Italská doktorka Silvana De Mari je známá svým nekompromisním bojem proti všem pavědám a pověrám, které šíří menšina LGBT. Lékaři tohoto typu tato pyšná a panovačná sdružení nepříjemně šokují názornými vědeckými důkazy. Doktorka Silvana jakoby byla povolána, aby hlasitě vykřičela to, o čem se druzí bojí promluvit. Jde svou cestou, připravená utkat se v jakémkoliv procesu.

V posledním dlouhém televizním rozhovoru si vzala na mušku také psychologii a psychiatrii.

Psychiatrie je pavěda, protože nestojí na přirozených vědeckých základech. Jakožto pavěda spáchala v minulém století strašné zločiny. Psychiatrie SSSR a USA sloužily tajným službám k experimentům a vymývání mozků: na dětech, pacientech, postižených a všech jiných jen ne dobrovolných.

Psychiatrie prohlašuje celé „gayství“ za formu normality. Ale jak je to možné, že jsme na to nepřišli dříve? Jestliže toto je normální, pak mají pravdu LGBT a můžeme všechny kostely pozavírat, protože v katolické církvi existuje sv. Pavel, který říká, že sodomie je hřích, žádná nemoc. Tuberkulóza je nemoc. Svrab je nemoc. Homosexualita je dobrovolné zcestné chování.

(…) Všechno se to zakládá na lži, protože všechno je v rukou psychiatrů a psychologů. Psychiatr neumí provést rektoskopii, jak tedy může mluvit o tom, zda provozovat anální sex?

Umí psychiatr sledovat graviditu? Ne! Jaké je to idiotské bláznovství oddělovat dítě od matky; on může vědět, že dítě se rodí v den, kdy se rodí, ale nechápe, že když se dítě rodí, má už devět měsíců, které byly pro ně tím základním.

Hrstka individuí drží v ruce etiku celého světa; hrstka individuí nám říká, „podívej se, co je správné“, protože pokud je to pravda, hroutí se celá civilizace. Hrstka individuí v hnutí LGBT spustila etnický zánik, celá západní civilizace má zapřít sama sebe a celou svou minulost. Už nemáme identitu náboženskou, identitu rodinnou, tím méně národní. Zbyla nám už sotva „identita sexuální“, a ta se nazývá diktatura menšiny.

Není sporu o tom, že sv. Pavel sodomii odsoudil. A také já mám právo sodomii odsoudit! A nikdo mě za to nesmí žalovat nebo diskriminovat, protože jinak porušuje 3. článek Ústavy, kterého se často dovoláváte: Já nemohu být diskriminována kvůli mému Krédu. Náleží mi právo kritizovat sodomii. Tečka a basta.

Musíme vyhodit tuto světovou diktaturu, a tu mi přichází na mysl, co říká Tolkien: „Jeden muž, jedna žena, jeden hobbit může zastavit temnotu. „Nikdo z nás není tak bezvýznamný, aby nemohl být kamínkem, který zablokuje mechanismus, a já jsem se rozhodla, že budu kamínkem, který mechanismus zablokuje. (…) Je důležité, abychom nastoupili a šli cestou Pravdy.

De Mari pak činí zajímavou analogii mezi transsexualitou a potratem:

V obou případech se ocitáme v operačním sále, a v obou případech je zde něco, co se pak vyhodí do odpadků: živý plod (kterému se ‚ze šetrnosti‘ říká „shluk buněk“) a který se ještě hýbá a je vyhozen spolu s obvazy do odpadků; v druhém případě je to zdravý funkční orgán, který se skartuje a rovněž hodí do odpadu. Když dovolíte, něco mi zde nesedí. Teorie, podle které, v případě, že „trans“ je žena, její ženská mysl v mužském těle skončí. Něco takového může přijít na mysl jen psychologovi, který je přesvědčený, že psyché a tělo mají k sobě daleko a neví, že psyché se rodí z těla, takže není možné, aby mužské tělo mělo psyché ženy.

Psycholog nedělá zkoušky z chirurgické fyziopatologie. Jinak by nepřišel na myšlenku, že muž se může stát ženou a naopak. Pochva je absolutně neopakovatelný orgán. Když tu není, tak tu není.

Také úvahy o nových formách „chirurgické operace“ jsou zajímavé. Ukazují mimo jiné, jak tyto lékařské výkony fungují jako součást známého procesu „Overtonovo okno“.

Medicína říká, že pracuje v zájmu pacienta, lékař tedy nemůže dělat to, co si usmyslí pacient. Když přijde pacient a požádá tě, abys mu amputoval ruku, máš mu ji amputovat?

Podívejte se: kromě těch, kteří chtějí vykastrovat, jsou zde jiní (snad trochu méně bizarní) a ti žádají o amputaci: „Já už tuhle moji paži nemám rád. Chci ji amputovat a chci protézu podle poslední módy“. To není fantazie. Taková individua se začínají objevovat. Začne se s varlaty a pak dojde na ruku. Jaký je v tom rozdíl?

Tím se rozpoutává kolektivní psychóza. A takoví ovládají svět. Před několik dny jsem slyšela v rádiu, že skupina výrostků napadla člena Arcigaye (Arcigay je jedno italské sdružení LGBT). Ptám se: Je to zpráva, která patří do rádia? Všichni jsme byli někdy v životě napadeni. A pak se objeví zpráva, že gay spáchal sebevraždu. Proč? Protože „gayství“ je nyní nová árijská rasa.

Paní doktorka nepřehlíží ani Bergoglia. Někteří jsou z toho pobouření.

Proč? Já přece mohu někoho milovat, ale to mi nebrání, abych odsoudila to, co dělá, mám naopak povinnost to říct. Ale my se raději utopíme v milosrdenství, které je vykreslené jako cukrová pěna. Jenomže my máme být nikoliv pěna, ale sůl země, proto naší první povinností je říct: „Tady se mýlíš!“

Cizoložnici nemůžeme fyzicky trestat, ona má být spasena, ale tak, jak to říká Ježíš: „Jdi a už více nehřeš“. Soužití je hřích!

A pak je zde jasná perspektiva osudu naší civilizace, tolik pokřivené a bez Boha, která přetvořila ženu na něco, čím nemůže být, ledaže zcela převrátíme přirozená a tradiční kritéria civilizace.

Pánové, vymíráme… Úkolem společnosti je chránit mateřství, ale nikoliv tak, že potrat je zdarma, nebo tak, že jestliže přivedu na svět dítě, za čtyři měsíce se musím vrátit do práce, protože ceny jsou tak vysoké, že můj muž mě nestačí uživit.

Chtějí, aby ženy neměly možnost zůstat doma. A tak máme dětské azyly: Podle vás, může se čtyřměsíční děťátko cítit dobře s úplně cizí osobou? Stoupají v něm stresové hormony, onemocní, a co mu dáme? Antibiotika. Ale lék, který to dítě potřebuje, je náruč vlastní matky.

Toto je apokalypsa společnosti, která vymírá. Společnosti neumírají, protože by byly vyvražděny, ale protože páchají sebevraždu tím, že ničí rodinu.

Jestliže pro rodinu nebude obnoven vlastní tradiční řád politický, sociální a morální, koncipovaný s dokonalým a řádným vymezením rolí, čeká ji propast bez návratu.

Když situace dospěla do tak propastného stádia, nemůže být obnovena stejným způsobem, jakým byla rozvrácena. Vyzbrojme se bez kompromisů a bez zbabělosti k obnově tradiční rodiny, krbu Kristova světla.

Pokud si někdo myslí, že Silvana De Mari „neřekla nic zvláštního“, když si všímá věcí, o kterých by se mělo normálně mluvit, zveme ho, aby se podíval na „normální zralé svědomí“ v době, kterou prožíváme. Době, kdy se tak zbagatelizovaná normalita uprostřed morálního a sociálního marasmu se hledá v potu tváře.

Chiesa e postconcilio, Cristiano Lugli