29. 9. 2018

22. září ve společném komuniké Svatého stolce a Čínské lidové republiky bylo oznámeno podepsání „provizorní dohody“ o modalitě jmenování čínských katolických biskupů. Text však nebyl zveřejněn a nikdo nezná jeho obsah.

Kardinál Zen k tomu prohlásil:

Tolik očekávané komuniké Svatého stolce je exemplární případ tvořivého umění vyslovit mnoho slov a neříct ve skutečnosti nic. Říká se zde, že dohoda je provizorní, a přitom zde není ani zmínka o tom, jak dlouho má zůstat v platnosti; říká se tu, že se předpokládá periodické hodnocení, ale není stanovena ani první perioda. Ostatně jakákoliv dohoda může být označena za provizorní, jestliže jedna ze dvou stran může mít vždy pravdu a může požadoval modifikaci nebo dokonce anulování dohody. Výraz „provizorní“ neříká vůbec nic.

»Dohoda pojednává o jmenování biskupů.« To řekl Vatikán již tolikrát, odedávna. Jaký je tedy výsledek dlouhé námahy? Jaká je odpověď na naše dlouhé čekání? O tom všem zde není ani slovo. Je to tajemství!? Celé komuniké je možno redukovat na slova: »Je zde podpis o dohodě mezi Vatikánem a Čínskou republikou o jmenování biskupů.« Všechno ostatní jsou slova beze smyslu. Jaké poselství tedy hodlá Vatikán poslat věřícím v Číně o tomto komuniké? „Důvěřujte nám. Přijměte to, na čem jsme se dohodli.“ (?) Přijímat a poslouchat, aniž bychom věděli, co máme přijmout a v čem máme poslechnout?“

Bude mít papež poslední slovo? Jestliže poslední slovo náleží čínské vládě, došlo k hrubému omylu, který církev dávno odsoudila. Role papeže se zde redukuje na obyčejného notáře. Je to prostě repríza ostpolitiky Pavla VI., který vydal komunistům katolíky z východoevropských zemí.

Bohužel, je zde těsná souvislost mezi osudnou dohodou s Čínou a novou apoštolskou konstitucí Episcopalis communio. Církev se má změnit na jakousi republiku, nikoliv však prezidentskou, ale parlamentární, ve které hlava státu je pouhým garantem pro politické strany a představitelem národní jednoty. K realizaci tohoto demokratizačního projektu používá „papež“ diktátorskou moc, která nemá nic společného s tradičními formami spravování církve.

Pravoslavní teologové se mohou radovat z této reformy Petrova úřadu. Petrův primát je popřen a deformován, a to právě ve chvíli, kdy se na Nevěstu Kristovu valí ohavná hora bahna.

Kdo opravdu miluje papežství, musí o této katastrofě křičet ze všech střech. Jenže jak se zdá, také biskupové a kardinálové tváří v tvář těžkým herezím a ještě těžším skandálům se chovají přesně podle Bergogliových slov: »K tomu neřeknu ani jedno slovo«.

Podle článku Roberta de Mattei v Chiesa e postconcilio