Proč liturgie?

Na tomto blogu se s určitou frekvencí objevují komentáře, které nám poněkud nesouhlasným způsobem radí, abychom přestali řešit liturgické otázky – Novus Ordo ne, tradiční mše ano – stejně jako jsme svědky toho, že velká část církve směřuje k propasti. Téma liturgie nedokáže pohltit veškerou pozornost a energii, kterou je třeba nasměrovat na obranu víry proti německým či belgickým heretikům.

Podle mého názoru je však prioritou boj o liturgii. Církev není klubem, který ke vstupu vyžaduje dodržování doktríny obsažené v Denzingerovi. Naše křesťanská víra a naše příslušnost k církvi spočívá především v životě Krista, který je v nás oživován Duchem svatým prostřednictvím prostředků, kterými milost zasahuje naše srdce. A v této ekonomii není liturgie jen jedním z mnoha duchovních témat. Je ústředním faktem křesťanského života, nejvyšším vyjádřením života v Bohu. Účelem Božího vykupitelského zjevení je učinit člověka schopným žít život Boží a liturgie je privilegovaným prostorem pro toto setkání. Je to místo teofanie, kde je člověk uveden do božského života účastí na tajemství vykoupení.

V průběhu staletí začala latinská liturgie zdůrazňovat  smírný aspekt mše svaté. A už jsme si zvykli slyšet, že je to nekrvavé opakování výkupné oběti kříže a vidět její podstatný prvek v obětním okamžiku. Právní a římská vize tajemství: Kristus, který za nás platí  svou krví dluh našich předků. O pravdivosti toho fajktu nelze pochybovat a je to jeden ze základních principů mše svaté; není však jediný. Existuje riziko, že když se na to budeme přespříliš soustředit, zapomeneme zbytek.

San Germano di Costantinopoli napsal, že i mše slavená „ve skromném farním chrámu je nebem na zemi, místem, kde žije a pohybuje se Bůh nebes“; kde se člověk může „odpoutat od jakéhokoli pozemského zájmu“, aby „přivítal Krále vesmíru“. Je to nebeská svatyně, „kde jsou lidé podle svých vlastních schopností a přání uváděni do kultického aktu vykoupeného kosmu; kde dogmata nejsou sterilní abstrakce, ale chvalozpěvy jásavých modliteb“.

Liturgie není jen láskyplná zbožnost k Prostředníku, který trpí a usmiřuje naše hříchy na kříži, ale také adorace, která oslavuje nebeského Vládce všeho v obnovení jeho triumfu nad smrtí. Eucharistická liturgie je nepochybně bolestným, i když nekrvavým oživením historické události, ale nesmíme na ni pohlížet pouze z této perspektivy, ale také z pohledu triumfální a slavné obnovy toho, co se děje tady a teď. Není to jen obětování na kříži a svátostné společenství s obětovanou obětí, ale také poklona vítěznému Beránkovi a přijetí jeho „posvátných a nebeských darů“.

Ve chvalozpěvu cherubínů byzantské liturgie při vstupu obětin, které se promění v Tělo a Krev Páně, věřící zpívají: „Dej nám, abychom zastupovali cherubíny a zvedali třikrát svatý hymnus k Trojici, která dává život, odstraň z nás všechny pozemské potíže, abychom mohli přivítat Krále všech věcí, doprovázeni „neviditelnými armádami andělů. Aleluja, aleluja, aleluja! Tento aspekt účasti na nebeské liturgii není sentimentálním útěkem k neskutečnosti, ale vyznáním víry v to nejskutečnější, v náš život v Kristu. A důraz na naplnění naší proměny po smrti dává pocit triumfu naší víře, která tento proces začíná již v životě.

Liturgie navíc se svými všudypřítomnými smyslovými účinky – světly, písněmi, kadidlem [viz vynikající svazek Erica Palazza Křesťanský vynález pěti smyslů v liturgii a v umění středověku, Editrice Domenicana Italiana, 2017] – umožňuje nám připomenout si jednodušším, lidštějším a hmatatelnějším způsobem, že duchovní život je osvícením přicházejícím z božského světla; vidět Boha skrze toto světlo znamená žít v Něm. Symbolika světla, která se v latinské liturgii projevuje zřetelněji v ofíciích Svatého týdne a v byzantské liturgii v denních ofíciích, vyvolává ve věřících nostalgii po božské vizi, kterou mohou symbolicky zahlédnout zde na zemi. Jak říká liturgie sv. Jana Zlatoústého na konci přijímání: „Viděli jsme pravé světlo, přijali jsme ducha z nebe, setkali jsme se s pravou vírou v uctívání nerozdělené Trojice, která nás vykoupila“.

Všechny národy, dokonce i ty nejméně pokročilé, potřebují rituály. Každý provinční fotbalový tým má své hymny, své barvy, své pověry atd.; v mnoha zemích soudci při výkonu spravedlnosti nosí zvláštní oděv, jako jsou ozbrojené síly, stejně jako složitý ceremoniál. I my katolíci jako sociální skupina máme liturgii, která nás spojuje (?), ale podstatný rozdíl oproti ostatním je v tom, že řečeno s Tolkienem, to, co naše symbolizuje a zpřítomňuje, je pravda.

Chiesa e post Concilio