Původ protestantské liturgie

Při Poslední večeři Pán nejenže ustanovil kněžství, ale učinil tak s ohledem na svou vlastní oběť, neboť ta je zdrojem všech zásluh, všech milostí a veškerého bohatství církve. Kněžství tedy nelze chápat bez Oběti, protože kněžství je stvořeno pro Oběť. V tom chtěl být obětí i sám Ježíš. Bez skutečné Ježíšovy přítomnosti nemůže být ani Oběť, ani Obětování. Vše je sjednoceno: skutečná přítomnost, Oběť a Obětování. To je (v extrémní syntéze!) katolická liturgie.

Přejděme k Lutherovi. Německý mnich, který chtěl zasáhnout kněžstvo, zasadil definitivní ránu i celé církvi. Dobře si uvědomoval, že pokud zmizí kněz, zmizí i oběť, a tedy i zdroj všech milostí církve. Luther byl přesvědčen, že mezi kněžími a laiky není žádný podstatný rozdíl, ale že všichni tvoří „všeobecné kněžství“. To byla první ze „tří zdí“, které obklopovaly církev a které podle Luthera musely být zbořeny. „Pokud papež nebo biskup,“ tvrdil Luther, „uděluje pomazání, dělá tonzury, světí nebo dává jiný hábit laikům nebo kněžím, vytváří podvody. Ve skutečnosti je každý člověk posvěcen křtem, a proto nemůže existovat žádná zvláštní svátost pro kněze.b

Druhou zdí, která byla zbořena, byla transsubstanciace. V luteránské mši je myšlenka „oběti“ zcela odmítnuta a s ní i myšlenka oběti a skutečné přítomnosti. Zůstává pouze duchovní přítomnost, vzpomínka, a to do té míry, že mši již nelze označovat jako oběť, ale pouze jako přijímání, večeři, eucharistii. Podle slov evangelia „kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“, je pravá a jediná mše svatá dokonána. Proto Luther okamžitě odmítl sloužení soukromých mší, protože jim chybělo společenství s lidem. Pro Luthera byla eucharistie „svátostí chleba“ a nikoliv obětí, která byla nyní považována za rozkladný prvek.
Třetí překážkou byla výkupná hodnota oběti mše svaté. Podle rebelujícího mnicha je eucharistie „obětí chvály“, ale ne „obětí vykoupení“. Jediným smyslem mše se tak pro Luthera stává vzdávání díků Bohu. V rámci tohoto poje,tí někteří protestanti i dnes mluví o „Oběti“, ale ne jako o Oběti, která odpouští hříchy, ale jako o prostém poděkování za Boží dílo.

Tyto obsahové změny vedly také ke změnám formálním, jako je orientace (coram populo) kněze při konsekraci, zavedení lidového jazyka, přijímání na ruku. Nemluvě o důsledcích v oblasti umění a architektury. Kostel chápaný jako Domus Dei, v němž vše (oltář, stěny, fresky, materiály, použití světla atd.) musí hovořit o Bohu, ponechává v protestantském světě prostor pro stavby, které jsou v podstatě střízlivé, ne-li bez ozdob a sakrálních zobrazení. Francesco Agnoli připomíná: „Mizí svatostánek, znamení Boží přítomnosti; často mizí relikvie, světci a madony, obyvatelé symbolického Božího města, nebeského Jeruzaléma; není již nutný půdorys kříže, orientace na Východ, apsida, chór a ciborium. [Dokonce i oltář ztrácí svůj starý význam a tvar: stává se stolem, obvykle prostým stolem, který už není vyvýšený, oddělený od stupňů a zábradlí, ale je umístěn tak, aby vytvářel bezprostřednější, účastný, komunitní vztah mezi celebrantem a lidem.“ V protestantském světě se rozšířila všeobecná a široce rozšířená obrazoborecká nálada, zejména vůči obrazům Panny Marie a svatých, odmítání těch druhých, jak je třeba připomenout, „které vychází – vždy podle Agnoliho – z hrozného luteránského antropologického pesimismu, podle něhož člověk není schopen konat nic dobrého, ale je jen a jen hříšníkem, bez svobody, rozpolceným mezi Satanem a Bohem“.
Když čteme o liturgických „změnách,“ Bergogliova miláčka, jako bychom četli návod na Montiniho mši. V ní je díky šesti rádcům všechno dovedeno do konce. (viz)

Pramen: Luteránská liturgie