Velkými kroky k bergogliovskému univerzálnímu náboženství

                                                                                18.3.2016

25. listopadu 2015 P. Raniero Cantalamessa, kazatel papežského domu, pronesl homilii na liturgickém zahájení synody anglikánské církve. Zprávu o tom přinesla její oficiální síť, která zaznamenala celý text této homilie. Ta zazněla ve westminsterském opatství několik dní poté, co Bergoglio navštívil luteránský kostel v Římě a jen několik hodin před návštěvou anglikánského chrámu v Namugongo Ugandě.

Pro katolíky hodné toho jména jsou takové návštěvy nemyslitelné, ale preláti nasycení „duchem“ koncilu nevynechají žádnou příležitost, kdy mohou diskreditovat katolickou církev před světem. Zapírají svou církev a učitelský úřad, jehož je církev strážcem, ve snaze zalíbit se tu schizmatikům, tu heretikům a tu zas modloslužebníkům. Tato zcestná praxe se den ze dne prohlubuje, protože její aktéři si mohou být jisti nejen svou beztrestností, ale dokonce potleskem ze strany svého ochránce a patrona, který se usídlil v Římě.

Tento kdysi velice oceňovaný kazatel papežského domu musel dostat s velkým předstihem informace, že musí od základu upravit své dosavadní krédo. Aby byl na výši současného pontifikátu, chystal se na to s více než sedmiletým předstihem daleko od Říma, přímo pod vedením samotného Jorge Bergoglia.

                              Bergogliův »křest duchem«                  

Je vhodné si připomenout účast této dvojice na setkání, které se konalo 22. června 2006 na stadionu Luna Park Buenos Aires jako modlitby „za jednotu křesťanů“. Kardinál Bergoglio si tehdy dokázal kleknout, aby přijal „ducha“ – dnes víme, jakého – před významnými exponenty III. bratrského setkání obnoveného společenství evangelíků a katolíků v Duchu.

S Bergogliem zde byla právě postava pátera Cantalamessy, který byl rovněž disponován padnout na kolena k přijetí „ducha“. Jak je vidět, protagonisté jsou stále titíž.

Před téměř deseti lety prohlásil tento kapucín:

Náš příspěvek k jednotě je vzájemná láska. Jestliže jiní chtějí vytvořit jednotu na základě pravdy a víry, my ji chceme uskutečnit tak, že vycházíme ze srdce. Jednota, kterou hledáme, již existuje, protože ji získal Kristus, a ona působí v církvi skrze Ducha svatého. Duch předchází a instituce nemůže jinak, než že ho následuje. Zbývá zde ještě mnoho práce.   Pouhou oficiální a ekumenickou cestou bychom jednoty křesťanů nikdy nedosáhli. Je třeba nahradit ekumenismus doktrinární oním spirituálním. A když vidíme, že oba vycházejí ze stejného ducha, nemůže zde docházet ke konfliktu.

Zatímco v katolické nauce je Láska neoddělitelně spojená s Pravdou, (protože obě nacházejí v Bohu svůj nejvyšší projev) Cantalamessa nahrazuje teologickou Lásku horizontální solidaritou mezi osobami a dává raději přednost jednotě v bludu, než aby přiznal a rozlišoval mezi tím, kdo vyznává Pravdu a tím, kdo ji popírá. Jeho duchovní ekumenismus a naukový ekumenismus prý vycházejí z jednoho ducha. Jinak řečeno: věčná záhuba je totéž co spása, blud je totéž co pravda, démon je totéž co Bůh hodný klanění.

Není to všechno rafinovaný podvod starého hada?

Tady se ukazuje ve zničující síle ona prolhaná lidumilná pastorace, která je v rozporu s naukou. (Ta byla také metodickým nástrojem poslední synody o rodině.)

„Papežský kazatel“ jako hlasatel falešného ekumenismu, náboženského indiferentismu a irenismu, jinými slovy prorok cesty pro příchod Antikrista, vystupňoval svou plamennou homilii ve Westminsteru slovy:

Křesťanský svět se připravuje oslavit páté století protestantské reformace. Pro celou církev je životně důležité, aby tato příležitost nebyla promarněna osobami, které zůstaly vězni minulosti, v pokusu zakonzervovat vzájemná bezpráví a argumenty. (…) Když chtěl sv. Pavel shrnout podstatu křesťanského poselství do jedné věty, neřekl: „Hlásám vám tuto či onu nauku“. Ale řekl: „Hlásáme Krista ukřižovaného“ (1Kor 1, 23) … my hlásáme  Ježíše jako Pána“ (2Kor 4, 5). To ovšem neznamená, že máme ignorovat velké teologické obohacení, které přišlo s reformací, anebo toužit po návratu do doby před ní. Znamená to naopak, aby se celé křesťanství cítilo obdarováno svými výsledky, abychom byli osvobozeni od někdejších rozepří, které způsobila rozohněná doba a následné polemiky (…). Nesmíme si ukládat uniformitu, ale zamířit k tomu, co papež František nazývá smířená různost.

Není to nic jiného, než masonský projekt univerzálního náboženství, které připravuje příchod Antikrista. A P. Raniero není nic jiného než loutka v kutně, vedená  duchem, který zavládl ve Vatikánu.                   

Cesare Baronio, Opportune e importune