Naučení z evangelia pro tuto neděli je lekcí o křesťanské prozíravosti a nadpřirozené horlivosti: to, co se počítá, je nebe, k němuž je nutno směřovat a využít přitom i vratkých podmínek zde na zemi k tomu, abychom se vzepjali s veškerým úsilím k pravé věčnosti. Je potřebné, abychom při úsilí o věčnou spásu nebyli o nic méně horliví, než jsou synové temna ve svých pozemských záležitostech.
Orace nejen prosí, ale i poučuje: Za všechno dobré vděčíme Bohu, jak v řádu přirozeném, tak v řádu spásy. Jak bychom mohli „žít podle Boha“ bez Boha?
Pane, prosíme, dopřej nám vždy milostivě ducha správného smýšlení i konání, abychom dokázali žít podle tebe, neboť bez tebe být nemůžeme.
V epištole (Řím 8, 12 – 17) nacházíme hlubokou pravdu o nezbytnosti odloučení od pozemských věcí a o tajemství mocné aspirace po věcech nebeských. Milost přetváří náš život a připravuje nás pro nebeské království. Sám Duch Svatý nám dává duši dítěte, abychom volali k Bohu: „Abba! Otče“
To byla Kristova modlitba, která obsahovala všechnu jeho touhu po Otci. Je to podstata křesťanského života. Otevřenost vůči této inspiraci Ducha Svatého pozvedá ze země vzhůru k Otci.
Podobenství evangelia (Lk 16, 1 – 9) je třeba správně pochopit. Není to souhlas s nepoctivým jednáním. Příkladem však může být pro nás soustředěné úsilí o záchranu, jaké v tomto případě nepoctivý správce vyvíjí. S nemenším úsilím musíme pečovat o svou věčnou spásu. Pán současně poukazuje na jeden z účinných prostředků: učinit si z pozemských almužen přátele, kteří nám pak mohou jednoho dne pomáhat ke vstupu do ráje.
Žalmy použité v mešním propriu v nás probouzejí pevnou důvěru v Pána:
Utiskovanému lidu, Pane, pomáháš, ale oči pyšných pokořuješ, neboť kdo je Bohem kromě tebe, Pane? (Offertorium, Ž 18, 28;32)
Okuste a vizte, jak dobrý je Pán. Blahoslavený člověk, který v něho doufá (Communio, Ž 33,9)
Ve stejném duchu vyznívá i závěrečná modlitba: Nebeské tajemství ať nám, Pane, poslouží k obnově ducha i těla, abychom pociťovali účinek toho, co slavíme.
Podle Messale Romano quotidiano