého Jana Kapistrána porazili islámské agresory u Bělehradu, nařídil papež Kalixt III., aby tento svátek byl slaven v celé církvi. Mnohé chámy, které byly zasvěceny Nejsvětějšímu Spasiteli, přijaly tento svátek jako svou slavnost titulární.
Biskup Atanázius Sinajský
Dobře, že jsme tady
Z kázání o svátku Proměnění Páně
Toto tajemství zjevil Ježíš svým učedníkům na hoře Tábor. V době svého pozemského pobytu s nimi sice často hovoříval o Božím království a o svém druhém příchodu ve slávě, ale protože asi nebyli dostatečně přesvědčeni o tom, co jim o Božím království hlásal, chtěl, aby jejich srdce bylo nejhlubším přesvědčením naprosto proniknuto; a tak aby na základě přítomného zážitku vytušili budoucnost, dal jim na hoře Tábor zakusit Boží zjevení jako předznamenání a obraz nebeského království. Jako by jim přímo řekl: „Aby ve vás dlouhé čekání nevyvolávalo nevíru, již nyní v této přítomné chvíli slyšte: Amen, pravím vám: Někteří z těch, kdo tady stojí, neokusí smrt, dokud neuvidí Syna člověka, jak přichází (1) ve slávě svého Otce.“
Evangelista na doklad toho, že Kristus skutečně může všechno, co chce, hned potom připojuje: Po šesti dnech vzal Ježíš Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako sníh. A hle, ukázal se Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.(2)
To jsou divy dnešní slavnosti, to je i pro nás určené spasitelné tajemství, které se teď naplnilo na hoře Tábor; svolává nás sem jak smrt, tak oslavení Kristovo. Nuže, abychom mohli uprostřed učedníků, které Bůh naplnil Duchem Svatým, spolu s vyvolenými mohli proniknout do hlubin tohoto neslýchaného a posvátného tajemství, naslouchejme svatému Božímu hlasu, jenž nás neustále z výšin svolává.
Tam nahoru musíme spěchat, a troufám si říci, že stejně jako Ježíš. On je zde naším vůdcem a naším předchůdcem do nebe a před duchovními zraky budeme spolu s ním zářit, neboť on jakoby obnoví rysy naší duše a připodobní nás ke svému obrazu; jako on sám budeme vždy více proměněni a dostaneme účast na Boží přirozenosti, vždy více budeme připraveni pro Boží království.
Tam tedy pospěšme s odvahou a radostí a vstupme do samého středu oblaku, napodobme Mojžíše a Eliáše nebo Jakuba a Jana. Každý z nás ať je jako Petr, uchvácený Božím zjevením a viděním, proměněný tímto skvělým proměněním, povznesený nad svět, vytržený ze země. Zanechme tělesnosti, opusťme stvoření a obraťme se ke Stvořiteli, jako to u vytržení řekl Petr: Pane, je dobře, že jsme tady. (3)
Ano, Petře, opravdu je dobře, že jsme tady s Ježíšem, a dobré je zůstat s ním navěky. Vždyť co přináší více štěstí, nebo co je vyššího a vznešenějšího, než být u Boha, být mu připodobněn, být v jeho světle? Kdokoliv z nás, jestliže má v srdci Boha a je proměněn v jeho božskou podobu, určitě zvolá: Dobře, že jsme tady, kde je všechno proniknuto světlem, kde vládne radost, blaženost a štěstí, kde srdce naplňuje jas, pokoj a slast. Zde vidíme Krista, našeho Pána a Boha, zde si on spolu s Otcem vyvolil příbytek,(4) do něhož přichází se slovy: Dnes přišla do tohoto domu spása ,(5)zde jsou v Kristu poklady věčného dobra v míře svrchované, zde se jako v zrcadle objevují prvotiny a obrazy budoucího věku.
(1) Mt 16,28. (2)Mt 17, 1 – 3 . (3) Mt 17, 4. (4) srov. Jan 14,23. (5) Lk 19,9.
Melanges d´archeologie e d´historie 67 [1955], 241-244