Po slavném díkůvzdání, jakým byla slavnost Nejsvětější Trojice, kdy jsme děkovali za všechna dobrodiní, která jsme pro naši spásu od trojjediného Boha obdrželi, vracíme se co nejrychleji k díkům a chvále za největší Otcův dar, dar Eucharistie. Chceme si zopakovat Zelený čtvrtek, tentokrát bez zábran, jaké představovaly okolnosti Svatého týdne, kdy jsme cítili nezbytnost ztlumit své projevy radosti, a to i v hlaholu zvonů a zvuku varhan. Nyní můžeme projevit svou úctu, radost i vděčnost s patřičnou okázalostí a vroucností. Pod závojem prostých způsob nám daruje věčný Otec svého Syna, aby nejen stále přebýval mezi námi, ale aby byl naším pokrmem a posilou na naší cestě ke konečnému cíli. Tím, že vzdáváme hold Nejsvětější Svátosti, děkujeme Bohu za nejvyšší projev jeho všemohoucnosti, moudrosti, lásky a velkodušné štědrosti. Z jeho milosrdenství můžeme zpřítomňovat na oltářích trvale jeho vykupitelskou oběť jeho Syna a jeho Tělem a Krví živit a udržovat náš nadpřirozený život.
Tradiční mešní formulář se vyznačuje jedinečnou myšlenkovou stavbou. Každý jeho úryvek přímo září a mocně působí na srdce věřících.
Introit je opravdu slavnostním vstupem, který slovy Žalmisty vystihuje samu podstatu Božího daru: Nakrmil ho jadrnou pšenicí, medem ze skály ho nasytil, aleluja, aleluja, aleluja. Plesejte Bohu, pomocníku našemu, jásejte Bohu Jákobovu (Ž 80, 17, 2). Liturgie zde obměňuje původní text 17. verše a místo podmínečného způsobu se vyjadřuje v oznamovacím způsobu: zaslíbený dar dobrotivého Boha se již v plné hojnosti uskutečnil.
Orace definuje nejdříve nevýstižný Boží úmysl, na který má pak navazovat úmysl naší eucharistické bohopocty : Bože, který jsi nám v obdivuhodné svátosti zanechal památku na své umučení, dopřej nám, prosíme, abychom tajemství tvého Těla a Krve velebili vždy tak, abychom v sobě hojně zakoušeli ovoce tvého vykoupení.
Čtení z 1.listu apoštola Pavla Korinťanům (11, 23-29) nejprve výstižně připomíná, co se na Zelený čtvrtek ve Večeřadle událo: totéž se opakuje při každém slavení Eucharistie. Proto je zapotřebí, abychom zkoumali sami sebe a přijímali Boží dar s čistým srdcem a s náležitou úctou, jinak se promění v naše vlastní odsouzení.
V Graduale a zpěvu Aleluja se vzájemně doplňují úryvky ze Starého a Nového zákona: Žalmista (141, 15-16)velebí péči Boha živitele všeho živého v přírodě a na to navazuje sám Pán svými slovy o mnohem vznešenějším a významnějším nadpřirozeném pokrmu a jeho plodu: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm(Jan 6,56-57).
Následuje sekvence Lauda Sion Salvatorem, skvost římské liturgie, o který se nová liturgie pod vlivem protestantských poradců žalostně připravila, ačkoliv by tolik potřebovala ustavičně si připomínat přesné a výmluvné pravdy víry, které jsou v této sekvenci tak mistrně vyjádřené. Je to hluboká a precizní věroučná báseň, zpívaná meditace i katecheze nejvyšších kvalit, pro kterou se nenašlo místo v novém misálu a krčí se jen v některtých kancionálech.
Andělský učitel dojatý nesmírným Božím darem nás vybízí ke chvále, která ani nemůže být nikdy dostačující. Po výstižném a precizním věroučném výkladu se opět vrací k chvále a prosbě, aby tato Hostina zde na zemi se nám změnila v účast na trvalé hostině nebeské.(viz)
V Evangeliu podle sv. Jana (6,56-59) slyšíme úryvek z památné Ježíšovy řeči o Eucharistii v Kafarnaum, tehdy nepochopené a odmítané, nyní uskutečněné.
Zpěv offertoria připomíná starozákonním textem (Lev 21) zvláštní dar, který s Eucharistií nutně souvisí, a to je dar kněžství. Od těchto vyvolených služebníků se vyžaduje svatost, aby neposkvrnili Boží jméno. Jak aktuální!
Secreta navazuje na tajemnou symboliku obětních darů. Chléb zhotovený z mnoha zrn a víno z mnoha hroznů symbolizují duchovní jednotu a žádoucí soulad a pokoj. Eucharistie jako oběť a svátost má pro nás být pramenem jednoty a pokoje:
Pane, prosíme, uděl své církvi milostivě ty dary jednoty a pokoje, které přinášené obětní dary tajemně naznačují.
Communio se vrací k slovům epištoly a varuje před nehodným svatým přijímáním.
V závěrečné modlitbě prosí církev, abychom dosáhli onoho věčného požívání Boha, které naznačuje a připravuje přijímání Těla a Krve Páně. Eucharistický pokrm je pro nás zárukou blaženého patření na Boha na věčnosti.
Učiň, Pane, abychom byli syceni věčným požíváním tvého Božství, jaké předobrazuje časné přijímání tvého drahocenného Těla a Krve.